Život

Zabýváte se osudy zaniklých sudetoněmeckých vesnic v Krušnohoří. Jak jste toto téma objevil?

V roce 2000 jsem se vydal na pěší túru podél hranic České republiky. Tři měsíce jsem byl na cestě a ušel jsem tisíc kilometrů. Chtěl jsem najít sám sebe. V pohraničí jsem ale také objevil zaniklé obce sudetských Němců. Během své pouti po opuštěné krajině jsem narazil na zbytky bývalého osídlení. Úžasně mě to nadchlo. Jako student kulturologie jsem objevil výzkumné pole zmizelé civilizace. A to pouhých několik desítek kilometrů od Prahy. Uvědomil jsem si: Jako třeba v Mexiku existují zaniklé kultury Aztéků, tak my v České republice máme zaniklou kulturu sudetských Němců. To mě natolik chytlo, že se tématu Sudet již 14 let intenzivně věnuji.

Co Vám Sudety a především Krušné hory osobně dávají?

Krušné hory jsou jen málo osídlené, po stránce kulturní a duchovní nejsou zmapované. A tak mají své tajemství. Během své pěší pouti v roce 2000 jsem byl sám s krajinou a naučil jsem se s ní komunikovat. Krajina se mi stala partnerem. Společně s ní jsem přemýšlel, mluvil jsem se s ní. Bavilo mě ji poznávat. Přinášela mně uspokojení. Učila mě, kde nabrat kukuřici, kde brambory, kde vodu. Kde seženu dřevo, abych si udělal oheň, kde najdu pěkné místo na spaní. Naučil jsem se dopředu odhadovat místa a zajímavé body krajiny a pak jsem měl radost, když mi krajina ta místa ukázala. Poznal jsem, že se na ni mohu spolehnout.

Změnil Vás ten zážitek?

Od doby mé poutě jsem si sám sebou jistější, vím, co chci. Ta pouť mě naučila vytyčit si cíl a jít si za svým. Ať se cesta zdá sebedelší, sebenáročnější a sebeosamělejší: nevadí, dojdu tam. Kupodivu se ten zážitek převedl i do mých jiných aktivit. Vím, že docílím, co jsem si předsevzal. O své cestě jsem napsal knihu Sudetská pouť aneb Waldgang, která byla 2006 nominovaná na objev roku v rámci ceny Magnesia Litera. Na podzim vyjde i v německém jazyce. Mezitím se ale čím dál tím víc věnuji natáčení filmů. Je to pro mě ideální práce, protože si vše dělám sám. Musím si vymyslet téma, sehnat informace, vytvořit scénář, natočit, sestříhat, odprezentovat. Je to zaměstnání, při kterém je třeba myslet v celku, v souvislostech. Můj nejnovější film je dokument o Josefu Beerovi, řezbáři z Krušnohoří, který bojuje s Parkinsonovou nemocí.

Máte sám sudetoněmecké kořeny?

Nezabývám se příčinami odsunu německého obyvatelstva, Benešovými dekrety, otázkami viny nebo neviny. To je historie, nemůžeme ji změnit, pouze o ní diskutovat. Sám nemám žádné sudetoněmecké kořeny. O odsunu Němců jsem věděl z výuky dějepisu a z vyprávění příbuzných, kteří v 60. letech emigrovali do Německa. Ale teprve když jsem sám putoval osiřelým pohraničím, spojily se mi ty útržky informací v celek, pochopil jsem, jak moc ten odsun poznamenal krajinu.

Jaké následky jste v krajině našel?

Po roce 1946 vznikl v pohraničí nový typ krajiny: vylidněné oblasti, které ztratily hospodáře. V České republice jsou postiženy velké územní celky. Říká se dokonce, že se jedná o čtvrtinu celkového území. Zaniklo zde na 3000 obcí a samot a s nimi i kulturní krajina: obdělávaná pole, meliorované louky, dobytek, který se tam kdysi pásl. Tvář pohraničí zpustla a zdivočela. Území se stalo nevyužitelným pro člověka. Námaha celých generací přišla vniveč. Ze židle nebo z pohovky se to dá těžko pochopit. Když jsem ale uprostřed té pohraniční džungle uviděl opuštěný zbouraný kostel, bylo mi to líto a začal jsem přemýšlet nad tou zmizelou civilizací. Viděl jsem také ovocné stromy uprostřed lesa, zhroucené zídky, prohlubně v louce, kde bývala fotbalové hřiště, rozpadlá koupaliště. Krajina mě nutila přemýšlet, rozvíjela mou fantazii, stavěl jsem si v hlavě modely, jak ta místa mohla dříve vypadat. Uvědomil jsem si, jak důležitý je člověk, který po celé generace žije na nějakém místě a zušlechťuje ho.

Které z míst jste si obzvlášť oblíbil?

Velmi jsem si oblíbil obec Königsmühle neboli Královský mlýn na úpatí Klínovce. Tato bývalá obec je podle mého jedinečná v České republice, protože je velmi zachovalá. Stojí tam ruiny všech šesti domů, které k ní kdysi patřily, také zbytky bývalého mlýna: rybník a vodní náhon. Toto místo se navíc nachází v krásném údolí, v otevřené, snadno přístupné krajině. Cítím jeho energii, která tam dožívá. To mě inspiruje. Abych místo oživil a podělil se o jeho kouzlo s ostatními lidmi, pořádám tam od roku 2012 letní landartový festival.

Kdo se dnes vlastně ještě zajímá o téma Sudet?

Jsou to mladí lidé, převážně studenti, a pak senioři, kteří odsun sami zažili, anebo mají čas se tím zabývat. Zájem je velký, protože se o tom dlouhá léta nesmělo mluvit. Já a ostatní nadšenci jsme objevili Sudety jako díru v kultuře. Začali jsme ji zaplňovat pomocí setkání, knih, výstav. Zajímavé je, že jsem začal jako poutník v úplném osamění a skončil uprostřed lidí, kteří mají stejný zájem o kouzlo tohoto místa.

Co teď připravujete?

Připravuji sudetskou pout' pro lidi, které zajímá českoněmecké pohraničí a jeho skryté dějiny. Myslím na pěší cestu o délce asi tak 60 kilometrů, která by se dala ujít během pěti dnů. K tomu chci vydat literaturu a mapu. Na všech místech, která by poutníci navštívili, bych chtěl zorganizovat kulturní program.