Život

Je pátek a před námi je víkend. Pro spoustu lidí to znamená prostě jen volno, my zasvěcení ale balíme své saky paky a vyrážíme směrem Liberec na druhý ročník českého LARPu ze světa Sapkowského příběhů Zaklínač. Letos se akce koná na hradišti Curia Vítkov.

K hradišti jsme dorazili za tmy. Z dálky byly vidět dřevěné hradby a monumentálně působící brána, která však byla zavřená. Vzhledem k zimě, která se pozvolna vkrádala mezi historické sruby, byli všichni hráči buď v krčmě, nebo rozesazeni u několika ohňů pod hradem. Po několika desítkách minut se nám podařilo postavit vlastní historický stan a modlili jsme se, aby byly švy skutečně nepromokavé. Pak už jsme se v dobových kostýmech posadili u ohně. Něco nám říkalo, že zítřejší den bude vzrušující.

Pocit beznaděje se nedá popsat

Ráno všechny obyvatele tvrze probudil hluk pokřikujících vojáků a jakýsi hlas, oznamující, že veškerý lid se má shromáždit na náměstí. S hrůzou jsme shledali, že město je obsazeno Nilfgaardskou gardou a bohužel to nejsou právě přívětiví chlapíci. Ba naopak, surovější sebranku byste stěží pohledali. Okamžitě byl vyhlášen zákaz nošení zbraní pro prosté obyvatele města, zákaz shromažďování více než tří občanů a byly vybírány nepřiměřené daně. Jakékoli neuposlechnutí bylo odměněno velmi surovým trestem.

Právě na tomto místě začíná příběh mojí herní rodiny. Rodina bylinkářů uprchla před válkou do tohoto města v domnění, že se uchyluje do bezpečí. Bohužel jsme se však vrhli rovnou do spárů okupantů. Aby se nám dobře žilo, tak jsme se kromě bylinek chystali distribuovat také některé nelegální omamné látky. Navíc jsme náleželi ke starému, státem zakázanému kultu. Díky němu všichni z nás sice dokázali kdekoho uřknout a způsobit mu tím nějakou nepříjemnou nemoc, zároveň jsme se však okupantům stali trnem v oku a byla nám proto přičítána každá špatnost, která se ve městě udála. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat.

LARPy jsou skvělá simulace situací, které v životě jen tak nezažijete. Kde jinde si můžete vyzkoušet, jaké to je, když vás městská garda nechá zatknout za to, že obědváte s rodinou na veřejnosti, protože je vás pohromadě víc, než je povoleno? Kde jinde vás zbičují (v tomto případě čistě divadelním způsobem) za to, že se na něco zeptáte městské stráže? A konečně, nejsilnějším zážitkem rozhodně byla veřejná poprava.

Semlelo se to zhruba takhle: jeden ze členů rodiny byl podezřelý z toho, že uřkl jakéhosi lovce. Byl proto okupanty odvlečen a krutě vyslýchán elfskou čarodějkou, která ke vší smůle dokázala číst myšlenky. Nakonec se byl nucen ke všemu doznat a byl odsouzen k smrti. Tím to ale bohužel neskončilo, jeden z mých herních bratranců totiž provedl další kletbu. Okupanti na nic nečekali a jali se nás všechny odvléct k soudu. Postupně jsme byli vyslýcháni. Všichni jsme byli nevinní, až na zmiňovaného bratrance, kterého si soudkyně nechala na konec. Věděli jsme, že bude k přiznání donucen a bude popraven. Můj snoubenec se proto rozhodl k riskantnímu kroku – tasil pečlivě ukrývanou dýku a jediným pohybem prořízl soudkyni hrdlo, načež byl okamžitě ubit přihlížejícím davem, ze kterého se ozývalo jednohlasné „Zabijte je všechny!“ Ten pocit beznaděje se nedá popsat. Vědomí toho, že zemřu, ačkoli jsem se neprovinila vůbec ničím, co by zasluhovalo smrt, bylo velmi nepříjemné. Kolem stál dav, složený nejen z našich nepřátel, ale také ostatních prostých občanů, mezi kterými jsem zahlédla i několik blízkých. Stáli a bezmocně se na nás dívali. Voják s dýkou podřízl postupně mou tetu, bratrance i strýce. Do očí se mi draly slzy. Popravčí došel až ke mně a já věděla, že je konec. Zvrátil mi hlavu dozadu a přejel mi dýkou po krku. Zhroutila jsem se k zemi. Hra pro mě skončila.

Šílený koníček?

Možná se někomu takový koníček zdá šílený. Prožila jsem však díky němu věci, které mě rozhodně posunuly myšlenkově dál. Díky Zaklínači si více vážím svobody a jsem citlivější na jakoukoli šikanu, která může skončit tragédií pro nevinné. Celý den pro mne znamenal velmi silný zážitek, na který budu dlouho vzpomínat. Pocit bezpráví, bezmoci a systematického útlaku mi nikdo z hlavy jen tak nevymaže.