Život

Po mnoho let to býval nejdelší betonový most v Evropě. Komunisté milovali takovéto rekordy a tak byl most při svém otevření roku 1973 pojmenován po prvním komunistickém prezidentovi Československa Klementu Gottwaldovi – což byl mimochodem důvod vzniku prvního vtipu týkajícího se tohoto mostu: Most byl prý nazván po Gottwaldovi proto, že stejně jako prezident zkracuje mnoha lidem cestu na Pankrác. Na Pankráci se totiž nacházela jedna z nejobávanějších věznic komunistického režimu. Během 38 let existence mostu na něj vstoupilo více než 300 lidí, kteří ho však potom už neopustili po svých. Jejich skok mezi domy z čtyřicetimetrové výšky končil jistou smrtí.

Z vlastní vůle

Pod mostem, kde nešťastníci nacházeli svůj konec, stojí od letošního června nová pouliční lampa, podivně natočená jako husí krk z kovu. Když se setmí, lampa svéhlavě hází světlo směrem k nebi, tam, odkud se přes zábradlí dívají dolů sebevrazi. Dlouho bojoval známý pražský umělec Krištof Kintera nejprve sám se sebou a potom s pražským magistrátem, aby se tam jeho dílo umístilo. Teprve až nyní mohl realizovat své „Memento mori pražským sebevrahům“ pod Nuselským mostem.

Je 22:30 hodin letního času a kolem je černočerná tma. Když se Krištof Kintera blíží pod Nuselský most k lampě, lze ho ve tmě rozpoznat jen díky jeho klobouku, bez něhož neudělá ani krok. Kintera se přehrabuje v kapse a vytahuje mobilní telefon. Slabým paprskem displeje zkoumá povrch kovového sloupu. „Ještě to neposprejovali, žádný graffiti!“ zjišťuje spokojeně. „A tady je číslo,“ říká najednou. „To je registrační číslo pro veřejné osvětlení. Lampa je součástí pouličního osvětlení města a nese číslo 194143,“ směje se Kintera. Takže to je úplně běžná lampa, tedy téměř běžná, neboť září nahoru k mostu a dál ke hvězdám. Jinak než její ostatní kolegyně v parku Folimanka. „Zpočátku jsem nevěřil, že to vyjde. Nainstalovat plastiku právě zde, ve veřejném prostoru.“

Proti civilizačnímu trendu

Válečných pomníků je jako písku v poušti. Památník sebevrahům to je dosud výjimečné. S výjimkou sochy v městečku Aberdeen u Seattlu, odkud pocházel Kurt Cobain. Celý jeden rok přemlouvání bylo zapotřebí, než vinohradská radnice souhlasila. „Tato městská část si zaslouží pochvalu,“ uznale říká dnes Krištof Kintera. Ještě při odhalení Mementa mori v červnu tohoto roku se starosta Jiří Paluska (ODS) přiznal, že nevěřil vlastním očím, když dostal žádost na svůj stůl. „Sebevražda je tabu a na těch takřka 300 bezejmenných nešťastníků z Nuselského mostu bychom nejraději zapomněli.“

„Schody v parku by měly být opraveny a neměly by se vyhazovat peníze za zbytečnosti, když se teď šetří každá koruna,“ říká kolemjdoucí občan v reportáži České televize. „Památník sebevrahům odporuje současnému civilizačnímu trendu odmítání sebevraždy,“ pronesl ve svém stanovisku městský rada Zdeněk Lochman z konzervativní strany TOP 09. Kritiku své sochy Kintera očekával. Při prohlášeních jako jsou ta Lochmannova jen mávne rukou. „Tomu já se jen můžu smát,“ říká vážně. On prý nemá odvahu hodnotit činy těchto lidí. Bylo to jejich vlastní rozhodnutí. „Z vlastního rozhodnutí“ tak se také socha jmenuje. „Nepřísluší nám pronášet vlastní soudy“, vysvětluje Kintera. „Jistě, je to složité téma“, připouští autor, ale on věří ve svobodu jako takovou, a to až do posledního důsledku. „Ve skutečnosti si nedokáže nikdo z nás motivy sebevrahů představit: Tu beznaděj. A proto věřím, že k takovému činu – vedle pocitu naprosté beznaděje – patří též obrovská dávka odvahy.“ Avšak názor, že jeho dílo je „oslavou sebevraždy“ Krištof Kintera odmítá.

Vymřelé memento

Pouliční lampa s otočeným krkem k nebi prý není památník. Jediný správný a vše vystihující výraz je právě Memento mori – tedy „Pamatuj na to, že musíš zemřít, že jsi smrtelný“. Myšlenka, které odpovídal životní pocit středověku, především ale baroka. „To je žánr, který se ve 20. století skoro vůbec nevyskytuje, téměř nikdo se tím nezabývá,“ stěžuje si Kintera. „Pro mě bylo lidsky velice důležité, vypořádat se s tím, co se zde odehrávalo.“ Za poslední téměř tři roky, tedy od chvíle, kdy byla na zábradlí namontována bezpečnostní síť, se nikdo nepokusil vrhnout se z mostu dolů. „Pokud by se zde sebevraždy pravidelně dál opakovaly, neodvážil bych se zde tuto sochu instalovat,“ vysvětluje Krištof Kintera.

Šedý půvab


Málokomu z Pražanů se gigantický Nuselský most líbí. A skutečnost, že se zde – statisticky řečeno – každý rok zhruba osm lidí rozhodlo spáchat sebevraždu, na dobré pověsti mostu zrovna nepřidá. Přesto ho Pražané nazývají téměř láskyplně Nuselák. Na jaře 1970 mělo 66 tanků podrobit tehdy ještě nedokončené monstrum vytrvalostní zkoušce. O tři roky později byl Nuselák slavnostně otevřen. Téhož rokuspatřil též světlo světa v Praze Krištof Kintera, a to dokonce nedaleko od mostu. Skrz jeho betonový skelet rachotí v několikaminutových intervalech metro a v dopravní špičce se po jeho asfaltu sune tisíce aut. „Tohle místo pro mě osobně něco znamená,“ říká Kintera a natáhne ruku směrem k Pankráci. „Chodil jsem do školy na druhé straně údolí, takže já sám jsem chodil přes most anebo pod ním velice často.“ Ještě dnes jezdí přes most, když se chce dostat do svého ateliéru. „Most má své jedinečné kouzlo a přestože ho lidé nemají v lásce, je bezesporu elegantním zázrakem techniky“, vyzdvihuje jeho přednosti. „A navíc už je starý“, dodává umělec. „A při vší té zátěži funguje ještě bezvadně“, směje se a zní to trochu závistivě.