Německá kinematografie se neskládá pouze z hlubokomyslných arthouse filmů, jaké bývají s oblibou prezentovány na Berlinale. Chtěla bych na tomto místě představit tentokrát jinou stránku německého filmu:

Filmem Gravity vytvořil Maximilian Erlenwein už před časem dobrý thriller. Filmem Stereo však nyní posouvá laťku ještě o kousek výš. Za prvé je nutné zmínit vynikajícího kameramana The Chau Ngo, který by si opravdu zasloužil všechny existující filmové ceny. Mě nadchnul už na začátku úvodními titulky ve stylu agenta 007. (Doufám, že producentka filmů o Jamesi Bondovi Barbara Broccoli, která zasedá také v porotě Berlinale, ten film už viděla!)

Jde o Erika, který se svou novou přítelkyní a její malou dcerou vede spokojený rodinný život středních vrstev – než se objeví Henry a věci se rázem změní. Je Henry paranoidní halucinací, manifestací temných úzkostí, špatným svědomím nebo zhmotněným zlým snem schizofrenika? Nebo symbolizuje Henry nakonec Erikovo alter ego, jeho pravou identitu?

Film je rychlý, veselý a nepředvídatelný, a přesto zůstává navzdory téměř nadpřirozené postavě Henryho hodnověrný. Díky tomu se po celých 95 minut udržuje napětí filmu. Na konci dochází k překvapivému zvratu. No dobrá – celé je to tak trochu krvavé. Možná je to jakási směsice Černé labutě /Black Swan/ a Klubu rváčů /Fight Club/, která by se Davidu Cronenbergovi určitě líbila. O mnoho víc se od thrilleru, umístěného prominentně do sekce Panorama, očekávat nedá. No dobře, na některých místech jsou zlí chlapci možná až příliš zlí, ale Erlenwein nenechává celek nikdy úplně sklouznout do směšnosti.

Hudba Enise Rotthoffa je tak velkolepá, že si v každém případě koupím soundtrack. Rotthoff spolupracoval v posledních letech už na mnoha různých, zčásti i velkých filmech, například na Humboldtově filmové biografii ve formátu 3D Vyměřování světa /Die Vermessung der Welt/ nebo na nejnovějším filmu Vlhká místa /Feuchtgebiete/, který se promítal na filmovém festivalu Sundance a který lze vnímat jako německého předchůdce Nymfomanky /Nymphomaniac/. Mimochodem – na legrační otázku z publika, proč se film jmenuje Stereo, odpověděl Rotthoff: „Všichni jsou mono. Jen Erik je stereo.“

V interview po projekci označil Erlenwein za inspiraci film Harvey s Jamesem Stewartem z roku 1950: „Ptal jsem se sám sebe: Co bych asi dělal, kdyby mě někdo začal pronásledovat?“ Doufejme, že by Erlenwein ve skutečném životě reagoval méně extrémně než Erik ve filmu.

Ještě nikdy jsem neviděla německý film, který by byl natočen v tom nejlepším americkém stylu, ať už to nazveme žánrovým filmem nebo prostě 90minutovou, dobře udělanou zábavou.