Je humor objektivní? Každodenní používání tohoto pojmu nám navozuje dojem, že ano. Hovoří se o „dobrém“ a „špatném“ humoru. Ten slouží v první řadě sociálnímu vymezení, a bývá tak vnímán subjektivně. Rozlišovat dobrý a špatný humor ale vychází z faktu, že humor existuje jako něco pevně daného, objektivního. Člověk tak může mít špatný humor, ale přesto není bez humoru.

Na to, co je to vlastně humor –a nejen na to, jakou plní roli –, se ptal Max Frisch ve svém slavném dotazníku v posmrtně zveřejněném deníku. Právě Frischův dotazník byl základem rešerší pro tento článek. Skupině tvořené deseti osobami včetně jednoho filosofa jsem položila několik Frischových otázek. Výsledek je pozoruhodný: Odpovědi účastníků se extrémně podobají.

Jemné nuance

O čem vlastně hovoříme, když hovoříme o humoru? Max Frisch se této otázce blíží myšlenkovou oklikou, ptá se:

Pro všechny zúčastněné je humor buď životním postojem, schopností nebo charakterovou vlastností. Vtip označuje většina zúčastněných jako situační nebo letmý. Naproti tomu humor je přítomen vždycky. „Humor je štítem všech vtipů,“ řekla jedna účastnice, jiný účastník vidí rozdíl v aktivitě a pasivitě: „Vtipy vytváříme, humor konzumujeme.“ I zde zaznívá objektivní chápání humoru, které jeden z dotazovaných uvádí na pravou míru: „Můžete mít humor, aniž byste byli vtipní.“

Smát se sám se sebou

Znamená to, že – na rozdíl od vtipu – člověk nepotřebuje protějšek, aby měl humor – nebo slovy Maxe Frische:

Všichni dotazovaní na tuto otázku odpověděli jednoznačným „ano“ a zmínili buď postřehy všedního dne, které je rozesmějí, nebo že se jim vybaví vzpomínka na nějakou vtipnou situaci, která je i později rozesměje. Zda všichni dotazovaní na Frischovu otázku, jestli by měli humor i po odečtení všech vtipů, které jsou na konto třetího, odpověděli upřímně, se nikdy nedozvíme. Žádný z dotazovaných každopádně nepřiznal, že by se nejraději smál ostatním. Naopak: hodně dotazovaných tvrdí, že se většinou smějí sami sobě – nebo vlastně nesmyslným poznámkám nebo slovním hříčkám, které „člověka přesto rozesmějí“.

Odlišné odpovědi zazněly pouze na tuto otázku:

Většina dotazovaných sice reagovala impulzivní odpovědí „oboje“. Často ale svoji odpověď dále rozvedli či upřesnili. Obecně jde o to umět rozesmát ostatní – přestože si tím protiřečí, protože většina dotazovaných vnímala rozdíl mezi „vtipem“ a „humorem“.

„Každý se umí smát“

Pro Johna Morrealla spočívá humor v první řadě v tom, že se člověk nad něčím umí pobavit. Emeritní profesor filosofie na College of William and Mary v americkém Williamsburgu se humorem vědecky zabývá už desítky let. Roku 2009 vyšla jeho kniha Osvobození skrze humor: filosofie humoru (Comic Relief: A Comprehensive Philosophy of Humor), která patří k nedůležitějším dílům věnovaným filosofii humoru.

„Každý člověk se rodí se schopností smát se. Miminka se poprvé zasmějí asi ve čtyřech měsících života. Co se učíme, je schopnost humor vytvářet slovy. Tato schopnost se u některých vyvine ve větší míře, u jiných v menší – podobně jako hudební talent. Co ale má každý člověk, je schopnost inkongruity.“ Co to znamená?

Smát se zraněným očekáváním

Teorie inkongruity je koncept, který ve filosofii humoru převažuje. Jde o to, že lidé chtějí být něčím baveni, něčím inkongruitním, to znamená něčím, co je nevhodné nebo paradoxní, „něco, co není na místě, a proto zranilo očekávání adresáta“, vysvětluje Morreall. Protože každý z nás vnímá jinak, co je nevhodné, neexistují pro humor žádná obsahová pravidla. Humor tedy může znamenat smát se špatnému vtipu, tedy ironii, sarkasmu nebo cynismu – „jakákoli forma komunikace, jejímž cílem je lidi bavit“.

Existuje rozdíl mezi vtipem a humorem? „Ne,“ říká filosof Morreall. „Vtip,“ říká Moreall, „je specifickou formou výskytu humoru, a sice rafinovanou, verbální.“