Historické události 20. století podněcují snahy vytvářet mezi historickými událostmi souvislosti a tím dějinám dávat smysl. Tak třeba: Byla Výmarská republika odsouzena k zániku od samého počátku nebo byl její pád logickým důsledkem Versaillské mírové smlouvy? Články, které byly na toto téma napsány, by vydaly na několik sborníků.

Podle historika Reinharta Kosellecka je už tato otázka sama o sobě špatně postavená. Kdo minulým generacím vyčítá jejich chyby už se znalostí toho, co následovalo, si to velmi zjednodušuje. Většinou až s odstupem času se totiž ukáže, jaké alternativy a jiné možnosti řešení přicházely v úvahu. Dát si do souvislosti dvě a více historických událostí umí přece každý.

Francouzsko-německé podání ruky

Podobně kriticky Koselleck vnímá i tak zvaný historický determinismus. Ten vychází z přesvědčení, že veškeré události jsou předurčeny podmínkami, které jim předcházejí. V tomto duchu zastává marxistická teorie tezi, že existence různých společenských tříd nutně musí vyústit v třídní boj.

Při takovém přístupu záleží jen na tom, ke komu mluvíme a co chceme říkat. A v tu chvíli se historiografie stává tendenční. Historik, který posloupnost historických událostí vnímá jako sled logicky navazujících příběhů a má tendenci hledat v dějinách červenou nit, událostem připisuje smysl, který pravděpodobně nikdy neměly.

Jako příklad uvádí Koselleck usmíření mezi Německem a Francií. Když si německý kancléř Helmut Kohl a francouzský prezident François Mitterrand několik desetiletí po krvavé bitvě u Verdunu na někdejším bitevním poli podali ruce, tak ani skutečnost smrti několika set tisíc vojáků nezískala více smyslu. A to přestože by se tato událost setkání obou státníků bez té předcházející nikdy neuskutečnila.

Koselleck podporuje názor, aby hledání smyslu v dějinách bylo přenecháno teologům, jejichž interpretační vzorce se podle něj nacházejí „mimo vědecký diskurz“. Neboť spatřovat v historických událostech boží znamení je beztak záležitost, kterou vědeckými postupy nelze ani doložit ani vyvrátit.

Skutečné dějiny neexistují

Co by tedy mělo být úkolem historiků? Koselleckovým cílem nebylo, aby historií samotnou popřel smysl celého historiografického aparátu. Protože historiografii jde ve své podstatě také o pouhé rozkrývání faktů: kdo byl za co odpovědný, kdy a proč. A samozřejmě též o to, zda srovnatelné procesy odehrávající se v průběhu dějin mají také podobné důsledky. To je ale trochu něco jiného než otázka smyslu.

Ve svém oboru však Koselleck přesto nebyl všemi oblíbený. Kolegům historikům tvrdil, že „skutečné dějiny“, po kterých historici pátrají, neexistují. Historie je vždy produktem příslušné historiografie, protože „každé dějiny jsou sami o sobě nesmyslné. Skutečné dějiny se ukáží teprve ve chvíli, kdy se stávají minulostí“. Jednoduše řečeno: historie je to, co z ní udělají historici. A pro někoho může být takové prohlášení urážlivé.

Zároveň Koselleck svou esejí Vom Sinn und Unsinn der Geschichte (O smyslu a nesmyslu dějin) publikovanou poprvé v roce 1998 ve svém oboru naznačil zcela nový směr historických věd: subjektivní výklad historie.