Na ten březnový den Joop Roebroek nikdy nezapomene. Venku se opatrně ukazuje jarní slunce a uvnitř nizozemský politolog a sociolog prožívá jeden z nejkrásnějších momentů své kariéry: „Byl to milník!“

Se zástupci dvou desítek nizozemských městských úřadů tehdy seděl u jednoho stolu: úředníci městské správy, městští radní, vědci a zaměstnanci sociálních úřadů. Ti všichni se sklánějí nad dokumentem se směrnicemi, které jim Roebroek předložil jako základ. Po šesti hodinách 65letý vědec slyšel slova, o nichž si dosud mohl nechat leda tak zdát: „Dobře, zkusíme to.“

„To“ je zavedení základního nepodmíněného příjmu: nápad, který se v mnoha evropských zemích zvažuje už desetiletí – zrušit sociální podporu a místo toho každý měsíc každému dát určitý obnos peněz, aniž by se za ně očekávala nějaká protislužba – a nehledě na to, zdali má daný jedinec zaměstnání, nebo ne.

„Čekat na politiku nemá smysl.“

Tak daleko to zatím nikde nedošlo – ani v Nizozemsku. Ale ono památné sezení v březnu 2015 přece jen vedlo k tomu, že od ledna 2017 čtyři okrsky mohou začít poskytovat basisinkomen, jak se základnímu příjmu v Nizozemsku říká: Groningen, Tilburg, Utrecht a Wageningen. Ministerstvo sociálních věcí tento krok konečně schválilo. „Konečně!“ raduje se Roebroek. „Tím pádem jsme my Nizozemci první, u kterých se tam úplně nahoře v politice něco dalo do pohybu.“

Vlastně není divu, připadá mu. Nikde prý nejsou podmínky příhodnější než v malém, flexibilním Nizozemsku, které je navíc otevřené inovacím. „Velkým zemím jako Německu takové převratné uvažování jde mnohem hůř,“ míní Roebroek. Tento rezolutní a charismatický muž je ve své zemi jedním z nejdůležitějších průkopníků základního příjmu. Nikdo se tak intenzivně a dlouhodobě tímto tématem nezabýval jako on: v 80. letech jako badatel na Univerzitě v Tilburgu, kde o základním příjmu sepsal první studii; v uplynulých letech jako předsedající institutu MIES, laboratoře pro sociální a ekonomické inovace v Groningenu: Prostřednictvím crowdfundingu MIES zajistil, že první dva Nizozemci dostávali basisinkomen – po dobu jednoho roku 1000 euro na měsíc. Anne van Dalen je jednou z nich: „Mám mnohem více svobody žít tak, jak chci,“ říká sekretářka bez práce z Den Haagu, která hodlá etablovat jako umělkyně na volné noze. „Moje finanční rezervy na to nestačily.“ Také dalším Nizozemcům chce MIES tímto způsobem zprostředkovat základní příjem: „Čekat na politiku nemá smysl,“ říká Roebroek.

Sociální dynamika díky finančním jistotám

Pro Roebroeka je tradiční sociální podpora „nástrojem, jak lidi disciplinovat a udržovat v malosti“. Ovšem 100 neúspěšných žádostí o práci podle něj zlomí i absolventa odborné vysoké školy – o obyčejném dělníkovi nemluvě. „Základní příjem naproti tomu lidi z jejich pasivity osvobozuje.“ Tím, že třeba založí firmu nebo se přihlásí na rekvalifikační kurz. Hlavní argument odpůrců – dostávat peníze jen tak bez protislužby lidi uvrhuje do skutečné pasivity a zleniví – smetává ze stolu slovy: „Naopak – základní příjem rozproudí sociální dynamičnost. Lidé mohou rozvíjet svůj talent, žít jinak a jinak se k sobě chovat. Protože mají finanční jistotu.“

Nechce slyšet ani o druhém argumentu proti, že zavedení základního příjmu údajně není financovatelné: „Rozličné formy sociální podpory by se následně prostě zrušily – a v důsledku toho by se zavřely i sociální úřady. Tím by se ušetřily miliardy.“ Za dobu svého snažení tento angažovaný Nizozemec už našel spoustu stoupenců v řadách spoluobčanů, kteří s ním táhnou za jeden provaz: občanská iniciativa „Burgerinitiatief Basisinkomen 2018“ tak sesbírala 40 000 podpisů, které jsou potřebné k tomu, aby se parlament nějakým tématem začal zabývat.

Občanskou neposlušností proti podmínkám vlády

Otevřeně se k základnímu nepodmíněnému příjmu doposud ovšem nehlásí žádná z etablovaných nizozemských stran. I sociálně liberální vláda premiéra Marka Rutteho má obavy. Čtyři města – Utrecht, Groningen, Wageningen a Tilburg – smějí od 1. ledna 2017 se základním příjmem experimentovat také jen za určitých podmínek: odpadá povinnost hlásit se o pracovní místa, sociální podpora se mění v základní nepodmíněný příjem, kromě toho si příjemci sociálních dávek smějí přivydělávat. „Přesněji vzato se jedná o experimentování s tradiční sociální podporou,“ říká Roebroek, který je na jednu stranu rád, že se na úrovni vlády konečně něco dává do pohybu, na druhou stranu nešetří kritikou: „Až příliš omezené!“ Neboť experimentování se nemá konat plošně, ale poskytnout základní příjem jen vybraným osobám.

Také daná města již protestovala. Chtějí zajít mnohem dál a základní příjem hned zavést ve všech čtvrtích s vysokou nezaměstnaností, „protože teprve potom se ukáže sociální dynamičnost“, tvrdí Roebroek. Přes to všechno zůstává optimistický. Ne nadarmo Nizozemci platí za národ buřičů, který si jen nerad něco nechává předepisovat: „Některé městské úřady už oznámily, že se chtějí trénovat v občanské neposlušnosti.“