Mladá česká levice
Sám sebe podrobovat zkoušce

Petr Bittner, komentátor „Deníku Referendum“ Foto: © Peter Tkáč

Levičák je v Česku téměř sprosté slovo. Existuje u nás vůbec strana, která nastoluje levicová témata a má šanci dostat se do sněmovny? Na to je třeba se ptát sebekritických zástupců mladé levice. A tak Michael Sodomka vyzpovídal Petra Bittnera, komentátora „Deníku Referendum“.

Jak se z mladého člověka v Česku stane levičák?

Před více než deseti lety, kdy jsem studoval, jsem se začal s levicí více identifikovat. A bylo to spíš ojedinělé. Hnutí ProAlt tehdy budovalo širokou koalici protestující proti politice škrtů vlády Petra Nečase. Vzpomínám si, jak osvobozující pro mě bylo zbavit se vší té pravicové indoktrinace z gymplu, všeho toho neoliberálního „zdravého rozumu“, který říkal, že stát je špatný hospodář, levice rozhazuje z cizího, každý by měl začít sám u sebe a tak dále.
 
Dnešní studentskou levici tvoří primárně klimatičtí aktivisté a aktivistky. Jde o tu nejmladší a také nejvíce kosmopolitní generaci. Vliv západní levice je pro ně samozřejmost. Já jsem o pár let starší, a proto pro mě tehdy šlo spíše o teorii ze studia filozofické fakulty. Dnes to je jiné. Snažím se na to ale nahlížet jako teoretik, nevěřit příliš snadno tomu, co se zrovna hodí mým názorům, ale naopak sám sebe podrobovat zkoušce. Zpochybňovat se a zkoušet, zda obstojím. To ze mě nedělá moc věrného levicového politika nebo aktivistu, ale třeba se mýlím o něco míň než dřív.

Přesto má vaše levicové cítění určitě i jiný než rozumový základ…

Jako všechno. Jedna větev mojí rodiny čelila za minulého režimu perzekuci. Když mi bylo šestnáct, chodil jsem na prestižní gympl a odtud jsem byl tak nějak samozřejmě vychováván k pravicovému „zdravému rozumu“. Můj dědeček, němčinář, obdivovatel německé sociální demokracie a kritický podporovatel té české, se se mnou tehdy hodně hádal, vysvětloval mi principy levice, ale já to jako teenager nechtěl poslouchat. Zpětně mu dávám v hodně věcech za pravdu. Citát „Kdo není levičák v mládí, nemá srdce, kdo není pravičák ve stáří, nemá rozum“ mi tedy nikdy nedával smysl. Měl jsem to obráceně.

Lidé bojující proti komunismu ale bývají vnímáni spíše jako pravicoví…

To je taková intuice, která se ustavila po listopadu a pravice z ní umí dodnes politicky těžit. Ale vezměme si Chartu, to nebyla žádná pravice, spíš taková ekumena, pestrá směsice idejí. A ti inspirativnější byli objektivně ve větší míře levicově zaměření, čerpali kontinuitu z osmašedesátnické generace. Po revoluci se důsledkem vnějších okolností stalo to, že si hegemonii osvojila pravice, a odtud pramenil ten nový „common sense“, že levice je totalita, zatímco pravice znamená svobodu a cestu kupředu.

Strany nejsou jenom překupníci lidských vášní, jsou to spíš zemědělci, kteří sklidí, co sami zaseli.“

A tohle už z české společnosti mizí?

V posledních letech si většina české veřejnosti zvykla alespoň z části na to, že nějaká levice by měla být součást demokratického proudu. Ten přelom ve vnímání můžeme identifikovat v největší katastrofě české společnosti za poslední roky – takzvané uprchlické krizi. České liberálnější pravicové proudy – narážím na TOP 09, časopis Respekt apod. – se skrze své proimigračními názory posunuly vlastně celkově doleva, minimálně v západním chápání levice. Ukázalo se, že demokracii nelze udržet bez levicových postojů. Dochází vlastně k určitému přepólování, kdy se levicovost a pravicovost měří na škále liberalismu a konzervatismu, což je osa, která je určující právě na Západě.

Které české politické strany lze vůbec považovat za levicové?

Levicový program mají tradičně tři strany: ČSSD, KSČM a Zelení. U Zelených je to složitější, protože jde, obdobně jako u Pirátů, o stranu specifického tématu. KSČM je specifická disciplína sama o sobě a ČSSD u zmíněného přepólování zvolila cestu větší konzervativnosti právě ze strachu o svého tradičního voliče, který by mohl volit například SPD. Přijetí sirotků z řeckých ostrovů pak iniciovala TOP 09, která se sice považuje za konzervativní pravici, ale i tak si stále pěstuje určitý havlovský étos, který velí k jistému typu světovosti a solidarity.
 
Sociální demokracie to paradoxně vetovala, ačkoli by měla z logiky věci o potřebné pečovat. Vývoj jejích preferencí ukazuje krátkozrakost takového oportunismu: žádný okamurovec se za to k sociálním demokratům nepřiklonil, naopak strana ještě víc zpřetrhala vazby ke své historické identitě a jako by se pak už neměla o co opřít. Jasně, strany musí nějak reflektovat poptávku voličů, ale já si pořád myslím, že by to mělo být taky obráceně, vždyť kdo jiný, než politické strany by měl nějak pečovat o veřejné mínění. Strany nejsou jenom překupníci lidských vášní, jsou to spíš zemědělci, kteří sklidí, co sami zaseli.
 
Většina stran využívá tu pohodlnější cestu: cestu podněcování strachu z uprchlíků, neomarxistů a stylizování sebe sama do role pupkatých proklamativních „zachránců“ normálního světa. Je to smutná historická úloha sociální demokracie, která dost možná stvrzuje definitivní konec sociálně demokratické cesty evropských demokracií.

Proč jsou oproti Evropě v ČR neúspěšní Zelení?

Lze o tom spekulovat. Objektivním faktorem může být průmyslovost naší země. Pokud se objeví strana, která má v programu poměrně radikální přechod na obnovitelnou energetiku a udržitelnou výrobu, působí to u nás paniku. Zároveň je ta strana systematicky držena na periferii zájmovými kruhy napojenými na velký průmysl. Úspěšné strany s těmito kruhy musí být zadobře. A když se to sečte, Zelení v sobě spojují všechna stigmata, na která dnes většinová společnost reaguje. Solidarita s uprchlíky v Německu může vyhrát volby, ale u nás jsme (i vinou většiny politických stran) zaznamenali takový morální sešup, že vás tento zásadně správný humanistický postoj může vymazat z politické mapy. Čímž nechci bagatelizovat chyby, kterých ta strana taky nasekala dost – včetně mého skromného příspěvku v roli jejich volebního vedoucího komunikace. Ale jde o to, že si nemůžeme myslet, že tu máme tak úplně rovnou politickou soutěž.

Zatímco levice uvažuje nad politickou intervencí, která emancipuje, pravice emancipuje od politických intervencí. Respektovat politický názor druhého znamená pochopit tuhle fundamentální mezeru.“

Je v ČR prostor pro liberální levicovou stranu, která by měla naději na úspěch?

Trochu tak v náznacích fungovala vládní ČSSD za Sobotky. Sobotka byl přese všechno liberální politik. V současnosti vznikly krátce po sobě další dvě levicové strany (Budoucnost a Levice), které se nějakého hurá liberalismu spíš straní a snaží se akcentovat sociální, třídní témata. Jakákoli politická angažovanost si zaslouží obdiv, ale domnívám se, že založení strany coby volebního stroje by mělo být až posledním krokem po letech systematičtější práce při budování témat, hnutí, médií, odborových organizací, politických i kulturních institucí apod. – jedině ty mohou proměnit „zdravý/selský rozum“ v české společnosti a otevřít cestu moderní levicové straně. V současnosti ty strany nemůžu při vší vstřícnosti považovat za volební subjekty. Už svým vznikem potvrzují většinu předsudků o levici, o tom, že jde o mladé rozhádané lidi, kteří nejsou schopni kompromisu, a tak si nakonec každá založí svou politickou stranu.
 
Jinak jakousi „levicově-liberální“ sílu dnes ve vysoké politice zastávají Piráti, kteří se logicky jakémukoli spojení s levicí sveřepě brání. Však ona to taky není vyloženě levicová strana, třebaže řada lidí z jejich vedení má blízko k sociálním tématům. Zajímavě do těchto přesunů promluvilo de facto i hnutí ANO, které začínalo coby manažersky-pravicové, ale ve chvíli, kdy získalo pravicové voliče, proměnilo se jako měňavka v hnutí lidově-levicové a začalo úspěšně vysávat voliče levicové. A od té doby má voliče úplně všechny.

A co váš názor na pravolevé dělení? Přesouvá se to od národohospodářských otázek k etickým?

Přesouvá, ale to neznamená, že ta ekonomická rovina nějak zmizí. Pravice versus levice, to není nějaká politologická kratochvíle, to je jméno pro základní epistemologický konflikt dvou rozporných náhledů na podstatu společnosti. Čas od času se vynoří kauza, ve které prostě musíte stát na jedné straně tohoto rozkolu, viz spor pražské koalice Pirátů a TOP 09, kdy šlo o odečítání měřičů v pražských bytech. Piráti chtěli zmapovat stav prázdných bytů v Praze, jejichž počet nikdo nezná. Odečetli by data z měřičů a zjistili by, jak se zachovat. TOP 09 se proti tomu ale razantně postavila. Ne proto, že by to k ničemu nebylo, ale šlo o princip, kdy z pohledu pravice nikdo nemá právo zjišťovat, kdo má kolik bytů a jak je používá. Ve finále se vždy v konkrétní politice bude muset řešit, kdo se jak dívá na mechanismy společenské soudržnosti. Neutrální varianta je iluze a v principiálních střetech se ocitá mimo hru.
 
Pro levici politika prochází celou společností a jejím úkolem je konfrontovat překážky společenské soudržnosti (třeba rodina nebo dělba práce proto pro levici nejsou přirozené, ale politické problémy). Pravice naopak chápe společnost jako zcela nezávislý jev, který tu byl dřív než politika, jejímž úkolem je tuto „přirozenou“ společnost chránit před vnějšími zásahy. Zatímco levice uvažuje nad politickou intervencí, která emancipuje, pravice emancipuje od politických intervencí. Respektovat politický názor druhého znamená pochopit tuhle fundamentální mezeru. Já sám stojím na levé straně téhle mezery, ale své oponenty na druhé straně, stojí-li jako já v demokratických mantinelech, respektuji – a chci je porazit. Takový je smysl demokratické politiky.

Svět se dramaticky proměňuje a levice by tyto klíčové dny neměla prodřímat ve sto let starém snění.“

V čem dělají levicoví intelektuálové chybu?

Časté vysvětlení je, že levice mluví příliš složitě a že se zabývá pro běžného člověka marginálními tématy. Stále řešíme, jak se dostat z krize levice. V psychoanalytické perspektivě je levice vlastně jako „žena“. Její identita se v průběhu historie mění. Jediná musí řešit, jak se obléká, jaké má vlasy, jestli má sukni moc dlouhou nebo moc krátkou, nejdřív jsou špatně bikiny, pak jsou špatně burkiny – je to věčná snaha, jak uspokojit příkazy Velkého Druhého. A pravice je v téhle analogii muž, který se napříč historií vlastně moc nemění, může dovolit zůstat pořád stejný a o nic ze svojí identity se moc nestarat. Pravici stačí historicky pár pouček, levice se stále mění, je ponořená v každodenní introspekci, střída stavy odhodlání a vyhoření, stále hledá svůj kvas.
 
Proto bych pro jednou nebyl k levicově smýšlejícím tak přísný. Česká levice existuje, ale nemá žádné hnutí, a v podstatě ani žádné instituce. Nejmocnější je česká levice ve fantaziích krajní pravice. Cesta k úspěchu vede skrze budování – vazeb, institucí, projektů, které nemyslí jen ve volebních cyklech, ale v nějakém dlouhodobějším měřítku. Příkladem může být otázka odborového hnutí – české odbory čeká velká přestavba v souvislosti s výzvami automatizace a platformového kapitalismu, zde by měla levice působit, organizovat, angažovat se, vytvářet nové ostrůvky stability. Svět se dramaticky proměňuje a levice by tyto klíčové dny neměla prodřímat ve sto let starém snění. Technologické změny se jeví jako ohrožení proto, že jejich účel definuje neoliberální hegemonie a kapitál. V jiné politické konstelaci ale mohou být naplněním některých odvěkých tužeb po osvobození od práce. To by mělo být levicové téma.

Jak pohlížíte na polarizaci společnosti v souvislosti se sociálními sítěmi?

Když přijdou statisíce lidí demonstrovat proti Babišovi, je to do jisté míry důkaz, že se společnost, respektive její velká část, nějak semkla. Ale ty samé technologie, které nám umožní se na takovou akci zorganizovat, zároveň působí hlubší a fatálnější polarizaci. Na sociální sítě se přesunula velká část politického boje. Účelem Facebooku přitom není spojovat lidi na nějaké demokratické agoře, ale mapovat chování spotřebitelů a prodávat tato data inzerentům. Tohle je velké téma, o kterém pořádně nikdo otevřeně nemluví. Chybí tu perspektiva. Téma svobody na internetu a toxicity neregulovaných sociálních sítí bude v nadcházejících letech zásadní a bude určovat vítěze voleb. Zvítězí ten, kdo s ním bude nejlépe pracovat, a já to považuji za obrovské téma pro levici.

Svět je brutální, nebezpečný, nic není zadarmo. Pravice tenhle předpoklad nezpochybňuje, a proto má navrch.“

Jak vám zní slovo „socialismus“?

Mezi mladými liberály to slovo už není démonické – podívejte se na věkový průměru voličů západních demokratických socialistů typu Sanderse, Corbyna nebo AOC. Mezi staršími asi démonickým zůstane navždy. Stále je to spojené s minulým režimem. Já bych se v nějaké debatě určitě za demokratického socialistu označil, ve smyslu nějaké kontinuity širší československé humanistické tradice od Masaryka, Františky Plamínkové, Mileny Jesenské, Milady Horákové, Záviše Kalandry, Ferdinanda Peroutky, Františka Kriegla, Jaroslava Šabaty, Karla Kosíka, Aleny Wagnerové a dalších. Tvrdit, že československé dějiny jsou socialistické, nemusí znamenat jen to, že tu vládla čtyřicet let totalita. Znamená to i určitý dějinný tah, který nejednou inspiroval celý svobodný svět, odkaz, ke kterému já sám cítím hlubokou úctu a který se budu sám snažit oživovat i v dnešních podmínkách.

Co nejvíc rozděluje liberály?

Když filozofická fakulta odmítne pověsit plátno s Miladou Horákovou, tak je problém. Cokoli, co relativizuje minulý režim, případně zpochybňuje atlantické směřování třeba skrze kritiku NATO, vráží klín mezi liberálně smýšlející, spouští začarovaný kruh antikomunismu pravicových liberálů a jeho provokování ze strany těch levicových. Kauza kolem děkana Pullmana pro mě byla vysloveně nepříjemná, nemůžu přitom říct, že bych stál za Pullmannem. Samu perspektivu historického revizionismu vůči období normalizace, kterou představuje jeho publikace Co byla normalizace?, považuji za v zásadě správnou a pro bádání důležitou. Pullmanovy výroky o období stalinismu mi ale přišly trochu bizarní a nějakému vypořádání s naší minulostí evidentně taky nijak nepřispěly.
 

Kauza kolem děkana Pullmana

Michal Klíma, předseda správní rady Nadačního fondu obětem holokaustu, obvinil děkana Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Michala Pullmanna, že svým přístupem ke zkoumání komunistického režimu v Československu relativizuje jeho zločiny.
Více v rozhovoru Českého rozhlasu s politologem Pavlem Baršou

Věřím, že potřebujeme demokratickou levici, která zviklá hegemonii pravice a kapitálu a bude spoluutvářet podobu světa. Taková levice musí přijmout odpovědnost i za témata, do kterých se jí moc nechce. Chápu, že je levice proti zbraním a vojenskému paktu, ale kdyby se tato levice dostala k moci, to by prostě vyvedla zemi z NATO? Levice musí k těmto tématům dospět a musí se je naučit řešit prakticky a konstruktivně. Svět je totiž brutální, nebezpečný, nic není zadarmo. Pravice tenhle předpoklad nezpochybňuje, a proto má navrch. Neznamená to přistoupit na stavění plotů a střílení do migrantů, ale začít počítat i s nepříjemnými věcmi. Jako jsou třeba vojenské pakty.
 

Petr Bittner (*1988) je komentátor Deníku Referendum. Vystudoval filozofii, mediální studia a žurnalistiku. V minulosti vedl vládní kampaň To je rovnost! za prevenci domácího násilí a slaďování práce a soukromí. Před sněmovními volbami 2017 se stal vedoucím komunikace Strany zelených. Po zdrcujících porážkách odešel rozjímat do Brna, kde se stal mediálním poradcem brněnských sociálních projektů a otcem. V roce 2019 získal ocenění Genderman za prosazování rovných podmínek pro ženy a muže. Dokončuje český překlad knihy Inventing the Future od autorů Nicka Srniceka a Alexe Williamse.

Mohlo by vás zajímat

Failed to retrieve recommended articles. Please try again.

Doporučení redakce

Failed to retrieve articles. Please try again.

Nejčtenější články

Failed to retrieve articles. Please try again.