Job

Drobky zbylé po Goethovi

Foto: © privatFoto: © privat
Vášeň pro práci 23leté knihvazačce a restaurátorce knih Rebekka Hartmann nechybí. Foto: © privat

„Líbí se mi myšlenka, že jsem mezi stránkami možná objevila něco, co tam zbylo po géniovi,“ říká Rebekka Hartmann. V jedné staré knize totiž našla drobky chleba – v knihovně, kterou svého času navštěvoval Johann Wolfgang Goethe. Pravděpodobnost, že drobečky pocházejí od velkého spisovatele, je sice podle Rebekky minimální, ale vášeň pro práci této 23leté knihvazačce a restaurátorce knih přesto nechybí.

Vlastně se chtěla stát archeoložkou: procestovat daleké země, přehrabovat se v prachu dějin a možná dokonce objevit nějakou novou Troju. Jako školačka proto Rebekka Hartmann trávila hodně času na archeologických vykopávkách. Postupem let ale přišlo poznání: Dobrodružství s Trójou jí už dávno vyfouknul Heinrich Schliemann, pracovní trh je spíš omezený a lidi s bakalářským vzděláním v oboru archeologie dnes stejně tráví většinu času u kancelářského stolu. Rebekka ale chtěla bezpodmínečně dělat něco praktického. Aby se úplně nezpronevěřila svým zájmům, vyučila se v oboru knihvazač, s odborným zaměřením na individuální a speciální produkty. Na to nyní navázala studiem konzervování a restaurování písemností, knih a grafiky. Láskyplně restauruje písemnosti staré stovky let a navrací jim původní podobu.

Ne všechno, co je realizovatelné, by se mělo realizovat

Rebekka kliká na tlačítko myši a na monitoru se v rychlém sledu míhá fotodokumentace jejího posledního projektu: „... a tady jsem musela nejdřív sejmout obal, abych zjistila, jak je poškození velké. Potom jsem hledala správný materiál, který bych mohla použít k opravě. A tady...,“ na tomto místě se 23letá Rebekka trochu rozpačitě podrbe v krátkých světlých vlasech, „tady jsem s foťákem trochu blbla, protože jsem byla nadšená z výsledku.“

Nutno přiznat, že na první pohled jsou ty záběry asi stejně vzrušující jako 13.486 stále stejných snímků krajiny, které jeden můj známý nafotil na své poslední dovolené v Mongolsku. Rebečiny snímky ukazují pouze jednu knihu, která je stará odhadem 300 let a nese výrazné stopy poškození vodou. Knižní vazba je zpuchřelá, stránky jsou zvlněné a na obalu jsou ještě přilepené zbytky jiných knih. Následující fotografie dokumentují různé pracovní kroky, díky kterým dílo postupně získává zase původní podobu. Jak to přesně funguje, se Rebekka naučila vyučení. A úplně na konci série fotografií vytuší možná i laik důvod jejího nadšení: Kniha totiž působí jako nová – každopádně alespoň tak nová, jak jen může působit 300 let stará písemnost.

Historická hodnota versus hospodářská hodnota

„Ale vlastně můžu všechno, co jsem se při vyučení naučila, zase zapomenout,“ pokračuje Rebekka. Tím ale rozhodně nemá na mysli techniky, které ji naučili v malé knihvazačské dílně ve městě Göttingen, právě naopak: „Bez odborného vzdělání bych se v žádném případě neobešla a jsem ráda, že jsem se naučila všechno, co bylo možné.“ V knihvazačství ale platí v podstatě stejná měřítka jako v ekonomice: Ne všechno, co je realizovatelné, by se mělo také realizovat. „Od knížky staré několik století se nedá očekávat, že bude vypadat tak, jako kdyby právě vyšla z tiskařského lisu,“ vysvětluje Rebekka. „A pokud byla poškozena vodou, protože knihovna byla zaplavena, pak je to jistým způsobem přece taky kus příběhu, který zažila.“

Na Rebečině staré pracoviště často přicházeli zákazníci, kteří chtěli, aby jejich knihy vypadaly „zase pěkně“. Takoví klienti nepatřili zrovna k jejím oblíbeným: „Existuje hodnota historická a hodnota hospodářská,“ vysvětluje Rebekka. „Ryze prodejní hodnota knihy se určuje nejen podle takových věcí jako náklad a stáří, ale samozřejmě také podle toho, jak je kniha zachovalá. V tomto ohledu může její zrestaurování bezpochyby zvýšit její hodnotu.“ Na druhou stranu ale platí, že restaurováním se snižuje hodnota historická, a to v mnoha případech dokonce nesmírně. Vysvětlit to zákazníkům však bývá podle Rebekky často velmi těžké a zčásti to prý i poškozuje podnikání v oboru: „Když odmítnu nějakou knihu restaurovat, protože se to neslučuje s mým svědomím, pak to zaručeně udělá někdo jiný.“ Čisté svědomí jí ale nájem nezaplatí. Proto podle Rebekky každý restaurátor knih tajně doufá, že na tom bude finančně tak dobře, aby mohl některé zakázky také odmítnout, a že bude nadán potřebnou výřečností k tomu, aby zákazníky přesvědčil, že některé renovace jsou prostě zbytečné.

Digitalizace?

„Není restaurování starých knih nudné? A má ta práce vůbec budoucnost? Dnes se přece všechno dělá digitálně!“ Takové výroky slyšela Rebekka snad stokrát, a proto jí už lezou na nervy. Svou práci rozhodně nepovažuje za nudnou, to ani trochu! A navíc: „Každá kniha přečkala nejrůznější časy a epochy, každé ohnutí stránky, každá vepsaná poznámka a každá stopa opotřebovanosti vypráví vlastní příběh.“ Laické opravy ukazují, že dílo pro majitele hodně znamenalo. „Kdyby knížky mohly mluvit, představte si, jaké příběhy by mohly vyprávět.“ Nedávno Rebekka našla v jedné staré knize prastaré drobky chleba. Bylo to v knihovně, kterou údajně často navštěvoval také slavný Johann Wolfgang von Goethe. Od koho drobky pocházejí, to se samozřejmě už nedá zjistit. „Podobně jako se nedá zaručit, že tu jistý pan Goethe nikdy nejedl svou housku se salámem,“ říká Rebekka. „Koneckonců i géniové mívají občas hlad, ne?“

Téma digitalizace je z hlediska knihvazačů dvojsečné. Elektronické čtečky, to pro Rebekku není: „Musím knížku držet v ruce, musím mít možnost dotýkat se jí a listovat si v ní.“ Knihvazači a restaurátoři knih se přesto zasazují o to, aby se obsah starých knih digitalizoval a tímto způsobem zpřístupňoval veřejnosti. „Největší laskavost, kterou staré knize můžeme udělat, je to, že ji vystavíme do hezké vitríny a už se jí vůbec nebudeme dotýkat,“ tvrdí Rebekka. Tak je kniha podle ní nejlépe chráněna před dalším chátráním. A digitalizace přinejhorším zachrání aspoň obsah: „Některá poškození, například po požárech nebo záplavách, už nedokáže napravit ani ten nejlepší restaurátor.“

Rebekka by se později nejraději specializovala na restaurování notových rukopisů. „Tajně doufám, že objevím něco úplně neznámého, třeba nějaký dosud nezveřejněný fragment nějaké nedokončené sonáty. To by byl úplný sen.“

V sérii fotografií pro nás Rebekka zdokumentovala svou práci knihvazačky. V tomto případě se však nejedná o starou knihu, ale o knihu novou, kterou si sama pro sebe nově svázala. Fotografie opravdu starých knih a příslušné pracovní postupy patří k Rebečiným univerzitním materiálům, které nesmí vydat z ruky.


Rebečino celkové shrnutí: „To celé je naprostý unikát. Dokonce i v případě, že bych stejný projekt dělala ještě jednou, vyskytly by se mezi oběma knihami velmi malé rozdíly, protože dvě ručně vázané knihy nejsou nikdy stejné. Podle mého školitele má teď ta kniha celkovou hodnotu 650 eur, když se do toho započítá materiál a odpracované hodiny. Mám tedy v knihovně pravý poklad. Ale i kdybych našla někoho, kdo by mi byl ochoten za to tolik zaplatit, v žádném případě bych tu knížku neprodala.“

překlad: Yvona Vašíčková

Copyright: jádu / Goethe-Institut Praha
říjen 2014

    Další články k tématu

    Čtenáři jsou pacienty
    Brno bez pana Ženíška a jeho knihkupectví není Brno. Chodí se za ním jen tak, na kus řeči, vyplakat se, poradit se, poptat se na knihu, která se jinde nedá sehnat.

    Budík na šest ráno a číst si
    Petr Král žije ve světě knih. Splnil si svůj dětský sen. Před jedenácti lety založil antikvariát v srdci židovské čtvrti v Boskovicích.

    Dej knížkám druhou šanci
    Tři studenti z Prahy mají soucit se starými knížkami, které často končí ve starém papíru. Z tohoto důvodu spouštějí v různých kavárnách akci „Kup book!“, která dává knihám druhou šanci a zároveň umožňuje seniorům navštěvovat počítačové kurzy i jezdit na výlety.

    Feminismus v knižní formě
    Aby znovu dodaly feminismu tvář, respektive platformu, založily Jenny Unger a Paula Bolyos ve Vídni knihkupectví ChickLit. Lze v něm nalézt feministickou zábavu a literaturu, pro ženy i o nich. 

    Drobky zbylé po Goethovi
    „Každá kniha přečkala nejrůznější časy, každé ohnutí stránky a každá vepsaná poznámka vypráví vlastní příběh.“ 23letá restaurátorka knih Rebekka Hartmann vypráví o své práci.

    Témata jádu

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Rychleji, výš, dál
    Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...