Kultura

Z obětí v trýznitele

Lukáš Houdek

Výstava Umění zabíjet tematizuje jednu temnou stránku české minulosti

„Bukov, 11. června 1945 - sebevražda manželů Karla a Markéty Kutscherových ve věku kolem 80. let ve svém bytě.“ Foto: © Lukáš Houdek

Svlečená panenka Barbie stojí se svou malou dcerkou u zdi a dívá se na to, jak plastoví mužíci znásilňují její přítelkyně. Další ubité či zastřelené panenky leží na louce za městem. Mladý fotograf Lukáš Houdek (28) vytvořil sérii pětadvaceti fotografií, které zachycují poválečný odsun Němců a ukazují konkrétní zločiny, kterých se na nich někteří Češi dopouštěli. Projekt Umění zabíjet vzbudil nejen výrazný ohlas, ale také se dotkl citlivého tématu, které nastoluje především otázku vyrovnání se s minulostí. Proč se Lukáš Houdek rozhodl zpracovat právě tuto část naší historie? A jaké je vůbec poselství jeho výstavy?

První, co návštěvníka okamžitě zarazí, je, že autor jako prostředníky použil právě panenky, které jsou symbolem dětské hračky. „Panenky jsou nám v podstatě velmi podobné, takže se dá docílit toho, že fotografie vypadají jako dokumentární. Až při druhém pohledu nám dojde, že na nich něco nesedí. Současně mají takové panenky pozitivní výrazy, ať jsou vražděné nebo vraždící,“ vysvětluje Lukáš Houdek a dodává, že tím chce poukázat na postoj značné části české veřejnosti, která se podle něj k těmto poválečným činům staví velmi pokrytecky.

„Původně jsem neplánoval takový humbuk“

Sám autor se o téma vysídlených Němců začal zajímat před několika lety, kdy fotil německé náhrobky v západočeském regionu, odkud pochází. „Když jsem se snažil zjistit, co stálo na náhrobích, které byly zdevastované, tak na mě začaly z internetu vypadávat tragédie, které se odehrály napříč celou zemí a které jsem později vizualizoval. O těch jsem nikdy neslyšel, což mě šokovalo.“ (viz popisky pod fotkami) Během takzvaného divokého odsunu došlo k poválečným deportacím německého obyvatelstva z Československa, které často provázela brutalita, vraždění a mučení civilistů. Záhy však Lukáš Houdek zjistil, že o těchto případech nemá tušení ani mnoho dalších lidí z jeho okolí. Proto se rozhodl téma zpracovat a přiblížit ho tak těm, kteří o něm nevědí téměř nic.

„Buková hora, 1. července 1945 - postřílení a ubití, přibližně 21 zejména starších osob včetně pěti dětí.“ Foto: © Lukáš Houdek

Sedm fotografií v nadživotní velikosti jsou umístěné v Galerii Artwall na nábřeží Vltavy v Praze, tedy ve veřejném prostoru, čímž jsou k vidění pro kohokoli. „Původně jsem takový humbuk neplánoval. Má představa prezentace byla v některém z menších prostorů, v tichosti. Když se však objevila tahle nabídka, přišla mi ta výzva důležitá, protože se poselství díla dostane k mnohem širší základně lidí. Přesto jsem si uvědomoval rizika takové prezentace a s tím jsem do toho šel,“ říká Lukáš. Problém podle něj může být už v tom, že s výstavou jsou bez varování konfrontování rodiče s dětmi, kteří tak musí svým potomkům význam fotografií objasňovat. „Myslím si ale, že fotografie nezobrazují nic, s čím by se děti každodenně v televizi nebo počítačových hrách nesetkávaly. Současně je to možnost, jak o takových věcech mluvit i s nejmladší generací,“ vysvětluje autor.

Výstava je také v pražské Národní technické knihovně. V příslušném úvodním textu se Lukáš Houdek zmiňuje o tom, že nechce hodnotit a soudit jednotlivé činy, ale spíše zdůraznit často zamlčované případy a podpořit proces vyrovnání se s minulostí českého národa. „Snažím se ukázat, že se takové události opravdu staly,“ vysvětluje, „vadí mi však to, jakým způsobem o odsunu dnes mluvíme, že nejsme schopni ho podrobit kritickému myšlení. Odsun jako takový posuzovat nemohu, ale způsob jeho dnešního vykládání a hodnocení ano.“

Pustit se do tak závažného tématu není jednoduché a i rodina Lukáše Houdka z toho byla zprvu nešťastná. „Zpočátku se trochu lekli. Nedokázali pochopit, proč se tomu chci věnovat. Mysleli si, že taková prostě byla doba – Němci vyprovokovali válku, tak potom přišla odplata. Nerozlišovali a patrně se nad tím nikdy ani nezamysleli.“ Později však pochopili jeho záměr, seznámili se s jednotlivými událostmi a začali jej podporovat. „Moji přátelé mě podporovali už od začátku, a to i takoví, od kterých by se to ani neočekávalo – z řad Židů, Romů, homosexuálů a dalších během války cíleně perzekuovaných skupin.“

„Lanškroun, 17. května 1945 - mučení a následná poprava německých občanů v požární nádrži protivzdušné obrany na městském náměstí.“ Foto: © Lukáš Houdek

Odsun kontra prezidentská volba

Načasování výstavy se náhodou krylo i s první přímou volbou prezidenta České republiky v lednu 2013. Přitom poválečný odsun Němců se poměrně nečekaně stal jedním z hlavních témat závěrečné části prezidentské volby. Kandidát Karel Schwarzenberg prohlásil, že se by se podle v současnosti platícího mezinárodního práva museli někteří tehdejší českoslovenští politici zodpovídat za odsud před Evropským soudem pro lidská práva. Jeho soupeř Miloš Zeman na to reagoval slovy, že „ten, kdo označí jednoho z prezidentů Československa za válečného zločince, mluví jako Sudeťák“.

„Velká část české veřejnosti na podobné nacionalistické noty slyší velmi dobře. Byl to takový dobrý populistický, ačkoliv dost nebezpečný tah,“ hodnotí Lukáš a i někteří odborníci soudí, že Zemanův výrok mohl ovlivnit výsledek voleb v jeho prospěch.

Lukáš Houdek je přesvědčený, že nevyřešený pohled na poválečný odsun může mít dopady i do budoucna. „Neustále cítím napětí, na které už však v dnešní Evropě není místo. Je velmi důležité, abychom byli schopni takové křivdy vyřešit a uvolnit tím páru.“

„Pokud budeme stále odmítat se o poválečných událostech bavit, bude ten blok přetrvávat nadále,“ domnívá se Lukáš, „máme na krku několik škraloupů a je vidět, že právě tenhle škraloup je tím nejcitlivějším. Jakmile se zmíní, okamžitě se křičí, vyhrožuje a rozdávají se rány. To o něčem vypovídá.“

„Orlické hory, 26. května 1945 - vražda jedenadvacetileté učitelky mateřské školky Anny Pautsch bitím a oběšením.“ Foto: © Lukáš Houdek

Připomenout nebo zapomenout?

Nabízí se však otázka, zda toto připomínání není spíše kontraproduktivní tím, že znovu otevírá minulost, kterou již nemůžeme změnit? Zda by nebylo lepší neživit v sobě zlobu, jít dál? Stále totiž platí, že lidé mohou odpustit, ale nezapomenou. Lukáš Houdek se domnívá, že je třeba hovořit o tom, jak k takovým věcem mohlo dojít a jak zabránit tomu, aby se opakovaly. „Tím, že to téma zavřeme na petlici do sklepa a budeme si myslet, že tam už zůstane, nic nevyřešíme. Ta obluda jednou vyroste, rozrazí dveře i s petlicí a přijde nás sežrat. Právě proto, abychom mohli jít dál, je třeba i o těchto temných stránkách naší minulosti mluvit.“

Výstava také zdůrazňuje velmi smutnou skutečnost, že lidé jsou za určitých podmínek schopni se změnit z obětí v trýznitele a mstít se stejně brutálním způsobem. „Na to bychom neměli zapomínat a naopak bychom to měli mít vždy na paměti,“ míní Lukáš Houdek.


Copyright: Goethe-Institut Praha
březen 2013
odkazy k tématu

Všude na světě lidé žijí pro lepší budoucnost. Sbíráme jejich příběhy a ukazujeme, co je možné už dnes. jadumagazin.eu/futureperfect

Další články k tématu

Vesnice, která mizí před očima
Doktor filosofie Ondrej Čechvala vyfotografoval vesnici, v níž jako dítě trávil prázdniny. Prozkoumal také to, jestli se změnil tamní život nebo jen jeho perspektiva.

Objevuj a interpretuj
Malte z Berlína pracuje po celém světě. Se svou kamerou je na cestách hlavně v Asii. Rozhovor o Maltesově lásce k cestování a jakou roli přitom hraje fotografie.

Rozostřená minulost
Fotograf Lukáš Houdek se věnuje problematice vyhnání sudetských Němců. O výstavě „Na Johanna musíš zapomenout“ v klášteře Speinshart v Horním Falcku.

Z obyčejných věcí neobyčejné
„Baví mě měnit realitu,“ říká Martin Faltejsek, 19letý fotograf, samouk, který se zabývá především autoportréty a konceptuální portrétní fotografií.

Nejsem výjimečná
S čtyřiadvacetiletou studentkou umění a fotografkou Hankou Svobodovou o jejím přístupu k vlastní tvorbě a k sobě samé.

Témata jádu

Dnes je zítra
Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

V očích pozorovatele
… tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

Rychleji, výš, dál
Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

Někam patřit
Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

Archiv témat
Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...