Život

Po sametové revoluci do světa

Foto: © privatFoto: © privat
Eva Mahrová v Tanzánii... Foto: © privat

Na cestě životem člověka čekají různé cesty. To si vyzkoušela i Eva Mahrová, kterou sametová revoluce a svoboda cestování zavedly na novou křižovatku. Stala se průvodkyní a pobývání v buddhistických zemích jí zcela změnilo život.

Po samotové revoluci si nejprve chtěla užívat cestování. „Tehdy jsem byla ještě v té společenské euforii hromadění majetku. Stavěli jsme baráky, pronajímali jsme byty, kupovali nemovitosti a bazény, nejlépe s protiproudem. Taky jsem blbla a sháněla prachy,“ vzpomíná dnes 63letá Eva Mahrová na dobu po roce 1989.

Zlom podle ní nastal, když začala coby průvodkyně trávit čas na Dálném východě a zažívat nové situace: „Na ulici tam sedí dva chudí lidé, koupí si dva piškoty. Kolem nich proběhne pes, tak kousek toho piškotu zlomí, dají ho tomu psovi, další kousek dají malému dítěti, které proběhne okolo. Pak si teprve snědí ten zbytek.“ Po šesti letech působení v buddhistických oblastech se Eva začala zajímat o tamní smýšlení a srovnávat tamní hodnoty s těmi z materiálního světa. A začala si klást otázky: „Jak to, že v těch zemích považují za automatické, že pomáhají jeden druhému? Že se třeba starají o babičku?“

Přísný život v klášteře

Eva postupně začala trávit v těchto oblastech čím dál více času. Později byla 14 dní doma a dva měsíce na cestách, kde se cítila čím dál tím lépe. Nakonec si uvědomila, že vlastně nepotřebuje ani tolik peněz a úplně změnila život. Mniši, s nimiž se znala ze svých předchozích cest, jí na Srí Lance zařídili pobyt v buddhistickém klášteře. V té době už uměla trochu sinhálsky, takže mohla komunikovat s mniškami. Podle numerologie je její životní číslo devět, tak se rozhodla tam nejprve zůstat devět dní. „Ale měla jsem z toho strach. Spalo se tam na tvrdé zemi, musela bych nosit tradiční oděv a ostříhat si vlasy dohola a jíst jenom darovanou stravu. Musí se tam vstávat ve čtyři ráno a pak dělat pindapátu, to znamená bosa obcházet ostatní příbytky a dostávat do žebravé misky darované jídlo. Smí se jíst jen dopoledne. Nebyla jsem si jistá, jestli na to vůbec budu mít,“ vzpomíná Eva Mahrová.

A když to Eva vydržela devět dní, dostala bílý oděv. Kdyby dostala oranžový a ten by na závěr sundala, už by se tam nikdy nemohla vrátit. „Takže mnišky mi tím daly možnost se tam kdykoli vrátit. Navíc jsem si tak nemusela vyholit lebku. Potom, co jsem tam absolvovala těch devět dní, jsem si řekla: Přece nebudu srab a vydržím 18 dní. Nakonec bylo těch dní celkem 27. Při odchodu jsem jim na kousek bílé bavlny napsala sinhálsky mama aimat enua, to znamená: stejně se vrátím.“ Pobyt měl pro Evu zásadní význam, po zdravotní stránce jí prostá strava prospěla a zároveň se naučila pokoře.

Foto: © privat
... v sirotčinci na Srí Lance... Foto: © privat

„Když jsem se vrátila z kláštera do té šedi našeho materiálního světa, rozhodla jsem se, že změním způsob života a že půjdu do sirotčince zpět na Srí Lanku. Tam jsem učila angličtinu. Zkraje mě holky moc rády neměly, protože se vlastně vůbec anglicky učit nechtěly, ale když zjistily, že mluvím srandovně sinhálsky, tak mě začaly mít rády a učily mě další a další slovíčka. Když jsem od nich odjížděla, tak jsem se jich ptala: ‚Co Vám mám příště přinést?‘ A ony mi řekly: ‚Nahraj nám svůj hlas.‘ Každá přinesla vzorně složené tričko a zeptaly se, jestli bych jim to nemohla navonět tou svojí voňavkou. V té chvíli jsem se rozhodla, že mi nic neudělá, když každý rok věnuji minimálně měsíc na to, abych někomu pomohla.“ Od roku 2002 tedy Eva pravidelně tráví svůj čas v sirotčincích. A nikdy tam z Evropy nezapomene přivést hračky, které pro ni sbírají i její známí. „Ty děti mají radost ze všeho, z každého lízátka, takže tam vždy vezu 40 kilo dárků a sama zvažuji každý kus oblečení, abych váhu srazila.“ Některé aerolinky však Evě povolí překročit limit o několik kilogramů.

Těžká cesta ke svobodě

Další cesta na Srí Lanku vedla po stopách tsunami. I když tam v roce 2004 přišla pomoc z různých zemí, nedlouho poté se opět rozhořela válka, která trvala až do roku 2009. „To, co jim ty ostatní země pomohly vybudovat, tak zase bylo zničeno. Teď je tam sice mír, ale sever a východ země je dost zubožený,“ popisuje Eva tamní situaci. Po tsunami v zemi zůstalo také hodně sirotků či starších lidí, o které se nemá kdo starat. „V jednom starobinci bydlí ve dvou pokojích 16 žen a 16 mužů. Každý měl lůžko, žíněnku a hluboký talíř, to bylo všechno. Pak měli černý umělohmotný kýbl, aby mohli jít na záchod, a aby to měli hned vedle postele. V té chvíli jsem si uvědomila, že nikdy neseženu dost prostředků na to, abych jim pomohla. Ale každá malá pomoc je dobrá, protože už to, že tu stařenku vezmeš za ruku a sedneš si vedle ní, sehraje velkou roli. Aby jim člověk ale nějak změnil život, na to nejsou prostředky a nejsou asi ani lidé, kteří by mohli pomoci.“

V Nepálu zase Eva navštívila tibetský uprchlický tábor, kde jsou čerstvě příchozí, jež se přes hory právě dostali do Nepálu, do Káthmándú. Cesta přes hory s průvodcem trvá dva měsíce. Rodiče často zaplatí průvodci své životní úspory, aby mohli dítěti dopřát lepší budoucnost. „Ty děti mají ještě mozoly a puchejře na nožičkách,“ popisuje Eva Mahrová, která nosí jen modré oblečení, a proto se jí přezdívá „modrá Eva“. Po příchodu dá dětem Dalajláma požehnání a rozhodne, do kterého sirotčince půjdou. Tam ale mohou zůstat jen několik týdnů a putují pak dále do sirotčinců do Indie.

Foto: © privat
... a v SOS-vesničce pro tibetské uprchlické děti v Indii, Foto: © privat

Kolik lidí čte jedny noviny?

Nedávno si Eva poprvé vyzkoušela, jaké je to dobrovolničit v evropské zemi. Ve Velké Británii pomáhala v domově pro seniory, kde připravovala program třeba pomocí tvarovacích balónků a bublifuku. Také prodávala v přidruženém obchodě. „Lidé tam nosili nevyužité věci, a co se prodalo, šlo ve prospěch seniorů.“ Dnes chodí i v Česku jednou týdně vypomáhat do obchodu společnosti Sue Ryder, která funguje podobně.

Eva je po té celé řadě cest neohroženou cestovatelkou. Na otázku, zda se někdy nedostala do situace, kdy by se bála, odpovídá: „Kdepak. Já jsem jela tři a půl tisíce kilometrů vlakem přes sedm indických států a nikdy mě nenapadlo, že bych si měla zamykat věci. Naopak u nás když nastoupíš do metra, kde někdo čte noviny, a ty se nakloníš, protože se chceš podívat, co je nového, ten člověk ty noviny okamžitě složí. A ještě se na tebe chvíli významně dívá, aby sis uvědomila, že si můžeš koupit vlastní. Kdežto v Indii ve vlaku někdo čte noviny a šest hlav ze všech stran je čte s ním. Pak se rozhlídne a zjistí, že ty nemáš kam dát ruku, tak ti kus těch novin utrhne, aby sis ji mohla položit na zem."

Eva však pozoruje, že se situace u nás postupně zlepšuje. „U mladých lidí určitě. Moji vrstevníci ale stále nechápou, proč to všechno dělám. Tak slýchám otázky jako: A co z toho budeš mít? Kolik za to dostaneš? Nechápou, že člověk může dělat něco zadarmo,“ říká Eva.

Ač stále tráví mnoho času cestováním a pomáháním v různých koutech světa, na návrat do domoviny se vždy velmi těší. „Mám totiž vnoučátka a starého tatínka, takže teď jsem potřeba i tady.“

Daniela Ešnerová

Copyright: jádu / Goethe-Institut Praha
září 2014

    Všude na světě lidé žijí pro lepší budoucnost. Sbíráme jejich příběhy a ukazujeme, co je možné už dnes. jadumagazin.eu/futureperfect

    Další články k tématu

    Bez safari a tančících Zulů
    Start-upový projekt „Mingle Africa“ chce čelit běžným klišé o Africe: nabízí poznávací cesty jako alternativu k dobrovolnickým programům.

    Znenadání králem
    Céphas Bansah je v Ludwigshafenu šéfem autoservisu – doma v Ghaně je králem více než 200 000 lidí... protože píše pravou.

    Afrika, mé srdce
    Díky neuvěřitelným náhodám se ze strojního inženýra Františka stal zlatopkop a zachránce deštných pralesů Frank. Dnes žije se svým "kmenem" zase zpátky v Praze, ale Afrika má v jeho srdce své pevné místo.

    Neštěstí těch druhých
    Spisovatel jako dvojí agent: najatý pomocník, ale zároveň pozorovatel na vlastní misi: špion, který sleduje sám sebe. Tak líčí Rainer Merkel svou roli na cestách po Africe, Kosovu a Afghánistánu.

    S velrybím žralokem po boku
    Dan Drahozal žije a pracuje v Džibutsku. Povolání: potapěč. Žraloci nadohled a strach z teroristických útoků jsou pro něj na denním pořádku.

    Po sametové revoluci do světa
    sametová revoluce a svoboda cestování zavedly Evu Mahrovou na novou křižovatku. Stala se průvodkyní a pobývání v buddhistických zemích jí zcela změnilo život.  

    Nějak do Afriky
    Jak 27letý Simon Rauch z Grötschenreuthu v Horní Falci cestoval po svých z Bavorska do Ugandy. 

    „Wazungu! Wazungu!“
    Jediná bílá mezi samými černochy. Tři měsíce strávila naše autorka Janna Degener s batohem na zádech cestováním po východní a jižní Africe. Komentovaná obrazová galerie.

    Témata jádu

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Rychleji, výš, dál
    Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...