Život

Na jedné noze

Díky sportu zpátky do života

Na rozloučenou má Heinrich ještě něco na srdci: „Hlavně se nenech rozhodit,“ prohlásí a zahledí se Leonovi přímo do očí. „Je to mistrovství světa, před startem bude hrát většina na psychiku. To je normální, prostě dělej to svoje.“ Plácne si s Leonem. Heinrich Popow je jeden z nejprominentnějších zdravotně postižených sportovců v Německu. Leon Schäfer, kterému je 15 let a který je ve vrcholovém sportu zatím nováček, je jeho chráněnec. Po těžkých ranách osudu v nich obou vzbudil sport novou naději.

Foto: © Deutscher Behindertensportverband e.V.
Leon Schäfer (vlevo) a Heinrich Popow (uprostřed), Foto: © Deutscher Behindertensportverband e.V.

„Byl jsem úplně na dně“

Leonovi bylo dvanáct, když mu diagnóza převrátila život vzhůru nohama: rakovina kostí. „Přišlo to naprosto nečekaně,“ vzpomíná Leon. „Nerozbrečel jsem se. Ale vedlo se mi fakt svinsky.“ V nemocnici měl zůstat týden, možná dva. Nakonec z toho byly dva měsíce. Rok nemohl chodit do školy. Při páté operaci se ukázalo, že pravý bérec se už nepodaří zachránit. Amputace. „Byl to prostě šok,“ říká Leon tiše. „Nevěřil jsem, že bych ještě mohl sportovat.“ Do té doby byl nadšeným fotbalistou. „Byl jsem úplně na dně.“

Psychologové v nemocnici zařídili Leonovi schůzku s jedním postiženým sportovcem a tak se seznámil s oddílem lehké atletiky Bayeru Leverkusen. A tady přichází na scénu Heinrich Popow: tento 29letý sportovec je jedním z německých ukázkových atletů. Ve sprintu a skoku dalekém vyhrál již skoro všechno.

Bez vztahu ke zdravotně postiženým

Leonův příběh mu přišel povědomý. Sám totiž prožil něco podobného. Když mu lékaři objevili nádor v levém lýtku, bylo mu právě devět. „Pro moje rodiče to byl horor, ale pro mě to nebylo vůbec tak hrozné,“ vypráví. „Opravdu bolelo jen to, že jsem už nemohl hrát s ostatními kluky venku fotbal.“ Na amputaci nohy si již nevzpomíná. A jeho protéza? „Přijal jsem ji velmi rychle.“ Za žádnou cenu se ale nechtěl věnovat sportu zdravotně postižených. „K postiženým jsem neměl žádný vztah. Svoje vlastní zdravotní postižení jsem vytěsnil.“ Až ho jeden trenér nakonec přesvědčil, aby to přece jenom vyzkoušel. A Heinrich zaběhl s obyčejnou protézou hned desátý nejrychlejší světový čas na 100 metrů. „To je, jako kdyby řidič golfu předjel vůz formule 1.“ Heinrich se směje. Bylo jasno, stal se zdravotně postiženým sportovcem.

Tenhle atletický chlapík myslí beztak pozitivně. V rozhovoru na tribuně leverkusenského stadionu mluví otevřeně a uvolněně. Rád vtipkuje. Průběžně se u něj zastavují jiní sportovci, Heinrich s třídenním strništěm není nikdy skoupý na nějakou tu uvolněnou hlášku. „Po amputaci mi všichni říkali, jak bude můj život odteď složitý,“ rozpomíná se. „Byla to pravda. Ale nikdo už nedodal: ,Ty sám máš ve svých rukou, jak moc složité to bude.´“ Svůj pozitivní přístup by rád předal Leonovi. „Má obrovský talent.“ S vysokým teenagerem si rozumí dobře. Není divu, i Leon je typ člověka, který mluví na rovinu a rád se směje.

Vybavení v hodnotě malého auta

Mít úspěch ve sportovním světě zdravotně postižených není rozhodně jednoduché. Odnedávna má Leon první sportovní protézu. Je štíhlá, vše je zredukováno na nezbytné minimum. Výroba je nákladná, cena této pomůcky odpovídá hodnotě malého auta. Leonova škola pro něj zorganizovala benefiční běh, a tak se podařilo peníze shromáždit. „Ze začátku jsem měl strach, že upadnu,“ vypráví Leon. „Ale dneska je protéza jednoduše součástí mého těla.“ Lidi samozřejmě stále ještě koukají, když umělou nohu neschovává pod kalhotami. „Ale na to si zvyknete. A když se s někým seznámím, tak mu o tom ze začátku ani nevyprávím.“ Leon se směje. Heinrich mu chce nyní pomoct sportovní protézu lépe uzpůsobit. „Nikdy není perfektní, vždycky z ní lze dostat ještě víc,“ vysvětluje.

Sport dodal oběma po ranách osudu novou odvahu. „Nic nevrátí životu tolik kvality jako sport,“ vykládá Heinrich. Nechtějí, aby je někdo šetřil nebo litoval. Ve startovacích blocích nemyslí beztak nikdo na postižení. „Jde jen o to, kdo vyhraje.“ Trénuje téměř každý den a peníze si vydělává v IT oddělení Bayeru Leverkusen. Jeho trénink je tak intenzivní, že do roka opotřebuje pět až šest sportovních protéz – naštěstí vypomohou sponzoři.

„Tentokrát vyhraju olympiádu“

„Nemůžu prohlašovat, že pro mě byla ta rána osudu špatná. Kde bych vzal právo něco takové tvrdit?“ Koneckonců se počítá ke šťastným lidem. „I když to je v rozporu s předsudkem o nešťastném postiženém člověku,“ dodává Heinrich. Leon říká, že Heinrich je jeho vzorem. Ten to ale slyší nerad: „Jdi si svou vlastní cestou,“ namítá rychle.

Na paralympiádě, tedy olympijských hrách pro sportovce se zdravotním postižením, se oba dva zase brzy setkají. Leon na ně míří v rámci mládežnického tábora, Heinrich v roli atleta. Leon samozřejmě doufá, že bude moct Heinrichovi poblahopřát ke splnění onoho velkého snu. Na paralympiádě byl 29letý sportovec již dvakrát: v roce 2004 v Aténách získal tři bronzové medaile, před čtyřmi lety v Pekingu jedno stříbro. „No jasně, tři, dva, jedna – tentokrát budu olympijským vítězem,“ prohlašuje Heinrich rozhodně. „Víš co, nemám rád sportovce, kteří chodí kolem horké kaše. Řeknu ti to rovnou: chci vyhrát.“ [Dodatek redakce: Heinrich Popow vyhrál na Paraolympiádě 2012 v Londýně zlatou medaily při běhu na 100 metrů.]

Tak daleko Leon zatím není. Heinrichovy tipy si ale vzal okamžitě k srdci. Na MS překonal juniorský světový rekord ve skoku vysokém a získal titul. To byla ale jenom mezistanice. Leon doufá, že už naposledy bude v Londýně pouze sedět a přihlížet z tribuny. „Na paralympiádě za čtyři roky v Brazílii chci být na startu,“ říká a ušklíbne se. Není pochyb, tohle se naučil od Heinricha.


Ve spolupráci s fluter.de, magazínem Spolkové centrály politického vzdělávání

Matthias Klein
pracuje jako novinář na volné noze v Mohuči.

fluter.de
srpen 2012

    Další články k tématu

    Až kola kvílí!
    Wolfgang Mayer za německý národní tým hrál deset let vozíčkářské rugby. Jenže pak měl mozkovou mrtvici, rugby byl nucen pověsit na hřebík a musel ve všem začít znovu.

    Hřiště v hlavě
    Nevidomí fotbalisté ukazují opravdu neuvěřitelné kousky – díky vyvinuté intuici a orientaci v prostoru. Navštívili jsme trénink brněnského týmu nevidomých AVOY.

    Na jedné noze
    Heinrich Popow je jeden z nejprominentnějších zdravotně postižených sportovců v Německu. Leon Schäfer (15) je ve vrcholovém sportu zatím nováček.

    Zjevný konec byl začátek nového
    Od svých šestnácti let, kdy vypadl z balkonu, je David Drahonínský připoután na invalidní vozík. Na paralympijských hrách v Londýně reprezentoval Českou republiku v lukostřelbě.

    Tipy

    Témata jádu

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Rychleji, výš, dál
    Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...