Zakořenit v interkulturní zahradě

Foto: © Allmende KontorFoto: © Allmende Kontor
Záhonky interkulturní zahrady na tempelhofském poli v Berlíně, Foto: © Allmende Kontor

Zahradničení ve městě neboli „urban gardening“ je nový trend. Některým zahrada kromě zahradničení nabízí také zapustit kořeny, jazykový kurz, poznat nové lidi a kus (nové) hroudy. V interkulturních zahradách se setkávají lidé z různých zemí světa – ale se stejnou půdou pod nohama a hlínou v rukách.

Gerdu Münnich toto téma zcela pohltilo. Vyrůstala ve Sprévském lese, dnes žije už více než 50 let v Berlíně. Studovala bankovnictví, potom ekonomii a aplikovanou informatiku. Už tehdy se ale snažila mít kolem sebe květiny a zeleň. „Před dvanácti lety jsem vlastně jen chtěla pomáhat v první komunitní zahradě pro migranty v Berlíně. A najednou se kromě zahradničení tematizovala integrace a provoz zahrady.“

Gerda je jednou ze zakladatelek zahrady Wuhlegarten – první interkulturní zahrady, která vznikla na východě Berlína v roce 2003. Zahrada se nachází v části města, kterou výrazně utvářeli vysídlení obyvatelé východní Evropy. To se ukázalo i při rozdávání záhonků: jedna třetina zájemců byla ze zemí bývalého Sovětského svazu, druhá třetina z Vietnamu a třetí ze „zbytku světa“.

Analfabeti zahradničí s vysokoškoláky

Hlavně díky tématu integrace si projekt hned z počátku získal hodně pozornosti. Společně se rozvrhlo umístění záhonků, pořádali oslavy, sousedé byli zvědaví a zplnomocněnci za integraci přišli potřást rukama. Takové zajímavé místo a na východě Berlína?, zněla často udivená reakce návštěvníků. Něco takového by v naší čtvrti přece taky mohlo fungovat, říkali si mnozí.

V následujících letech vnikly různé interkulturní zahrady – Gerda je všechny zná: „Vždycky nás chválili, ale nikdo z politiky a městské správy za nové zahrady přímo nezodpovídal. Na každém úřadě byl kontaktní osobou pokaždé někdo z jiného odboru, kdo se nás ujal,“ vzpomíná si Gerda Münnich. Aby se jednotlivé zahrady navzájem propojily a mohly sdílet informace, muselo vzniknout sdružující pracovní seskupení. A to samozřejmě musí mít nějaké sídlo – nejlépe zahradu. Roku 2010 konečně svitla naděje, že vznikne místo zaštiťující všechny nové i stávající interkulturní zahrady: dva roky po zavření letiště Tempelhof město povolilo, aby na poli začaly vznikat různé průkopnické projekty. Zahrada Allmende-Kontor – tak si nyní organizace říkala – dostala 5000 metrů čtverečních tempelhofského pole. Vzniklo tak 250 záhonků a informační a poradenské centrum, které navíc díky publicitě vešlo ve známost i mimo Berlín.


V Berlíně dnes existuje už více než 100 interkulturních zahrad, další vznikají. Zahradničení spojené s procesem integrace má podle Gerdy jednu obrovskou výhodu: „Naše zahrady jsou snadno přístupné, může sem přijít kdokoli, neplatíte žádné vstupné, nemusíte ukazovat žádné doklady. Navíc když jdete zahradničit, tak si nemusíte dělat hlavu s oblečením, nemusíte mít ani strach, že vám něco nepůjde. „Nikoho se tu neptáme, co má za práci nebo kolik vydělává,“ říká Gerda. A v této uvolněné atmosféře lidé také nenuceně navazují rozhovory. Analfabeti na zahradě potkávají vysokoškoláky, přestože běžně těžko přijdou do kontaktu a možná by nešli do stejné hospody. „Někdo raději mluví a věnuje se organizaci, jiní chtějí jen zahradničit. Každý si tady najde něco na práci, každý si tady najde svoje místo.“

„Mírumilovné soužití lidí nejrůznějších kultur“

Znalosti němčiny si můžete vylepšit, přestože znalost jazyka tu není nikterak požadována. Protože jsou tu lidé s různými mateřskými jazyky, nejrychleji se tu dohovoříte zcela pragmaticky německy. „Musíme komunikovat, třeba kvůli provozu zahrady. Neříkáme ale: tady se hovoří jen německy,“ říká Gerda. Když se například spolu seznámí ženy z dalekých zemí a mohou se bavit ve své mateřštině, znamená to pro některé kousek domova a usnadňuje jim to komunikaci v cizině.

Pojem integrace Gerda Münnich vnímá kriticky: „Vlastně jde o normální mírumilovné soužití lidí nejrůznějších kultur. Hodně z nich tento pojem uvádí v praxi dennodenně, aniž by to o sobě říkali – a to je přece to hlavní!“ A zdůrazňuje, že s příchodem přistěhovalců se postupně mění i Německo. Nejde o přizpůsobení, ale o to, že lidé se od sebe vzájemně učí a přijímají se. Na zahradě může společenství každý něco nabídnout. Záhonky sousedů každý pozorně pozoruje. „Semena si tu množíme sami a dělíme se o ně, stejně tak i o úrodu, společně vaříme i jíme.“ A někdy se tu i trošku obchoduje: v „Pyramidové zahradě“, která se nachází ve čtvrti Neukölln, ženy například ze své úrody vyrábí chutney a marmelády a prodávají je.

Hodnoty musíme vytvářet v praxi a jít příkladem

„Máme normy a hodnoty, kterých se nesmíme vzdát. Otázka je, jak to lidem, kteří sem přicházejí, správně zprostředkovat,“ říká Gerda. A už jsme zase u společného zahradničení: „Například rovnoprávnost muže a ženy: tu nemůže člověk jen tak vysvětlovat, musíte ji praktikovat a jít příkladem.“ Dodává, že v arabských kulturách jsou zahdy akceptovanými místy, kde ženy mohou pobývat a bavit se. „Taková volná pole potřebují v současné době i uprchlíci.“ Nemusí to ale nutně být zahrada, říká Gerda. Ale: „Ve většině zemí, z nichž pocházejí, se život po práci odehrává venku. A co člověk potřebuje kromě střechy nad hlavou? – Zahradu!“ Tím si je Gerda jistá.

Christine Bertschi
překlad: Tereza Semotamová

Copyright: jádu | Goethe-Institut Praha
leden 2016
odkazy k tématu

Všude na světě lidé žijí pro lepší budoucnost. Sbíráme jejich příběhy a ukazujeme, co je možné už dnes. jadumagazin.eu/futureperfect

Další články k tématu

Zakořenit v interkulturní zahradě
V interkulturních zahradách se setkávají lidé z různých zemí světa – ale se stejnou půdou pod nohama a hlínou v rukách.

Zelenina neroste v supermarketu
Zelenou oázu v centru Liberce, kde se budou potkávat studenti místní univerzity, rodiče s dětmi, ale i obyvatelé nejstarší generace, chtějí vybudovat dvě nadšené zahradnice Lucie a Petra.

Zavěšené květinářství
Zahradní architektka Lenka Hrubá jako jedna z mála v Česku vyrábí kokedamy – přírodní závěsné květináče.

Témata jádu

Až po uši
Hlasy, tóny, zvuky. Příjemné i nepříjemné. Takové, které (pro nás) něco znamenají, a takové, které jsou jen zvukem sami o sobě. Takové, co vycházejí zvenčí, ale samozřejmě i takové, které vydáváme my sami. Ať už to umíme, chceme nebo musíme: natahovat uši se vyplatí. více...

Dnes je zítra
Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

V očích pozorovatele
… tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

Někam patřit
Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

Archiv témat
Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...