Falešná křestní jména a žraloci v metru: jak se internetem šíří nepravdy a proč nemůže být Wikipedia dalším klikem moudrosti ani jejím úplným důsledkem.

Karl-Theodor Maria Nikolaus Johann Jacob Philipp Franz Joseph Sylvester Freiherr von und zu Guttenberg – tak se jmenuje plným jménem muž, který se 10. února 2009 ocitl na stránkách a ve vysílání takřka všech německých médiích jako ústřední téma. Guttenberg byl předchozí den povolán jako nový ministr hospodářství do kabinetu spolkové kancléřky Angely Merkelové a nemálo novinářů uvedlo ve svých příspěvcích a v portrétech jako kuriózní poznámku na okraj neobyčejně široký počet křestních jmen politika strany CSU. Háček byl ale v tom, že k deseti křestním jménům se na mnoha místech zpravodajství rychle přidružilo jméno jedenácté: Wilhelm. Jenže to bylo smyšlené. Žertem, pro jehož realizaci stačí pouhá drobná úprava příspěvku v nejznámějším on-line lexikonu.

Guttenbergovo dodatečné křestní jméno je markantním příkladem novodobého začarovaného kruhu webu 2.0, v němž jedna z hlavních rolí připadá Wikipedii. Vzniká, když tištěná média opisují z internetové encyklopedie, aniž by převzaté údaje ověřila – a když se v interaktivní encyklopedii zároveň citují zpravodajské portály, což má podložit domnělá fakta uvedená v příspěvcích. Efekt je takový, že posléze jsou některé informace všude špatně. Jako kdysi ve škole, když celá řada opisovala při písemce z matematiky od domnělého třídního premianta. Jenže i ten se může bohužel někdy přepočítat.

Internetová encyklopedie byla podle údajů Googlu v roce 2011 šestým nejčastěji navštěvovaným webem na světě – k návštěvníkům patří i celá řada novinářů, kteří se prostřednictvím několika málo kliků dobírají informací, kvůli nimž by ještě před 20 lety museli studovat řadu lexiků, telefonovat nebo pracně hledat v archivech.

Wikipedie je proto pro mnohé vážený a nápomocný projekt, a to i z toho důvodu, že výkon funkce v její struktuře není většinou spojen se žádnou odměnou. Pro Wikipedii může psát, zhotovovat nové příspěvky či korigovat příspěvky ostatních kdokoli. Potud vše v pořádku – a zároveň špatně, protože stejně tak tam může kdokoli nadělat chyby: nevědomě i vědomě. A to prakticky anonymně. Odkud mám vědět, zda příspěvek vytvořil odborník, fanda nebo laik?

Obvykle trvá jen pár minut najít a opravit na Wikipedii chyby: díky bdělé demokracii jedné internetové encyklopedie. Stejně tomu bylo i u případu „Wilhelm“. Jenže po pár okamžicích se falešné křestní jméno v lexikonu objevilo zas. Fakta jsou totiž verifikována na základě jednotlivého důkazu – který nebylo těžké najít, neboť četná seriózní média se mezitím jedenáctého křestního jména ministra Guttenberga chopila. Z citátu na Wikipedii se tedy opět stal doklad údajné správnosti článku v encyklopedii.

Tento začarovaný kruh se umocňuje od té doby, co média jako zdroje svých rešerší stále více využívají též sociální sítě jako Facebook, Twitter a spol. Právě v bulvárním zpravodajství občas dochází ke kuriózním zprávám o úmrtí: herci Morgan Freeman, Tom Cruise, Russel Crowe, Bill Cosby, Jackie Chan, Charlie Sheen, George Clooney, Johnny Depp, dost možná celý Hollywood již jednou, a to doslova, podlehl(i) divokým zprávám kolujícím po internetu. Podobně na tom jsou i jiné známé osobnosti: Lady Gaga musí mít, soudě podle legend na webu, život kočky, protože jenom na Twitteru už byla několikrát prohlášena za mrtvou.

Ovšem nejenom v písemné podobě si falešné informace rychle razí cestu kolem celého glóbu – šíří se též obrazově. Během a po bouři Sandy, která řádila v USA na podzim 2012, na internetu kolovaly různé záběry oblastí zničených orkánem. Na některých byli vidět žraloci, kteří kroužili pod jezdícími schody zaplavených newyorských budov. Na dalších byl zase potápěč, který proplouval po strop zatopenou stanicí metra Times Square. A pak je tu ještě snímek, na němž nadzvedává Soše svobody v postoji Marilyn Monroe silný poryv větru šaty. Jenže ne ve všech případech bylo tak zřejmé, že jde o montáž.

Ne nadarmo se říká, že propojením obsahu webu může v mžiku vzniknout bludný kruh. Nejenom „běžní“ uživatelé, ale také novináři se rychle ztrácejí v kvantu informací. Kritické myšlení a porce skepse, které by doprovázely každý klik, by mohly být účinným receptem na on-line švindl. Jak totiž řekl německý spisovatel Richard Probst: „Internet nabízí nepředstavitelné množství hnoje, ovšem zbytek není vůbec špatný.“