Job

Tereza Procházková se koleny a lokty opírá o chladné dubové dřevo. Mladá žena mezi přibližně stovkou lidí, která zaplnila lavice pod barokními freskami baziliky svatého Jakuba Vetšího nedaleko Staroměstského náměstí, nevybočuje. Má na sobě černý kabát, hnědé vlasy má svázané do způsobného culíku. Oblaka kadidla se šplhají po zhruba dvacetimetrovém vítězném oblouku, pod nímž Procházková právě přijala svaté přijímání. Nyní sklání hlavu na ruce spojené v modlitbě.

„Modlila jsem se za lidi, kteří bojovali za svobodu, kterou dnes požíváme a která je pro mnoho lidí až příliš samozřejmá,“ vysvětluje Procházková po mši o této neděli 17. listopadu. Tato věta by se dala tisknout. Stejně jako řada jejích výroků by i tento mohl pocházet z tiskové zprávy její KDU-ČSL. Česká republika slaví státní svátek, který připomíná boj studentů proti nacistické okupaci v roce 1939 a začátek sametové revoluce v roce 1989. Tereza Procházková slaví tento den se svou stranou, se svým „skvělým týmem“, jak říká.

V uličce Starého Města ponořené do mlhy se dává do pohybu skupina poslanců, stranických funkcionářů a příznivců. Procházková nese bílou kytici se stuhou v národních barvách. Skupina se vydává k památníku studentských protestů z roku 1989 na Národní třídě.

Procházková má ve svých 26 letech za sebou strmou politickou kariéru. Byla asistentkou poslance braniborského zemského sněmu Gordona Hoffmana (CDU), během studií v Bavorsku vstoupila do takzvané Mladé unie (Junge Union Deutschlands – společná mládežnická organizace politických stran CDU a CSU, pozn. překl.), kde byla záhy zvolena krajskou manažerkou pro oblast Řezno-západ. V České republice se o ni nejdřív ucházela konzervativně-liberální TOP 09. Procházková ale odmítla, strana prý pouze chtěla využít její zkušenosti z Německa.

Kavárenská politika

Svoje místo našla v roce 2011 u KDU-ČSL. O necelé dva roky později se objevila na kandidátce do předčasných parlamentních voleb. Mladý, rozzářený obličej politické strany upínající se k budoucnosti. Mladé političce dalo preferenční hlas 300 Pražanů. Nyní je Procházková asistentkou poslance parlamentu za stranu KDU-ČSL Daniela Hermana, který byl v hlavním městě lídrem kandidátky a až do minulého jara vedl Ústav pro studium totalitních režimů. Když má Herman svoji asistentku ve třech slovech popsat, prohlašuje: „Noblesní, spolehlivá, pracovitá.“

Procházková zvolila za místo rozhovoru Café Louvre. „Je to jedno z mála míst, kde je ještě cítit klasická kavárenská kultura,“ říká a rozplývá se nad slavnou česko-německou minulostí tohoto podniku. Na počátku 20. století se zde scházel Německý filosofický spolek, kam mimo jiné docházeli Franz Kafka a Max Brod. Dnes je sál prosycený kouřem s černými koženými sedačkami oblíbeným místem pro vyjednávání politických kšeftů. O dva stolky dál přejíždí přes svůj tablet ukazováčkem bývalý ministr dopravy Pavel Dobeš. Dobeš, který se v pouhých 29 letech dostal s rychlokvašnými Věcmi veřejnými do kabinetu Petra Nečase, je přesně protikladem dobrého politika, jak si ho představuje Procházková.

Faktor Merkelová

Pravou rukou pomalu kreslí na mramorovou desku stolku dlouhou čáru. Asi tak si svou další politickou kariéru představuje.. Dlouhá, vytrvalá práce, bez unáhlených skoků. V příštích komunálních volbách by ráda kandidovala do radnice svojí městské části Praha 5. „Chtěla bych dělat politiku co nejblíž lidem,“ říká Procházková. Až po dlouholeté zkušenosti, spoustě tvrdé práce by si uměla představit přestup do celostátní politiky. Jako korunu své profesní dráhy vidí diplomatickou službu, v Německu.

Tereza Procházková obdivuje Angelu Merkelovou. „Podařilo se jí zůstat v dobrém slova smyslu nekomplikovaným člověkem, který stojí nohama na zemi, a to i přes veškerý tlak a odpovědnost, kterou má na svých bedrech.“ Spolková kancléřka vyzařuje absolutní důvěryhodnost a to je podle Procházkové vlastnost, kterou má i ona sama. Chce pomoci lidem, to opakuje Procházková stále znovu, a to i v tom, aby kvůli „šíleným poměrům“, které panují v Česku, – čímž myslí politiku – nerezignovali. „Vzájemný dialog – klíč k úspěchu,“ tak znělo její volební heslo. A mluvit Tereza Procházková umí.

Klidní pragmatici

Mluví v dech beroucím tempu. Stojí velkou námahu vnímat rozpory, do nichž se v zápalu boje zaplétá: do politiky ji ženou především altruistické pohnutky, nízký plat asistentky ji neodrazuje, dělá to všechno koneckonců pro sebe.

Přes velké ideály je Procházková také pragmatička. Pro hvězdu předčasných voleb Andreje Babiše a jeho politické hnutí ANO má hlavně odmítavá slova. To, že se její KDU-ČSL s vervou vrhá do vyjednávání s protestní stranou, je prý ale dobré. Nakonec může jen KDU-ČSL vnést do možné koalice se sociálními demokraty potřebný klid.

Procházková je politička. To jí předpovídal již učitel hudební výchovy na základní škole. Když se jí zeptáte na koníčky, hovoří o svém „rezortu“, o kultuře. Tanec a hudba jí dodávají potřebnou energii, aby zvládla náročné všední dny. V současnosti je ještě činná jako manažerka pro Českou republiku společnosti Carl Schaefer Gold- und Silberscheideanstalt z Pforzheimu. Paralelně vedla agendu kandidátů KDU-ČSL Jana Wolfa a Daniela Hermana – a vedle toho sama vstoupila do volebního boje.

Když už únavou úplně padá, pomyslí na holocaust. Na lidi jako Arnošta Lustiga či Lenku Reinerovou. Lidi, které směla osobně poznat, jak Tereza Procházkovou s hrdostí vypráví. Lidi, kteří přežili utrpení koncentračních táborů.

V Německu Procházková nezůstala, protože nechtěla rezignovat na tradici a rodinu. V cizině by prý i přes perfektní integraci zůstala cizinkou, konstatuje. Česká republika je jejím domovem, tady chce udělat něco dobrého, tady chce navázat na to, co budovaly generace před ní. Například studenti v roce 1989. Tuto neděli pokládá u pamětní desky kytici a zapaluje svíčku. Dělá to, co zkrátka politici dělají, když v Praze nastane 17. listopad.