Job

Válka a víra

V roce 2014 Michala alias Kodyho něco táhlo na Ukrajinu. Nevěděl přesně, co to je, ale šel za tím. Odjel na západní Ukrajinu a žil u zakarpatského města Chust. Našel si kamarády, kteří ho ubytovali, a sedm měsíců se tam živil vším možným. Jako zručný elektrikář z Brna totiž zvládá práce všeho druhu. Zakarpatí si zamiloval, ale táhlo ho to dál na východ Ukrajiny, kde už je více než dva roky válka.

Vydal se do Slovjansku, stotisícového města v Doněcké oblasti, dříve známého především tamními solnými doli. V dubnu 2014 bylo obsazeno ruskými vojsky, ukrajinská strana ale město vojensky ubránila a na počátku června rebelové město opustili. Slovjansk je momentálně základnou pro humanitární organizace pomáhající v této oblasti. Když tam Kody přijel, byl nevěřící a hledal smysl života. Příjezdem na východ se vše změnilo: „Tak blízko fronty ani nejde žít jinak než ve víře, den tu začíná i končí modlitbou,“ popisuje Kody a na výrazu jeho tváře je vidět, že obsah těchto slov má odžitý. I o vážných věcech mluví s jemným úsměvem a zářivýma očima.

Zasvětit život pomoci druhým

První měsíce na Donbasu dění jen pozoroval a přemýšlel, jak pomoci. Na frontu se bál jezdit, protože je to nebezpečné. Nakonec ale strach překonal a už více než rok na bojiště pravidelně jezdí s materiální i duchovní pomocí, a to hlavně do města Krasnohorovka, které stojí na přímé linii fronty. Ve Slovjansku se stal součástí tamní komunity lidí, kteří pomáhají, jak jen můžou. A také tu poznal lásku. Nyní chystá svatbu s jednou z dobrovolnic, pocházející z Horlivky, odkud musela kvůli válce uprchnout. „To dává mému životu na Východě nový, zásadní rozměr,“ dodává Kody.

Kody pomoci lidem na východě Ukrajiny zasvětil život a spolu s kamarády založil neziskovou organizaci Chuť pomáhat. Jeho tým funguje výhradně na bázi dobrovolnické práce díky peněžním darům, které získávají díky sociálním sítím, sbírkám v kostelech či benefičním akcím. On je jediný, kdo pracuje přímo na Ukrajině, zatímco zbytek českého týmu je v Česku.

„Když se bombarduje, nic nefunguje: elektřina, vodovod, ani zásobování. Nemáte nic, na co jste zvyklí. Atmosféra plná agrese a strachu, v zimě navíc hodně lidí mrzne,“ popisuje Kody život lidí na frontě. Polovina obyvatel z Donbasu utekla na západ Ukrajiny, do Ruska nebo do na Západ, ale nejméně jeden milion obyvatel své domovy v nebezpečné oblasti nechtěl opustit. V současné době tito lidé nemají téměř žádné možnosti, jak si vydělat peníze, a zásobování je velmi špatné. Jsou odkázáni především na pomoc humanitárních organizací či dobrovolníků, jako je Kody a jeho tým.

Kody zmiňuje, že na východě působí i české organizace jako Člověk v tísni či Adra a jejich pomoc je vynikající, on se však rozhodl pomáhat jiným způsobem, a to misionářským: povídat si, podněcovat lidi k tomu, aby nespoléhali jen na pomoc zvenčí, ale sami přiložili ruku k dílu. Zmiňuje příklad jednoho příběhu s dobrým koncem: Oleg i přes kritickou situaci otevřel pekárnu a zaměstnal dvě desítky lidí.

Jídlo, teplo, oblečení, chvíle oddychu

Chuť pomáhat sdružuje vícero projektů, které vznikají spontánně podle toho, co je zrovna nejvíce potřeba. Kody se svým týmem rozváží potraviny, v zimě to dále bývá pomoc se zahřátím pro ty, kteří si nemají jak zatopit. Na frontě se totiž žije buď ve sklepech nebo v přízemí chatrných příbytků, takže uvnitř je jen o pár stupňů tepleji než venku.

Kodyho napadlo v Krasnohorovce rozjet svářečskou dílnu a v ní vyrábět „buržujky“, obyčejná kamínka. Minulou zimu tak vyrobili celkem 106 buržujek. Dále se vybralo pět kubíků dřeva, a tak se zahřálo asi 500 obyvatel města Krasnohorovka. Vybralo se celkem 700 000 korun: „Tolik peněz jsem jako obyčejný elektrikář nikdy neviděl, ale najednou mi prošly rukama a já je použil tam, kde byly nejvíce potřeba.“ Úspěšně proběhla také materiální sbírka pomoci, v rámci které se na Ukrajinu povedlo dopravit 80 tun materiálu. Bylo to oblečení, zdravotnický materiál, hračky, materiál na opravování střech a také deky. Ale ekonomicky výhodnější mu přijde zakupovat pomoc přímo na Ukrajině.

Odjet mimo frontu a hrát si

Důležitým projektem organizace jsou táborové pobyty pro děti. „Válka děti frustruje a nesou si v sobě i starosti svých rodičů. Viděl jsem děti, jak si hrají na louce a napadlo mě, že právě to v dětství potřebujete nejvíc – klid na to si hrát,“ popisuje Kody. Předvojem velkého táborového projektu byly víkendové pobyty přímo na frontě. Život na frontě je nepředstavitelně těžký: dunění dělostřelby, všudypřítomní ozbrojení, někdy opilí vojáci, hlad a zima. Kody zorganizoval víkendový pobyt pro 200 dětí, kde se jen dovádělo, tančilo, soutěžilo a hrálo.

Minulé léto se konal delší tábor s názvem Bezpečí, jehož cílem bylo odvézt co nejvíce dětí z bojové zóny a umožnit jim prázdniny od války. Díky penězům dárců tak v červnu 2015 mohlo 65 dětí z Krasnohorovky a Doněcka odjet mimo frontu. „Prvních pět šest dnů tábory bylo nejtěžších, děti si nemohly zvyknout na to, že se v jejich blízkosti nic neděje. Vyrůstají ve válce, takže na hodně věcí reagují jinak. Třeba když vyhodíte míč ve vzduchu, jdou všechny děti k zemi. Taky měly strach jít se koupat do řeky, protože by tam mohlo něco bouchnout,“ říká Kody a ukazuje fotky dětí.

Celý rok a půl, co Kody na Donbase žije, za ním jezdili pomáhat čeští dobrovolníci. Někteří přijeli jen na týden, jiní až na tři měsíce, celkem jich bylo téměř čtyřicet. V současné době už ale Kody cítí únavu z neustálého zaučování nových pomocníků a rozhodl se, že tento koncept musí změnit. Cítí potřebu více se věnovat zaběhlým projektům, proto hodlá hledat nadšence, kteří by přijeli alespoň na rok a s projekty mu v rámci misijní činnosti pomohli do té míry, aby mohl některé své činnosti delegovat.

Každá žena je květina

Kody svoji práci chápe jako misijní. Lidem nedováží jenom potraviny, ale jede za nimi jako člověk, který se o ně zajímá. Na frontě se žije osamělý život, člověku neustále hrozí nebezpečí, každý den je bojem o přežití. „Lidi se radují, když přijíždíme, a my se radujeme, že je vidíme naživu, vždycky si chvilku povídáme,“ popisuje Kody. Všechna jeho pomoc, byť materiální, má i duchovní rozměr.

V Den žen 8. března tak například zorganizoval program pro ženy. „Každá žena je jako květina, některá kaktus, jiná lilie. To je jedna z věcí, kterým věřím. Ženy na frontě ale už dlouho nepocítily, že jsou ženy. Zatvrdily se, ze svého ženství slevily, řeší pouze zajišťování základních životních potřeb. Chtěl jsem, aby se aspoň jednou v roce cítily jako ženy. Tak jsem se zeptal, čím je mám obdarovat. Řekly mi ale, že to je škoda peněz, ať raději koupím prací prášek nebo něco takového. Nakonec jsem dovezl malé dárečky jako čokolády a pastor vybral pětadvacet žen, které jsou největšími služebnicemi, a ty si pak vylosovali dárky typu kadeřník, manikůra, kavárna nebo hodinový manžel, kterého ztělesňoval sám manuálně zručný Kody. Cílem bylo prožít bezstarostnou chvíli, odpočinout si, jen tak si popovídat v improvizované kavárně, což ženy žijící na frontě dlouho nezažily,“ popisuje Kody. „Bylo to báječné. Bábušky si navzájem ukazovaly novinky jako gelové nehty nebo nové účesy, bylo to pro ně velmi osvěžující.“

Čím víc dáš, tím víc dostaneš

Kody vycítil, že nelze pouze pomáhat, ale také je potřeba o válce na Ukrajině mluvit. Vrací se tedy pravidelně domů do Česka a pořádá přednášky, kde vypráví o tom, jak jeho misijní činnost probíhá. Je několik cest, jak běžný člověk může pomoci: zaprvé tím, že se budeme modlit, zadruhé finančně, zatřetí tím, že se sami dobrovolnicky vydáme na Ukrajinu a přiložíme ruku k dílu. Finanční dary lze specifikovat, někdo přispívá na potravinové balíčky, jiný na kamínka nebo dětské tábory, někdo na práci dobrovolníků. „Jednou jsem otevřel náš transparentní účet a zjistil, že nám anonymní dárce poslal 200 000 korun na práci dobrovolníků. To je velké štěstí, protože přesně vím, že pár lidí můžou najmout, oni budou mít z čeho žít a jejich práce pomůže dalším. Čím víc dáš, tím víc dostaneš,“ popisuje Kody, jakým způsobem shání peníze, aby on a jeho tým mohli pomáhat na frontě.

Během své přednášky i v diskusi poté se Kody téměř nevěnoval politickým tématům, pouze zmiňuje, že pomáhá lidem na obou stranách války. Vysvětluje, že Ukrajina jako země potřebuje spoustu reforem a lidé nebojují za současnou ukrajinskou vládu, ale za svoji zemi jako takovou. On sám říká, že Ukrajinu si zamiloval a modlí se za ni. „Každý den v šest večer začíná ostřelování, můžete si podle toho řídit hodinky. Válka je politicky výhodná pro obě strany, nejvíc na ni doplácí prostí lidé, kteří na tom nejsou dobře,“ popisuje situaci, v níž se konflikt na Ukrajině podle něj ocitá. „Už padlo nejméně 50 000 vojáků a civilistů. Pravdu o množství obětí se ale dozvíme, až válka skončí a budou odkryty masové hroby.“

A co Kody dělal předtím, než dostal „chuť pomáhat“? Pracoval v Brně jako elektrikář, dvanáct třináct hodin denně. Dle svých slov vydělával spoustu peněz, ale cítil, že žije prázdný život. „Tak sis prostě našel jinou elektrizující sílu?“ On jen kývl a usmál se.