Život

Co odstartovalo tvoji touhu cestovat?

To už je dávno. Mám starší sestry a ty hodně stopovaly. Stopovali jsem hodně na divoko s nima třeba někde u rybníka jsme zastavili auto a to nás popovezlo asi pět kilometrů. Z toho bylo cítit takové to vzrušení, že ostatní jsou ještě ve škole a já stopuju. Asi v deváté třídě na základce jsem poslouchal punk a hodně jsme jezdili na koncerty. Na gymplu jsme s kamarádama stopovali do Holandska, do Španělska. Kdykoli byl volný víkend, tak jsme stopovali. Jednou jsem se na několik měsíců sbalil a protože mi škola přišla o ničem, tak jsem i s učebnicema odjel do Maroka a Španělska.

Pak už mě západní Evropa omrzela. Podal jsem si přihlášku na letní školu do Ruska a tím začalo moje cestování po východě. Strávil jsem pak půl roku ve Vladimiru a půl roku v Nižním Novgorodě. Jeden měsíc se tak protáhl na rok. Do Ruska jsem přijel ve chvíli, kdy tam probíhaly velké demonstrace proti Putinovi na přelomu roku 2011 a 2012. Tam mě napadlo, že bych o tom něco mohl napsat. Lidi to četli a já si uvědomil, že psát by mě bavilo. Po návratu domů jsem zase trochu cestoval, ale chtěl jsem si zlepšit ruštinu a psát do novin třeba i rusky. Tak jsem odjel do Simferopolu.

Jak se rozhoduješ, kam vyrazíš? Promýšlíš to nějak, nebo prostě sedneš na první auto a jedeš?

Viděl jsem v kině film Valčík s Bašírem a hned poté jsem se prostě rozhodl, že co nejdřív musím odjet do Libanonu. Napsal jsem kamarádce a jeli jsme. Jednou jsem jel v šalině a díval se z okna, chtěl jsem někomu napsat, tak jsem poslal zprávu kamarádovi, jestli nechce jet do Kanady. Napsal, že jo. Tak jsme jeli do Kanady a zůstali tam tři měsíce.

Předchází cestě nějaké plánování?

Já nejsem úplně plánovací typ. Neumím plánovat a nebaví mě to. Teď když píšu do novin, tak už si ale trochu vybírám, kde bych si s kým mohl popovídat. Třeba do Donbasu jsem jel ale bez jakéhokoli plánování a kontakty jsem hledal na místě. Snažím se být otevřený, chci si plány vytvářet až na místě, mít volnost je měnit. V létě na Ukrajině jsem třeba dostal nabídku jet s konvojem humanitární pomoci do války, tak jsme druhý den jeli.

V jaké zemi tě nejvíce překvapil rozdíl mezi tím, co jsi očekával, a tím, co jsi zažil a viděl?

V případě Donbasu by hlavně dřív člověk očekával, že tam budou jíst děti. Pak ale vidíte, že tam žijí normální lidi, všechno probíhá normálně – až na to, že je tam válka. Naše dojmy vytvářejí média, která informují jen o válce. Zajímavé byly první cesty do arabských a muslimských zemí. V Sýrii, Libanonu i Maroku jsou mnohem pohostinnější lidi než u nás. Žádní barbaři, jak se tady často tvrdí.

U nás často převládá takový názor, že čím je něco dál, tím je to tam barbarštější a nebezpečnější, takže lepší je tam nejezdit. Stopování je v tomhle ohledu hrozně důležité, člověk zjistí, že lidé jsou všude stejní. Tohle pro mě bylo nejhezčí překvapení: zjištění, že lidé jsou většinou dobří.

Jakými jazyky se na cestách dorozumíváš?

Snažím se učit jazyky zemí, kam jezdím. Nebaví mě cestovat tam, kde lidem nerozumím. Z toho mám potom jen takový turistický zážitek, mnohem více mě zajímají příběhy lidí, kteří tam žijí. Mluvím rusky a anglicky, dorozumím se německy a španělsky.

Studoval jsi v Rusku a na Ukrajině. Jaký jsi tam zaznamenal přístup k cizincům, ke stopařům?

Jinak je to na Krymu a jinak v každém ruském regionu. Na severním Kavkaze stopuješ pár minut a okamžitě ti někdo zastaví, lidé tě hostí, zvou domů a dokonce přemlouvají, ať u nich zůstaneš několik dní. Říká se, že čím dál je člověk od Moskvy, tím lepší lidi potkává. To platí asi zvlášť pro Sibiř, tam je stopování snadné. Stejně jako kolem Petrohradu. Na Sibiři často neviděli turistu hodně dlouho. Byl jsem tam na letní škole v Ťumeni. Jednou jsme šli do hospody, kde nějaká holka slavila narozeniny. Když nás viděla, tak se rozbrečela, že na její oslavu narozenin přijeli cizinci. Hrozně ji to dojalo. To bylo jako z nějakého ruského románu z 19. století.

Když jsi na Ukrajině a v Rusku žil, zažíval jsi tam kulturní šok?

Když je člověk na Rusko zvyklý, tak už ho to asi nepotká. Mě tam naopak pozitivně překvapilo, jak jsou lidé na Krymu kosmopolitní a celkově mi Ukrajinci sedí. Jasně, že se nedá generalizovat, ale ve srovnání s Rusy mi Ukrajinci přišli otevřenější k diskuzi. Jsou schopni změnit názor, přiznat si, že něco neví nebo naopak ví.

Chtěl by ses do nějaké země vrátit nebo tam dokonce zůstat?

Já miluju Česko, nechtěl bych odejít. Baví mě cestovat, protože si tím člověk rozšíří obzory, ale nikde jinde, než v Česku bych nechtěl žít. Rozhodně bych se ale chtěl vrátit do Libanonu.