Kultura

Za statkem, na kterém Nataša Jurčenko žije se svojí rodinou, se tyčí vysoké paneláky a připomínají kulisy z nějaké divadelní hry. Jevištěm je tady „zelená jáma“, jak Nataša a její sousedé pozemku říkají. Všichni obyvatelé, kteří bydlí v okolních panelácích, znají její příběh: s ukrajinskými státními úřady vede soudní spor o vlastnictví statku, a to veřejně a horlivě.

V kyjevské čtvrti Pozniaky je Nataša posledním pozůstatkem z časů, kdy tato oblast obydlená zemědělci žádné investory nezajímala. Boj o vlastnické právo na „jámu“ se pro Natašu stal životním posláním. Mladý režisér Jiří Stejskal ve svém dokumentárním filmu Jáma zachytil paličatost a optimismus jedné nepřizpůsobivé ženy, která se vzpírá pravidlům, která platí od konce studené války. Dnes již 30letý Stejskal Natašu sledoval celých pět let, od roku 2009 do roku 2014. Vznikl tak pozoruhodný film nejen o boji jednotlivce se státem, který je svého druhu v Kyjevě ojedinělým.

Proti proudu

Stejskal zobrazuje ve svém debutu především nonkonformní ženu: na 70 hektarech sdílí svůj život s řadou dalších neobyčejných lidí. Žije tady i její bývalý manžel Michail, se kterým je od roku 1991 rozvedená, on ale v jejím domě zůstal. „Žijeme sice pod jednou střechou, přesto je kontakt minimální. Jenom naše děti nás drží pohromadě,“ říká Nataša do kamery. V domě žijí také dvě ze tří jejich dětí. Kaťa, ta nejmladší, je mladá dívka s velkými plány. Ráda by se stala modelkou nebo letuškou, od počátku natáčení filmu sní o životě v zahraničí. „Nenecháme ji ale odejít,“ vysvětluje Nataša, „Kaťa nám musí pomoct s tím, aby se z Ukrajiny stala lepší země.“

Nataša je rozhodně promajdanovská Ukrajinka. „Jurčenkovi byli vždy demokraticky smýšlející lidé,“ tvrdí režisér filmu Jiří Stejskal. O příběhu rodiny se dozvěděl, když „Jámu“ uviděl z balkónu. Kamarádka, kterou v Kyjevě navštívil, totiž bydlela v jednom z moderních bytů v okolních panelácích. „Když jsem se podíval z okna, nemohl jsem uvěřit, co vidím – kozí farmu uprostřed Kyjeva!“ Okamžitě se rozhodl jít k „Jámě“. „S Natašou jsme si byli hned sympatičtí. Den poté, co jsme se seznámili, jsem začal točit.“

Patchworková rodina žijící na farmě

Že Nataša svoji dceru nechce pustit do ciziny, má ještě další odůvodnění. „Má přece tři staré rodiče.“ V domě totiž žije také podivín Sláva, za kterého je Nataša vdaná od roku 1993 a který aspiruje na tajnou hvězdu vedlejších postav tohoto filmu. Svoji nesnadnou pozici vždy druhořadého – manžela, ale taky projektu, který má v životě dominantní Nataši ve srovnání s jejím bojem s úřady zaujímá méně důležité postavení – si Sláva kompenzuje velmi svéráznou sebeheroizací. Dvakrát prý zachránil svět, vypráví každému, kdo to chce slyšet – a to i v uřvané talkshow soukromé televize, ve které Nataša vystupovala v roli bojovnice proti státním autoritám.

Sláva vypráví, že poprvé svět zachránil během války v Afghánistánu v 70. letech, kdy přesvědčil sovětského prezidenta Brežněva, aby nešel do atomové války s NATO. Na jeho radu dal prý i pozdější ruský prezident Boris Jelcin. Ten prý během války v Jugoslávii nejdříve souhlasil s prosbou Slobodana Miloševićse a dodal Srbsku nukleární zbraně. Teprve až když mu Sláva napsal dopis, Jelcin, za pět minut dvanáct, otočil a svůj souhlas odvolal.

Nataša má všechno napravit

Ženské osazenstvo domu se nad těmito historkami usmívá – přestože Slávovi to nepřipadá vtipné ani za mák. „Zesměšňuje mě před cizinci!“ stěžuje si v jedné scéně Nataše na její dceru Kaťu, poté co si svého nevlastního otce opět dobírala. Tato scéna je pro film, ale i tuto rodinu charakteristická – skýtá nám pohled do vztahu Nataši a jejího manžela, ale také ukazuje, že Nataša má všechno a vždycky napravit.

Právě vstřícnost a ochota pomoci se Nataše stala osudnou. Prožije několik let, kdy probíhalo soudní líčení ohledně vlastnického procesu. Jsou to roky, kdy Kaťa neustále mění barvu vlasů a stane se svědkyní Jehovovou, narodí se jí dcerka a pozemek, na kterém rodina bydlí, se kvůli prohraným procesům zmenšuje. Zároveň s tím v Kyjevě vyjdou lidé ulic na znamení protestu proti tehdejší vládě. Demonstrací se účastní i Nataša a poznává tak právníka, který ji v soudním řízení proti úřadům zastupuje.

Dobrá duše

V roce 2011 Stejskal zachytil scénu, v níž se Nataša v kuchyni hádá se svým právníkem. Už dva roky bydlí v jejím domě, aniž by platil nájem. To je proti Natašiným pravidlům, jenže aby měla v soudním procesu šanci, potřebuje advokáta. Právník představuje protipól ke zbytku spolubydlících v Jámě, kteří potřebují Natašinu podporu a ne naopak. Ať už Igor, který by bez práce, kterou mu Nataša dala, byl bezdomovcem; nebo Víťa, samozvaný kazatel, který vypráví, že mu Bůh seslal 70 písní, které nyní vybavený dřevěným křížem zpívá jako křesťanský misionář: v metru, na ulici a v kostelech, které podle Víti zprostředkovávají nepravou představu o Ježíši.

Pro všechny zmíněné je Nataša dobrou duší. Její zranitelnost poznáváme teprve v jedné scéně ke konci filmu. V té její statek hoří v plamenech, tak jako před mnoha lety hořely domy jejích sousedů – krátce předtím, než byli ze svých pozemků vyhnaní. Přestože zpočátku skeptickou dceru Kaťu už má Nataša na své straně a její optimismus je nezlomný – nezní to rozhodně prorocky, když na konci Stejskalova filmu z jejích úst zazní: „Zůstaneme, dokud nezemřeme.“

Cílem režiséra Jiřího Stejskala bylo filmově zachytit kontrasty ve vývoji města Kyjeva. To se mu podařilo bez velkých klišé. Co v tomto dokumentu pokulhává, jsou filmové prostředky. Po zhlédnutí ve vás ale rozhodně zůstane pocit, že jste poznali zajímavou rodinu, jejíž příběh určitě stojí za to vyprávět.