Job

„Protože jinak to nikdo nedělá“

Foto: © České centrum pro investigativní žurnalistikuFoto: © České centrum pro investigativní žurnalistiku
Pavla Holcová, spoluzakladatelka a ředitelka Českého centra pro investigativní žurnalistiku

Pavla Holcová a její tým byli v České republice první, kdo se dozvěděl o „Panama Papers“. Jak k tomu došlo?

Skrývá se za českým Českým centrem pro investigativní žurnalistiku fiktivní firma? Na zvonku v centru Prahy každopádně stojí jméno firmy, které nezní tak, že by firma měla mít něco společného s pašováním zbraní, off-shore konty nebo arménskými obchodníky. „Sdílíme s nimi kancelář a teprve jsme se nastěhovali,“ směje se Pavla Holcová, když se jí na to ptám. „Ale vlastně, možná nás to i svým způsobem chrání.“ Její malý tým se totiž zabývá ožehavými tématy.

Za Českou republiku, Slovensko a Kubu Holcová a její kolegové převzali vyhodnocování Panama Papers. Šlo o globální rešeršní práci, v rámci níž kolem 300 novinářů z 118 zemí prošlo 11,5 milionu dokumentů, které jim zprostředkoval anonymní informátor novin Süddeutsche Zeitung. Emaily, dopisy, smlouvy a výpisy z účtů právnické firmy Mossack Fonseca ukázaly, jakým způsobem miliardáři, prominenti a kriminálníci svůj majetek skrývají před úřady.

Téměř čtvrt milionu dokumentů se týkalo České republiky. „To je více než v případě jiné země srovnatelné velikosti,“ řekla Holcová. Na seznamu stála jména jako Petr Kellner a Daniel Křetínský, oba podnikatelé-miliardáři, „jejichž majetek a firemní impéria ve velké míře vzešla z kupónové privatizace“, jak centrum oznámilo v dubnu, když všechna zúčastněná média – mezi nimi Guardian, BBC a Le Monde – současně zveřejnila výsledky tajných dokumentů.

České centrum pro investigativní žurnalistiku není nijak zvlášť známé ani v Česku. Jak tento rešeršní projekt, který ve světě vzbudil tolik rozruchu, vůbec vznikl? Na konferenci v říjnu Holcová už na tuto otázku odpověděla. Prostě se nenašel nikdo, kdo by mohl nebo chtěl investovat tolik času. Ani žádné z velkých tuzemských médií. Dnes už odůvodnění formuluje trochu diplomatičtěji a vypráví nám, jak centrum vlastně vzniklo.

Všechno začalo na Kubě

Všechno začalo v roce 2013 na Kubě. Holcová v této socialistické zemi dříve žila. V rámci práce pro Člověka v tísni tam školila nezávislé novináře. Před třemi lety doprovázela na cestě rumunského novináře Paula Radua: „Těsně před cestou zpět nás zadržela policie. Zatímco jsme čekali, měli jsme spoustu času si povídat. A tak vznikl ten nápad se založením centra.“ Moment – jak že to bylo? Holcová se posměšně zašklebí. Dobře ví, že to je dobrá historka.

„Večer předtím jsme v jednom baru poznali muže, který i přes embargo na Kubu propašoval vojenskou výzbroj. Bylo pět hodin, byl opilý a vyprávěl nám o své firmě.“ Radu vycítil šanci na něco velkého. „Už jen na základě toho rozruchu ho ten muž zaujal a chtěl za každou cenu zjistit, co dělá.“ Volali kamarádům a nechali prověřit, co zrovna slyšeli. Sedělo to. A kubánská policie evidentně poměrně rychle zjistila, s kým Holcová a Radu v baru pili rum. „Ráno do hotelu dorazila policie, vzali nám letenky a pasy a zakázali nám opouštět pokoj.“ Radu vyprávěl Holcové o své práci investigativního novináře – a o tom, že Česká republika v Evropě je jakousi černou dírou. „Řekl mi, že není problém sledovat pašování tabáku z Černé Hory až do Londýna. Jen v polovině té trasy, u nás v Česku, není nikdo, kdo by poskytoval informace.“

Zpátky v Praze se začala poohlížet po novinářích, kteří by byli svolní ke kooperaci. Bezúspěšně. „A tak jsem se rozhodla, že to budu já, kdo s organizacemi jako Organized Crime and Corruption Reporting Project bude spolupracovat. Když to nikdo nedělá, tak to budu prostě dělat sama.“ Od té doby se Holcová a její tým podílí na mezinárodních rešerších, které iniciují organizace jako International Consortium of Investigative Journalists (ICIJ) nebo Global Investigative Journalism Network a díky dotacím je i částečně financují.

S organizací ICIJ už Centrum spolupracovalo na kauze o praní peněz kupováním nemovitostí na Manhattanu. Jeli v tom tehdy i čeští byznysmeni, Holcová a její tým dodal data a informace. Dále s ICIJ spolupracovali na daňovém skandálu se Swiss-Leaks kolem banky HSBC. „Už před Panama Papers jsme navázali důvěryhodnou spolupráci,“ popisuje Holcová.

Bylo týmu jasné, jaké rozměry tento projekt nabere? „Ne. Na začátku jsme ani nemohli hledat podle klíčových slov, teprve po šesti měsících jsme pro tento problém našli řešení. Soustředili jsme se na zhruba 250 českých jmen.“ Holcová a její kolegové pracovali celé noci ponoření do databanky. Později se na vyhodnocování podíleli i jiní čeští novináři, například z Respektu, Práva a Mladé fronty Dnes.

„Když jsem si pak přece jen lehla do postele, moje hlava prostě šrotovala dál. Někdy jsem se uprostřed noci probudila a dvě informace se najednou jako dva kousky puzzle spojily dohromady.“ Takový pocit na své práci, která je spojená s hodně prací a málo penězi, miluje.

Byla Pavla Holcová spokojená s reakcemi veřejnosti na odhalení Panama Papers? „Nebyl to žádný velký skandál,“ přiznává. „Pro mě bylo ale nejdůležitější zjistit, jak ten stínový obchod funguje. Předtím jsme pořád naráželi na stěnu mlčení, ale jakmile jsme pochopili ty dokumenty, stěna opadla.“ Poznatek, že bohatí daně obcházejí, nebyl žádná novinka, ovšem několikaměsíční řešeršování přineslo konečně konkrétní důkazy. „Rozumím tomu, že někteří očekávali víc. Ale data jsou taková, jací jsme my. My nebudeme nic vymýšlet, aby ta kauza byla nakonec víc sexy.“

Katharina Wiegmann
překlad: Tereza Semotamová

Copyright: Prager Zeitung
únor 2017
odkazy k tématu

Všude na světě lidé žijí pro lepší budoucnost. Sbíráme jejich příběhy a ukazujeme, co je možné už dnes. jadumagazin.eu/futureperfect

Další články k tématu

Make journalism great again!
Utopický politický magazín Kater Demos čelí kocovině konstruktivní žurnalistikou: na dobrovolnické bázi a na papíře. Jak něco takového funguje i přes krizi žurnalistiky?

„Protože jinak to nikdo nedělá“
Pavla Holcová a její tým byli v České republice první z těch, co se dozvěděli o „Panama Papers“. Jak k tomu došlo?  

Polonahý šťabajzny, dementní humor
Trochu úchylní jsme, přiznává Ivan Adamovič z časopisu Maxim. Jak tenhle intelektuál zabloudil do redakce údajně nejšovinističtějšího pánského magazínu na českém trhu?

Smí satira opravdu všechno?
Německý spisovatel a novinář Kurt Tucholsky je považován za jednoho z největších satiriků své doby. Co by asi řekl k dnešní diskusi na téma, co si smí dovolit satira?

Ženy. O ženách. Pro všechny.
Zahraniční korespondentka Pauline Tillmann (31) a jejích šest kolegyň chce, aby se práce žurnalistek více cenila. Proto se rozhodly založit webový portál „Tvoje korespondentka“.

Rakousko s ostrým!
Městský magazín biber je mladý počin Rakušanů s migračním pozadím, určený všem, kteří se chtějí seznámit s pestrou a multikulturní Vídní.  

Témata jádu

Smíšená čtyřhra | V4

Sloupkaři ze Slovenska, Česka, Maďarska a Polska zkoumají témata jako je význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice. více...

Dnes je zítra
Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

V očích pozorovatele
… tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

Někam patřit
Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

Archiv témat
Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...