Kultura

Kdy tóny shakuhachi poprvé pronikly do Vašeho života?

Když mi bylo sedmnáct let, praktikoval jsem tzv. zazen, což je forma zenové meditace. Většinou se sedí a kouká proti zdi, což člověk dělá usilovně a velice dlouho. Na ústraní meditace, které trvají několik dní, pak dorazil japonský mnich Edjun Lechika. Mezi meditacemi najednou přinesl flétnu vyrobenou z PVC trubky a zahrál. O duchovní hře na shakuhachi se mluví jako o sui-zenu nebo-li vanoucím zenu. Je založená na dechu. A mně se takové hraní ohromně líbilo. Přesně tuto hudbu jsem mimoděk hledal, už když jsem hrál na didgeridoo, u kterého mě zajímala především práce s barvou tónů. Ale podle zkušených se takto na didgeridoo nehraje, zato na shakuhachi ano, zejména při tradiční duchovní hudbě, která není rytmická.

Je pro Čecha těžké dostat se k informacím, jak na flétnu hrát?

V Evropě teď zažíváme veliký boom. Existuje tu dokonce i několik špičkových mistrů ve hře na shakuhachi. Svůj podíl na tom má European Shakuhachi Society, díky které se dozvídáme, kde a kdy se koná mezinárodní workshop. Pomáhají také moderní technologie, díky kterým je možné mít lekce třeba přes skype. Jak hrát, zejména západní hudbu, se dočteme i na internetu. Ale pokud chce někdo hrát tradičně, je důležitý osobní kontakt. V Praze pořádáme se shakuhachistou, skladatelem a etnomuzikologem Vlastislavem Matouškem jednu z největších evropských akcí tohoto směru, Prague Shakuhachi Festival. Daří se nám do Prahy dostat každý rok absolutní špičku japonských i evropských hráčů. Součástí festivalu jsou intenzivní workshopy, dá se tam toho během pár dní spoustu naučit. Ponoříte se do hudby a nemyslíte na nic jiného. Já jsem tak podstatně zlepšil svou techniku.

Můžete si vzít lekci přímo od mistra i mimo workshopy? Osobně a přes tu velkou dálku?

Nyní studuji s Kifú Micuhašim, který učil i Vlastislava Matouška. Vídáme se jednou za půl roku, buď v Japonsku nebo někde v Evropě. Spoustu záležitostí jsem ale pochytil i od jiných hráčů. V tom má Evropa výhodu. V Japonsku je neslušné navštěvovat lekce jiného mistra, ale v Evropě je to daleko otevřenější. Myšlenka sdružování se ale začíná dostávat i do Japonska. Pomohl tomu World Shakuhachi Festival, který se uskutečňuje jednou za čtyři roky a kde i japonští hráči zjistili, jak je dobré setkávat se s hráči jiných škol a stylů. Vzniká tak paradoxní situace: hráčů v Japonsku je čím dál méně, zato komunita mimo Japonsko se velice rozvíjí.

Pozorujete mezi shakuhachisty v Evropě a Japonsku další rozdíly?

V Japonsku je největší skupina hráčů ze školy Tozan, která vznikla na začátku 20. století a hodně se inspiruje melodickými, zářivými, veselými postupy tehdejší západní hudby vzhlížející k romantismu. Avšak většina sakuhachistů na západě se věnuje hudbě nemelodické, nerytmické, převládá sonická a hluboce duchovní tradiční hudba. Kvůli svým témbrovým a tonickým možnostem bývá shakuhachi nástrojem často vyhledávaným pro soudobou a avantgardní hudbu. Kombinuje se taky s živou elektronikou, na různých performancích, výjimečně i v populární hudbě. Po celém světě dnes vzniká spousta nových skladeb pro shakuhachi a orchestr.

Když hrajete, co cítíte, můžete se dostat díky práci s dechem do meditativního stavu?

Shakuhachi je neuvěřitelně upřímný až krutý nástroj. Když na něj hrajete, na zvuku se projeví jakákoli nedokonalost dechu nebo tenze nejen v prstech, rtech a v krku, ale v celém těle. Aby tón byl znělý a krásný, je třeba uvolnit celé tělo. A tím se přibližujeme k meditaci. Vzpomněl jsem si na anekdotu profesionálního hráče Christophera Yohmei Blasdela, který přijal nabídku svého přítele a zkusili změřit mozkové alfa vlny při hře na shakuhachi. Jejich produkce byla velice silná. Zmíním ještě disertaci Davida Bidla, který srovnával zvuky několika hráčů včetně Blasdela. Šlo o spektrální analýzu zvuku. Ukázalo se, že zvuk shakuhachi v některých tónech zasahoval do neslyšitelného spektra. Ta flétna produkuje i ultrazvuk! Jak je člověk uvolněný, i tento zvuk proniká do celého těla.

To by mě zajímalo, jak se tedy cítíte po koncertu?

Člověk se cítí dobře, nabitě. Jak bych to popsal... Je to jako třeba po sexu.

Z čeho všeho se dá shakuhachi vyrobit? Existuje pro ni specifický materiál?

První exempláře doložené z 8. nebo 9. století ještě existují a jsou v chrámu Shosoin. Mají trochu jiný tvar, ale konstrukčně jsou příbuzné současné flétně shakuhachi. Tyto dávné flétny jsou jak z bambusu, tak i z kamene - z nefritu. Od 17. století se pak využívá bambus odrůdy madake, což je nejběžnější odrůda bambusu v Japonsku. Je to pevný, tvrdý materiál, ze kterého se dá postavit lešení či dům a dá se využít i jako zbraň. Hlavně na západě se pokoušejí flétny vyrábět také ze dřeva nebo PVC. Dobrá bambusová flétna totiž stojí dost peněz, její cena začíná na 700-1000 dolarech.

Je těžké takovou flétnu sehnat?

Dá se sehnat přes internet. Pokud je ale člověk nadšený posluchač nebo hráč, lze přes nás kontaktovat konkrétního mistra s tím, že chce flétnu pro konkrétní žánr. A mistr mu ji vybere. Je to tak lepší. A navíc to lidi spojuje.

Vy jste byl v Japonsku třikrát. Naladil jste se tam na tu správnou vlnu?

Snad to dokážu správně zformulovat. Melodie při hře na shakuhachi je nerytmická, ale pulsuje. Ta pulsace není pravidelná a tím se tam vytváří tenze. Rytmus se náhle prodlouží nebo zkrátí, vzniká pulsace zrychlujících se a zpomalujících úderů. Tyto zvukové vzorce jsou v Japonsku na každém kroku.

Například?

Chodíte třeba po venkově a na kopci kluci hrají na velké bubny taiko: bum............................. bum.............................bum........................., - s ohromnými, až zneklidňujícími pauzami takhle hrají třeba deset minut, a pak se to najednou zrychlí. Ten pocit je kolosální. Vytvoří se široká a monumentální plocha, že i malé zrychlení v této ploše pak působí ohromným dojmem. Ta tenze je patrná napříč celou japonskou kulturou, třeba skladby san-kyoku, které jsou o nenaplněné lásce. I duchovní skladby pro shakuhachi bývají často skladby touhy. Ten osamělý náraz vytváří touhu po navázání a pokračování, avšak další náraz přichází tehdy, když už jsme téměř ztratili naději. V současné společnosti, když někdo zažívá nenaplněnou lásku, tak zaujme pragmatický přístup: najdi si jiného chlapa, vyřeš problém. Ale ten existenciální bol, který je vytvářený ve skladbě nenaplněné lásky, v tom setrvává a na osobnosti člověka to vytváří zvláštní uzel, který je erotický a zároveň velice smutný.

Vědí vůbec lidé, co to je shakuhachi?

Ze začátku nechápou, co to dělám, zní jim to divně. I mé rodině trvalo, než přijala, že to myslím se shakuhachi vážně. Ten nástroj je totiž náročný a pokroky bývají ze začátku extrémně pomalé. Navíc jsem začínal v době, kdy v Česku a v Evropě téměř chyběla výuková infrastruktura. Ale natrefila jste mimoděk na to, že shakuhachi v současné japonské kultuře má hodně sexuálních konotací. Mezi tamními teenagery shakuhachi znamená felaci. Dělal jsem bakalářku na téma symbolických funkcí shakuhachi a slovenské fujary, tak mám i pár screenshotů z facebooku, kde překladač shakuhachi takto přeložil. Je tedy možné diskutovat o tom, co je primární význam tohoto slova v současné době v japonštině. Erotický aspekt je nedílnou součástí hraní na shakuhachi, i když jej málokdo zmiňuje.