Citera s kancelářskou sponkou
Christof Dienz tvoří hudbu – čínskými hůlkami, ladičkou, kancelářskými sponkami nebo dalšími předměty, které se mu dostanou pod ruku. To, co však určitě nesmí chybět, je citera.
Jiná. Ujetá. Experimentální. I takto by bylo možné hudbu Christofa Dienze charakterizovat. Ve všech svých projektech a se všemi svými hudebními uskupeními tvoří hudbu za hranicemi středního proudu. Jeho muzicírování nerespektuje klasická pravidla, ani klasické řemeslo. Příkladem je skupina Quadrat:sch s obsazením typickým pro lidové muziky (cimbál, citera, kytara a kontrabas). Ale jako lidová hudba Quadrat:sch rozhodně nezní. Spíš připomíná „intenzivní komorní hudbu s vysokým podílem improvizace, s nezvyklými tóny a různými rytmy,“ jak se píše na jejich webových stránkách. Tomuto hudebnímu žánru se Christof Dienz upsal i jako hráč na citeru.
Experimentální hra na citeru má úspěchVšechno začalo zakázkou na kompozici pro tyrolský festival současné hudby Klangspuren. Christof Dienz složil sólo pro citeru na zvukovém generátoru. „Bylo to pro mě neuspokojující, protože to technicky nefungovalo,“ říká Dienz. Proto se rozhodl, že hru na elektronickou citeru zkusí sám. Od známých si citeru půjčil a začal experimentovat.
Čínskými hůlkami, kancelářskými sponkami nebo pomocí bottlenecku (příslušenství kytary, které klouže po celém hmatníku kytary) rozeznívá struny a vytváří hudbu. A navíc s úspěchem. „Tento druh hry na citeru byl na mých vystoupeních velmi dobře přijat, a CD sklidilo taky úspěch,“ vypráví Dienz. Jeho úspěch trvá již deset let, svou hru na citeru posouvá neustále dál. Dnes při vystoupeních pracuje i s pomůckami, jaké se používají pro vytváření efektů při hře na elektrickou kytaru.
„Má práce mě nenaplňovala“
Christof Dienz se narodil v Tyrolsku. Původně vystudoval fagot na univerzitě ve Vídni. V letech 1997 až 2000 byl fagotistou v orchestru Vídeňské státní opery. Na fagot už hraje jen zřídka, peníze momentálně vydělává jako skladatel a hráč na citeru. Na svou první skladbu si Dienz pamatuje ještě velice dobře. „Byla to malá sonáta pro zobcovou flétnu a klavír.“ Byl to vánoční dárek pro rodiče, který jim zahrál spolu se svou sestrou. Tehdy mu bylo 14 nebo 15 let. „Skládat jsem začal relativně pozdě. Mozart se do toho pustil například mnohem dřív,“ vysvětluje Dienz s pokoutným úsměvem. V průměru potřebuje na složení jednoho díla dva až tři měsíce, šest měsíců potřeboval pro práci na svém dosud nejrozsáhlejším díle – kompozici pro Brucknerův orchestr v Linci.
Nejsem žádný mesiáš citery
Christof Dienz se učil skoro jako všechny děti hrát na zobcovou flétnu a na klavír. Poměrně brzy ale poznal, že z něj žádný velký pianista nikdy nebude. Protože tehdy ve školním orchestru chyběl fagot, začal v 18 letech svou kariéru fagotisty. Hrát na citeru se nikdy neučil, hrát na ni „opravdu“ tedy neumí. „To je pro mou hru na citeru ale dobře, protože můj přístup tak není nijak předpojatý.“
„Skuteční“ hráči na citeru by jeho styl hudby nikdy neprovozovali, protože se občas stane, že se instrument hrou poškodí. „Je to riziko povolání,“ říká k tomu tento 44letý umělec. Že by svou hudbou mohl v mladých lidech vzbudit zájem o citeru, si nemyslí. „Nejsem žádný mesiáš citery,“ říká Dienz. Důležité pro něj ale je překonávat předsudky. S citerou můžete dělat nejen lidovou hudbu, ale můžete s ní také experimentovat.
Pokud se jeho hudba, na kterou si člověk musí opravdu chvíli zvykat, líbí i posluchačům, pak se Christof Dienz cítí skutečně šťasten.
