Kultura

Když Hauschka na začátku koncertu usedne za černé klavírní křídlo, vypadá úplně uvolněně. A to ačkoli sám neví, co se stane v příští chvíli. „Sednu si za klavír a pak už to probíhá spontánně,“ říká 46letý hudebník.

Vedle něho se nachází igelitka. Dalo by se skoro říct zázračný zvukový pytlík, protože z něho postupně vytahuje různé předměty, s jejichž pomocí upravuje svůj instrument: hlasovým klínem počínaje, který používají ladiči klavíru, přes každodenní předměty až po cizorodé části jiných hudebních nástrojů.

Hauschka umísťuje umělohmotné fólie, zátky, tenisové míčky nebo vibrátory v rezonační desce. To, co z toho vychází, nemá již nic společného s běžnými zvuky klavíru: Lepící páskou zafixované struny imitují kytaru, plastové náhrdelníky se mihotají na strunách a pokládají přes zvuk klavíru sférickou vrstvu zvuku, klapky saxofonu mezi strunami nechají klavírní křídlo znít jako vířivé bubny a postarají se o naléhavý rytmus. Někteří lidé v publiku se stále znovu zvedají, aby se ujistili: Opravdu za tím klavírem sedí jen jeden muž?

Hauschka střídá mezi tempem a pozvolností, podobně jako sochař nechává vzniknout hudební sochy, které se krátce nato sesypou sami do sebe. Jít na jisto, pouhý přednes, předvídatelnost: omyl. „Rozhoduji se při hraní, na co dalšího budu mít chuť. Zkouším a hledám. Pokud něco najdu, zůstanu u toho. Pokud to zní divně, jdu někam jinam,“ popisuje Hauschka. I jeho hudební biografie se vyznačuje radostí z experimentování a nutkáním k pohybu.

Ve svých devíti letech měl klíčový hudební zážitek se Chopinem: „Jeho hudba měla pro mě všechno: Veselost, smutek, drama a onen energický způsob. Ale také hravost a i něco jako orchestraci,“ říká vzrostlý hudebník plně znějícím hlasem. „Svým způsobem něco takového dělám i dnes, když používám předměty a tím dávám jednotlivým elementům jinou zvukomalebnost.“ Už jako dítě předělával pomocí připínáčků na klavírních kladívkách zvuk piana do spinetu. „Občas mi prostě nestačilo mít jen ten zvuk klavíru,“ vysvětluje Hauschka.

Ve skutečnosti se jmenuje Volker Bertelmann. Jméno Hauschka je pro něj jeho programem. „Chtěl jsem umělecké jméno, které zní východně. Nechtěl jsem posluhovat anglicismům jako dnes takřka všechny kapely. „Taky jsem měl pocit, že klavírní hudba, kterou dělám, má jistou východní melancholii, ačkoli to nedokážu přesně pojmenovat. Je to melancholie, která je bezvýchodná, ale taky úsměvná. To mi připadá jako hodně trefný pohled na život. Má to velkou dramatiku, že má člověk jen jeden život. A o tom ta hudba je.“

Bertelmann uctívá Strawinského, Rachmaninova, Smetanu a Schönberga. Stejně tak si ale váží i trojhvězdí minimální hudby skládající se ze Steva Reicha, Philipa Glasse a Johna Adamse. Tento hudebník, který se narodil v Siegerlandu, stál poprvé na pódiu ovšem jako raper. Spolu s jeho bratrancem byl v devadesátých letech na šňůře s kapelou God’s favourite Dog, která předskakovala hip-hopovým pionýrům Die Fantastischen Vier.

„Hip-hop, soul, funk, r’n’b mi byly vždycky blízké. Vůbec hudba, která má rytmus a na kterou se dá tancovat,“ říká Hauschka. Náležitě k tomu natočil hudební video, ve kterém se na jednu z jeho skladeb pohybuje breakdancový tanečník. „Breakdance jsem měl rád odjakživa a pasuje k tomu jako nic jiného,“ je přesvědčený.

I jinými směry se rád pohybuje tento s radostí experimentující klavírista – jezdí na šňůru s klasickou violistkou Hilary Hahn, současně pracuje na desce s africkými muzikanty nebo skládá filmovou hudbu. „Je pro mě důležité, že se všechny ty hudby nepohybují na různých úrovních,“ podtrhává.

„Vnímám hudbu především jako prostředek komunikace,“ tvrdí Volker Bertelmann alias Hauschka. To, že na svých koncertech nerecituje, ale improvizuje, je pro něj esenciální, protože jeho publikum má spoluurčovat. „Když tam sedí lidé, kteří najednou chtějí jít, tak to uděláme,“ směje se Hauschka, který je vyznaným fanouškem Aphex Twina a který označuje spinetové skladby anglického renesančního komponisty Williama Byrda jako „totální punk“.

Není se čemu divit, že návštěvníci koncertů jsou mnohem mladší než sám maestro. I samotný Hauschka se domnívá, že má pro to vysvětlení: „Fascinuje je mít ještě nárok na věci, které jsou již dány. Podle motta: moji prarodiče nebo rodiče už hrávali na klavír a já teď vlastně můžu vzít to samé a udělat z toho něco pro mou generaci.“

„Našel jsem něco, co dělám strašně rád.“ A to člověk Hauschkovi věří okamžitě, když ho vidí sedět se zcela uvolněným výrazem za klavírem.