Kultura

Román či spíš novela Únava materiálu je o dvou syrských bratrech, kteří se kvůli nedodržení slibu pašeráků ocitli každý v jiné části kontinentu, nevíme kde. Mohou být pár kilometrů od sebe, ale třeba i tisíc. Neznáme jejich věk, ale díky reminiscencím zjišťujeme, že zbytek rodiny zemřel. Ve válce v Sýrii přišli o rodinu, dům, město, celou zemi. Když od příběhu ještě více poodstoupíme, vlastně to nemusí být ani skuteční bratři. Každá kapitola může být příběh kohokoli, kdo se snaží dostat do Evropy.

Sever – to je místo, kam mají namířeno. Žádné konkrétní město nepadne, ani žádná konkrétní země. Oba mladí muži berou Evropu jako jeden celek, zemi plotů, překážek, nesrozumitelných jazyků, cedulí, nápisů a betonu. Evropa je pro ně odcizeným místem, během putování se ukazuje, že je cizí i sama sobě. Kdybych nebyl Evropan, nechtěl bych žít v Evropě, jak ji vykreslil Šindelka. Je to místo továren: vlastně jedna velká továrna, lidé sloužící strojům, obětující čas nesmyslné práci, zdánlivě žijící v luxusu, vykoupeném mnoha stresy a strastmi života v moderní epoše.

Go Africa!

Amir se na rozdíl od svého bratra dostává až do města – schoulený někde v motoru dodávky, otráven spalinami, končí v nemocnici, ze které utíká. Bezpochyby posloužila autorovi jako inspirace tragická smrt 71 uprchlíků v opuštěném náklaďáku. Potkává 16letého Palestince, jehož příběh útěku do Evropy začal prodejem vlastní ledviny. Oba dva jsou na tom ve městě možná ještě hůř, než kdyby se toulali krajinou. Pracovníci charitativní organizace přicházejí, aby své počínání natočili a vyfotili pro média, pak zase odcházejí. Skutečná pomoc nepřichází. Město funguje, jako by v jeho ulicích nechřadly stovky válečných uprchlíků. „Go Africa,“ říkají Syřanovi a Palestinci mladí muži, vlastně ještě děti. Amir ani bezejmenný Palestinec neuniknou jejich pěstem.

Šindelka tyto tři agresivní mladíky popisuje ne jako lidi, ale spíše roboty, kteří prostě musí vykonat tak násilný čin, aniž by se na chvíli dokázali zastavit a zamyslet. Přesnější je Šindelkův popis, vnímá je, jako by byli v transu. Jde o nejvypjatější a nejsurovější místo v knize, je to však také jediná situace, kdy se vnímání těchto dětí-násilníků přece jen překvapivě obrátí. Poté co při svlékání Palestince narazí na jeho jizvy, vystřízliví a dávají svým obětem konečně pokoj.

Prvnímu bratrovi se mezitím po útěku před policií podaří dostat na nákladní vlak, při průjezdu městem však nemá odvahu seskočit a s celým vlakem končí v továrně. Stovky tun oceli se zde míhají sem a tam jako péřové polštáře, kdokoliv z těch pár pracovníků sloužících u strojů by kdykoliv mohl Syřana zaregistrovat, ale důležitější je zaměřit se na svou práci a nic nepokazit. I když si jeden z „živých strojů“ přece jen uprchlíka z jiného světa všimne, musí pokračovat v práci u pásu, uprchlík je jen zjevením, na které během pár chvil zapomíná.

Evropa je ospalá a unavená

Šindelka se ve své knize pečlivě zaměřuje na detaily spojené s betonem, kovy, detailně sleduje, jak rezaví, lámou se a krabatí, stejně jako rezaví, lámou se a krabatí těla lidí, kteří postupně ztrácejí naději v nalezení nového života. To samé platí i pro Evropu, jež je celá jakási ospalá a unavená, láme se a rezaví. Také až jistým způsobem mimozemské setkání jednoho z bratrů s „domorodou“ ženou se obejde beze slov: čtenář cítí napětí a strach obou, konflikt dvou světů, nedorozumění, které dost možná na světě způsobuje války a utrpení.

Šindelka skládá příběh obou bratrů z pocitů, bolesti a situací, které při cestě zažívají. Není divu, že jako vystudovaný scenárista uvažuje ve formě filmových obrazů, což například při Palestincově vyprávění o operaci, při které mu byly odstraněny ledviny, vytváří v člověku velmi surové obrazy. Celou Šindelkovu novelu lze v podstatě vnímat jako filmovou povídku, kterou scenárista píše předtím, než usedne ke psaní filmového scénáře.

Marnost encyklopedie

Nejzajímavější mi v tomto „knižním filmu“ přišel okamžik, kdy se jeden z bratrů setkává v opuštěném domě s bezdomovcem. Tam se také Syřan poprvé rozpláče, když mu bezdomovec nabídne starou botu, protože tu svou muž ztratil při boji s naloděním se na nákladní vlak. Jímavý je i jeden z okrajových motivů s proklikáváním hesel na Wikipedii: ten kontrast mezi „největší“ encyklopedií světa a skutečnými strastmi života, na které oba dva bratři při cestě naráží. V těch napjatých chvílích je Wikipedie úplně zbytečná.

Téma takzvané uprchlické krize láká k uměleckému ztvárnění. Próza Marka Šindelky Únava materiálu se čte jedním dechem, na druhou stranu lze najít jen málo pasáží, ke kterým by se člověk chtěl vrátit a hlouběji se nad nimi zamýšlet. Věty jsou jen oznamovací, téměř se tu nekladou otázky, neustále se tu pozoruje – co se kde děje, kdo si co myslí. Tuto strohost konstatování umně doplňuje Šindelkovo básnické já a vyzrálost psaného projevu.

Perspektiva domorodců

Zápletka je víceméně smyšlená, byť inspirovaná zpravodajstvím, a nevychází z přímých zkušeností někoho, kdo opravdu Evropou cestoval. U obou hlavních postav jsem toužil po bližším poznání jejich charakterů, nepřipadaly mi uvěřitelné. Působí trochu jako andílci, kteří jsou šikanovaní Evropou a životem vůbec. Proč to vlastně nemohou být poněkud složitější osobnosti: občas něco rozbít nebo si jen tak zanadávat? Chyběla mi taky perspektiva Evropanů, jejich vykreslení jako otroků kapitalismu, co se bojí terorismu, prostě nestačí.

Vykreslení uprchlíka a Evropy je ploché, bez hlubšího vnímání obou stran. To může u protiuprchlického čtenáře vyvolat přesně opačnou reakci, než autor zamýšlel – hlubší porozumění problematice. Uprchlická krize slouží spíše jako pouhý prostředek ke kritice a vykreslení současné unavené Evropy. Pokud je toto cílem autora, tedy reflektovat Evropu, chtělo by to zvolit si jiný, méně černobílý přístup a perspektivu.