Kultura

Mnoho významných událostí, které hýbaly českou historií, se stalo v letech, jejichž čtyřčíslí končí osmičkou. Tato numerologická skutečnost má dvě roviny. Pověrčivou, podle které se v dalším „osmičkovém“ roce znovu přihodí něco zásadního. A pak druhou, faktickou: tyto roky přináší významná kulatá výročí. Rok 2018 přináší hned dvě velmi zásadní kulatiny – stoleté výročí vzniku Československa a také padesát let od okupace sovětskými vojsky. K historickým milníkům se vyjadřují (nebo nevyjadřují) státníci, pořádají se vzpomínkové akce a vznikají tematická umělecká díla. Jednou z významných letošních reflexí srpna 1968 je film Jan Palach, který připomíná čin studenta, který se necelý půlrok po invazi protestně upálil na Václavském náměstí.

Režie filmu se ujal Robert Sedláček, který se často zaměřuje na reálné historické postavy. Důkazem jsou výpravné seriály České století nebo Bohéma. Scénář napsala Eva Kantůrková, která v loňském roce spolupracovala na televizním filmu Jan Hus. Spisovatelka a disidentka, která byla v 90. letech poslankyní a předsedkyní Obce spisovatelů, tak během krátké doby věnovala pomník hned dvěma významným bojovníkům za svobodu slova a další liberální humanistické hodnoty.

Mladý idealistický student

Oproti pět let starému filmu Hořící keř nesledujeme reakci na protestní upálení, ale kaleidoskop událostí, který osudovému činu předcházel. Divák spatří Jana Palacha jako mladého idealistického studenta, který si krátce užívá euforie z nabývajícího pocitu svobody 60. let, aby se začal brzy poté dusit. Příjezd tanků s vojáky, kteří parkují před univerzitou nebo blokují most, sleduje mlčky s kamennou tváří.Pak však opouští tuto svou masku a vykoná čin, kterým jasně dává nesouhlas se soudobým děním. Rozhodne se přejít přes most nedbaje na výhrůžky okupantů a vojákům před univerzitou vysvětluje, že mají opustit bezprostřední prostředí akademické půdy. Tyto protestní akce ale pro něj vychází naprázdno, stejně jako průvod studentů, při němž je Jan zmlácen příslušníkem československé Státní tajné bezpečnosti.

Na brigádě v Kazachstánu, při sporech s matkou nebo diskuzích s profesorem je patrné, že Jan má vysoce vyvinutý cit pro spravedlnost, který se projevuje i ve chvílích, kdy mu to může narušit komfortní zónu, nebo mu dokonce silně uškodit. Skrze tyto epizodní děje sledujeme, jak Jan Palach postupně dochází k rozhodnutí obětovat sám sebe. Důležitým hybatelem při jeho rozhodování je i kázání faráře z rodného maloměsta o Ježíši Kristu. Důsledné restrikce státního aparátu proti jakémukoliv odporu jsou pro něj totiž jasným důkazem, že pouze nečekaná a razantní akce může něco znamenat, což se snaží vysvětlit i vůdčím studentským odbojářům. Když ne změnu poměrů, tak alespoň symbol, který přetrvá i mnoho let po události.

Problém hluchých motivů

Bezesporu hrdinná akce v podání dvacetiletého kluka, který je milován matkou i kamarády. Filmovému zpracování takového tématu hrozí sklouznutí k patetičnosti. Zde se však projevuje silná stránka režiséra, který dovede vést herce k civilnímu, přesto citlivému projevu. V takovém duchu se nese celý film. Sedláček umí vybudovat atmosféru, která diváka vtahuje – a to neobyčejně silnými momenty. Patří mezi ně scény, kdy Jan prožívá bezprostřední vpád vojáků v centru Prahy nebo rodných Všetatech, kam se vrací na víkend. I tam se vojáci objeví, což prohlubuje pocit stísněnosti a nesvobody.

Dojem dlouho po promítání zanechají i dialogy s matkou nebo zlomeným profesorem. Oproti nim však nelze opomenout ani samoúčelné motivy, jako je sekvence, v níž Jan topí narozená štěňata. Podobně hluše působí metaforická snaha ukázat Palacha, jemuž byl osudný oheň, také v jiných kontrastních prostředích. Na mysli mám úvodní sekvenci filmu, kdy hrdina ještě jako dítě trpí ztracený ve sněhu, poté na ostrém slunci dře na úmorné brigádě. Motiv se vytrácí a zůstává otázkou, co jím chtěli tvůrci říci. Zbytečný se mi zdál také milostný trojúhelník, kdy Palach podlehne atraktivní kamarádce. Že by pokus o zatraktivnění látky pro mladé diváky? Těžko říct, podle filmu se o jeho nevěře nikdo nedozví, a my nevíme, zda se jedná o autentickou záležitost z Palachova života.

Film jako doporučený studijní materiál

Právě úvaha nad mladšími diváky mě vede k obecnější úvaze. Film byl uveden v srpnu. Právě začal školní rok a myslím, že školy by měly uvažovat o hromadných projekcích pro studenty. Čím dál častěji se píše o tom, že dějiny 20. století v hodinách dějepisu v českých školách končí druhou světovou válkou. Právě film Jan Palach může i přes uvedené výtky fungovat jako ideální pomoc při výuce starších ročníků. Sledujeme totiž mladé lidi, kteří hledají svoji roli ve společnosti a ohledávají také komplikovanou roli studentů, kterým se dodnes vytýká, že by se přibližnými slovy maminky Palachové „měli učit, ne stávkovat“. Jenomže jak říká Jan Palach: „Když pracující nestávkují, musí to dělat studenti.“

Důležitý je kromě promítání filmu také následný dialog s učiteli nebo rodiči. Je zapotřebí připomínat, že tento tragický čin se udál jako zoufalé krajní řešení, vybízí k tomu nebát se pokládat jakékoli otázky. Klidně i ty opravdu odvážné, kterých si ve filmu váží politik Josef Smrkovský, tehdejší Předseda národního shromáždění Československé socialistické republiky. Ten spolu s dalšími politiky pražského jara, coby období liberalizace socialismu, podporoval snahu o reformaci vládní strany a zbavení se pořádků přetrvávajících z přelomu 40. a 50. let, kdy se československá politika nesla v duchu kultu osobnosti Josefa V. Stalina. Názory studentů poslouchal a bral je vážně. Bohužel on i další vrcholoví politici byli nuceni s příjezdem vojsk souhlasit, a v následné normalizaci poměrů již žádnou důležitou funkci zastávat nemohl. Právě proto je nutné tento film dostat ke studentům.