Praha s překážkami
S jakými potížemi se v prostředcích hromadné dopravy setkávají starší lidé, rodiče s kočárky nebo vozíčkáři? Tomuto problému se věnuje nový pražský dokumentární film.
Běžná situace uprostřed velkého města: žena čekající na tramvaj, auta projíždějící kolem zastávky, lidé tlačící se na tramvajovém ostrůvku. Tramvaj přijede, ale žena do ní nenastoupí. Nemůže. Staré vozy totiž nejsou bezbariérové a nastoupit do nich, jste-li na vozíku, je prakticky nemožné.
Situace, jako je tato, patří v mnoha městech k realitě všedního dne. V Praze proto vznikl nový dokumentární film, který se věnuje právě tomuto tématu. Praha – Vídeň a zpět je již třetí film, který upozorňuje na situaci lidí s postižením v Česku. Film ukazuje, s jakými potížemi a bariérami se při pohybu pražskou hromadnou dopravou lidé s omezením opravdu potýkají. Film zprodukovala organizace Asistence Praha, která se snaží pomáhat lidem s postižením, aby vedli pokud možno aktivní a samostatný život. Asistence již delší dobu bojuje za více bezbariérovosti ve veřejném prostoru.
Vídeň jako vzor
„Film chce v první řadě upozornit veřejnost a politiky na existenci tohoto problému,“ říká jeden z tvůrců filmu Erik Čipera. Kritizuje hlavně nekoncepčnost hlavního města Prahy.
Jako vzor uvádí Čipera situaci v autobusech, metru a tramvajích ve Vídni. Jedním z dalších důvodů, proč porovnávat právě tato dvě města, je i jejich geografická blízkost. Do Vídně se tedy vypravilo několik vozíčkářů, aby situaci ve městě otestovali. Výsledky jsou – tedy hlavně pro Prahu – dost otřesné. Zatímco vídeňské metro je kompletně bezbariérové, v českém hlavním městě je pořád ještě 23 stanic metra (z celkových 54) bez výtahu. Navíc asi polovina pražských tramvají není bezbariérových. Vídeň provozuje výhradně nízkopodlažní autobusy, v Praze je takových jen 65 procent. „A v tomto výčtu bychom mohli pokračovat ve všech oblastech,“ komentuje kriticky Čipera.
Problém se netýká jen postižených
Čísla hovoří jasně. Carolina Chloubová byla jednou z osob, které se do testování ve Vídni zapojily, a i ona si myslí, že je rakouské hlavní město o hodně napřed. „Ve Vídni jsem si nepřišla nijak znevýhodněná, vše je tam přístupné. Na ulici jako vozíčkářka nepotřebuji žádnou zvláštní pomoc při překonávání bariér. Člověk tu taky potká daleko víc vozíčkářů, kteří se pohybují na vlastní pěst než v Praze.“
Vedení hlavního města Rakouska společně s vídeňským dopravním podnikem Wiener Linien a organizacemi hendikepovaných vypracovaly koncept, který je ve filmu podrobně popsán. Jak říká Markus Ladstätter z vídeňského poradenského centra hendikepovaných BIZEPS, situace se pro osoby s omezenou mobilitou rok od roku zlepšuje. Stále je podle něj ale co zlepšovat. „Ve Vídni jezdí výhradně nízkopodlažní autobusy s vyklápěcími rampami. Rodiče s kočárky mohou autobusy využívat bez cizí pomoci. V případě osob s omezenou mobilitou a vozíčkářů řidič vždy vyklopí rampu,“ vysvětluje Ladstätter. Velký potenciál na zlepšení má situace v tramvajích. Polovina vozů ještě není bezbariérová. Ladstätter by si tedy přál, aby dopravní podnik nakoupil nové vozy pro tramvajovou dopravu a metro.
Přestože někteří odborníci jako například Markus Ladstätter upozorňují na problémy, které ve Vídni stále existují, doporučuje Čipera, aby byl vídeňský model v adaptované podobě přenesen do Prahy. Koneckonců se tento problém netýká jen vozíčkářů, ale i rodičů s dětmi, starších lidí s chodítky nebo lidí po úrazech, kteří chodí o berlích.
