Kavárna ticha
Neslyšící gastronom Sezer Yigitoglu provozuje kavárnu v berlínské čtvrti Neukölln
V berlínské kavárně Café Ole bývá relativně ticho. „Hraje hudba příliš tiše?“ Sezer Yigitoglu to neví. 30letý gastronom neslyší. Jako první neslyšící v Německu otevřel v červenci 2012 kavárnu a splnil si tak svůj životní sen.
Jen tak sedět se založenýma rukama Sezer Yigitoglu neumí. Během rozhovoru průběžně vstává, aby krátce zmizel v kuchyni, připravil cappuccino nebo hostovi donesl účet. „Sezer je opravdový dříč,“ říká Spunk Seipel, který svému kamarádovi a zaměstnavateli často propůjčuje svůj hlas. Kdo chce jako slyšící komunikovat s Yigitogluem a neovládá znakový jazyk, potřebuje tlumočníka. Tím je během našeho rozhovoru Spunk Seipel, který překládá odpovědi svého šéfa formulované ve znakovém jazyce.
Yigitoglu neslyší od narození. Provozovat jednoho dne vlastní kavárnu bylo odjakživa jeho snem.
Přicházejí neslyšící turisté z celého NěmeckaPo náročné pouti berlínskou administrativní džunglí si tento sen splnil. Yigitoglu nedělá tajnosti s tím, že mu při plánování jeho samostatně výdělečné činnosti pracovní úřad nebyl zrovna velkou pomocí. Asi i z toho důvodu, že je jeho případ bezprecedentní, tam Yigitoglu nenarazil na nikoho, kdo by ho, osobu klasifikovanou jako těžce zdravotně postiženou, při realizaci kariéry skutečně podpořil.
Jeho vůle vybudovat něco vlastního byla ale velká: v roce 2011 přišel vyučený pekař znenadání o práci, „což není situace, s níž by uměl takový workholik naložit,“ podotýká jeho pracovní asistent Seipel.
Než mohl začít uskutečňovat svůj sen o činnosti na volné noze, uplynul ale téměř rok. „Úředníci na pracáku byli značně skeptičtí,“ říká Yigitoglu. „To se změnilo vlastně až ve chvíli, kdy o kavárně vyšel první novinový článek.“
Pozoruhodná kavárna samozřejmě potřebuje také vhodný prostor. Když se uvolnil jeden podnik v městské části, kde se Yigitoglu v roce 1982 narodil a kde bydlí dodnes, nezaváhal.
Ne každý ví, že Yigitoglu neslyší
Kavárna, která leží poněkud stranou od módních berlínských lokalit v městské části Neukölln, má skutečně jedinečný charakter. I když jsou tu hosté, je zde v porovnání s jinými podniky ticho. „Absolutní většina návštěvníků jsou sice slyšící, ale do kavárny přichází také nemálo neslyšících – mezi nimi turisté z celého Německa,“ vypráví Yigitoglu, který přijímá od neslyšících hostů objednávky ve znakovém jazyce. Ostatní hosté mohou na lístku ukázat, co si přejí objednat, anebo mají možnost hovořit pomalu. Pak jim odezírá Yigitoglu jejich přání ze rtů.
U lidí, které zná, se to 30letému muži daří celkem dobře. „V osmdesátých letech, kdy se Sezer narodil, vládlo mezi pedagogy přesvědčení, že je pro integraci neslyšících lepší, když jejich blízké okolí nebude ovládat znakovou řeč,“ prozrazuje Seipel. Yigitogluova rodina se proto znakový jazyk nikdy nenaučila.
Ne každý, kdo zamíří do kavárny Ole, ví, že provozovatel neslyší. „Někteří se diví, když Sezer po převzetí objednávky odejde ke kávovaru a ani se neotočí, když za ním ještě něco volají. Většina si ale pak přece jen rychle všimne, že je neslyšící. Přistupuje k tomu docela asertivně,“ vypráví Seipel o všedním životě svého šéfa.
Ještě raději než u baru stojí Yigitoglu ale v kuchyni. Vše, co lze v kavárně Ole sníst, je domácí. V některé dny napeče Yigitoglu pět koláčů. Kromě toho se zpravidla podávají quiche a turecké speciality.
V Neuköllnu se existence kavárny s domácími pokrmy již rozkřikla. Většinou bývá šrumec. Proto chce Yigitoglu zaměstnat dva pracovníky. Jelikož jsou oba těžce postižení, čeká ho další konfrontace s byrokracií. „Pracovní úřad má podle všeho strach, že se vše zhroutí, když tu budou na pár hodin týdně pracovat dva těžce postižení lidé,“ lituje Yigitoglu.
