Cikádu místo vepřového
Vzdorovat nechuti a jíst hmyz
Stává se to obvykle v noci za tmy, někdy však i za denního světla, často při jízdě na kole: ucítíme vanutí svěžího letního větru, otevíráme ústa v příjemné „ááách ...“ a ejhle... do krku nám vlétne zbloudilá muška, aby zde s posledním zabzučením zakončila svůj život. Čistě statisticky spolkne každý člověk za život na pět set kusů hmyzu. Ovšem vědomě by je pozřelo jen málo Středoevropanů.
Entomofagie, tak nazývají vědci konzumaci hmyzu. Mnohým lidem ve střední Evropě jen při samotném pomyšlení na něco takového přejde chuť. Ne však Kaie Sackmanna. Na jeho jídelníčku se často objevují sarančata, larvy brouků a cikády.
Na dobu, kdy poprvé mezi svými zuby rozkousl exoskelet malého brouka jako šrotovací lis osobní vůz si už Sackmann přesně nevzpomíná. Bylo mu jedenáct či dvanáct let, když ho uchvátil a zavedl do lesa výcvik v přežití. Tehdy to bylo pro něho ještě „něco nemyslitelného“ dát si v přírodě jako malou svačinku hmyz.
Rozdělávat oheň, stavět chýše a sbírat rostliny ho zpočátku lákalo mnohem víc. „Teprve když jsem se během let do toho nořil hlouběji a intenzivně se zabýval principy přežití, rostl také můj zájem o získávání živočišných potravin,“ ohlíží se Sackmann zpět.
Lovit divoká prasata, nebo chytat ptáky – bez vhodného vybavení a metod je to téměř nemožné. Takže je pochopitelné, že Sackmann při svém imitovaném boji o přežití začal myslet pragmaticky: od určité doby začal hledat zvířata, „která jsou trochu pomalejší a obvykle je stačí jen sesbírat“ – tedy hmyz. Boj o přežití se proto stal náhle také bojem proti pocitu hnusu: „Vždy jsem zkoušel pouze jednotlivé druhy hmyzu. U každého nového druhu jsem se znovu musel opakovaně překonávat a nezřídka jsem to zvíře opět vyplivnul.“
Odpor – otázka výchovy
U odporu a nechuti se však nejedná o vrozený vjem: „Teprve ve chvíli, kdy pochopíte, že nechuť je založena na nedostatku návyku, jste schopní se na hmyzí potravu připravit,“ říká Sackmann z osobní zkušenosti. Malé děti mají sice raději sladké nežli hořké, avšak odpor a nevole vůči některým potravinám nebo pokrmům vzniká teprve při socializaci a je produktem výchovy. Lezoucí živočichové v evropské kultuře stolování nehrají jak známo žádnou roli. V mnoha částech světa je to jinak: přibližně 80 procent světové populace ke své potravě využívá hmyzu. Mnozí z donucení nebo z nedostatku masitých alternativ.
K jednoduššímu překonání odporu by se dal hmyz vařit spolu s ostatními potravinami: „Tímto způsobem dostane pokrm známou chuť a sníst jídlo je mnohem příjemnější,“ doporučuje tento fanoušek přežití. Ten, kdo je zvědavý, se dokonce ani nemusí v lese prohrabovat pod listy, nebo prohledávat shnilou kůru stromů: stačí několik kliknutí na internetu a během několika dní vám poštou přijdou cvrčci, mouční červi, nebo mravenci. Některé nabídky takovýchto internetových obchodů tento milovník přírody neshledává přitažlivými: „Zalít hmyz, štíry a jiná zvířata do umělé pryskyřice a nabízet je jako otvíráky, počítačové myši a tretky, mi připadá krajně morbidní a neuctivé k životu,“ kritizuje Sackmann.
Entomofagií za výšší sledovanost
Podobně kriticky vyznívá jeho hodnocení televizních show, ve kterých musejí více či méně prominentní osobnosti projít zkouškami odporu v džunglích na druhém konci světa. Zde bývá dotýkání se a pojídání hmyzu často klíčovým prvkem: „Kombinace odporu a fascinace u diváka funguje a zajišťuje sledovanost,“ říká Sackmann. Takovéto pořady vedou pouze k utvrzení nebo stupňování pocitu hnusu a nikoliv k porozumění entomofagie.
Přitom by možná nemuselo být ani zas tak špatné se konzumací hmyzu zabývat více racionálně. Existují odborníci, kteří se v důsledku stále zrychlujícího populačního růstu v budoucnu obávají nedostatku potravy. Serge Verniau z Organizace pro výživu a zemědělství Spojených národů v roce 2011 vyzýval ke snižování spotřeby masa a místo toho nabádal k uvědomělému pěstování hmyzu: „Zásobit celou zeměkouli pouze proteiny z hovězího masa se nepodaří,“ řekl tehdy britském deníku Guardian. Sackmann mu vyjadřuje podporu: „Hmyz by mohl být částečným řešením, jelikož se dá rychleji pěstovat a je ohleduplnější ke zdrojům“.
Sackmann se však domnívá, a asi právem, že většina lidí naší kultury by hmyz v jeho neupravené formě nepřijala: „Potravinářský průmysl by měl vyrábět produkty, které sice hmyz obsahují, ale neměly by jako hmyz vypadat.“ Všem těm, kteří se až do současné doby vůči konzumaci brouků a spol. stavěli spíše odmítavě, pomůže snad jeho osobní doporučení: „Docela rád mám kobylky, protože mají ořechovou příchuť“ – a lze proti ořechům něco namítat?
