Humor nepochop(it)e(l)ných

Optikou většinové společnosti splňují vegani mnoho předpokladů, aby žili velmi smutný život. Dobrovolně se stali menšinou a žijí obklopeni lidmi s naprosto odlišným názorem na to, jak zacházet se zvířaty. I samotní vegani jsou si vědomi převládajícího stereotypního obrazu vegana jako člověka se smrtelně vážným výrazem ve tváři. „Na to, aby se člověk vypořádal s dennodenním utrpením v tzv. továrnách na zvířata, potřebuje odvahu a sílu. Ty obrazy se vryjí do paměti. Způsobují noční můry. To může jednomu vzít nejen chuť k jídlu, ale i smysl pro humor,“ vysvětluje si toto vnímání Lisa-Michelle, molekulární bioložka a aktivní členka organizace Berlin-Vegan.

Ani mezi vlastními se navíc veganům často nedostane pochopení: kdo někdy zavítal do jejich československé facebookové skupiny, ví, jak vypadá rodinná válka, když někdo sdílí fotku sušenek obsahujících palmový olej. …aneb typický den ve facebookové skupině.

Pokud lze vůbec facebookovou komunitu brát jako reprezentativní vzorek, humor jako téma v ní nenachází příliš prostoru. Většina diskusních příspěvků mívá ryze pragmatický charakter – jako zkušenosti s restauracemi, nově objevené, běžně dostupné produkty bez zvířat, videa krutá i roztomilá. Možná vegani něco takového sdílí i na svých soukromých profilech, mají ale úspěch i u neveganských přátel? Zkušenost veganky Simony, Češky žijící v Los Angeles, vypovídá spíš o opaku: „Nedávno jsem na svém profilu sdílela něco ze stránky Vegan Humor a nikomu kromě mě to vtipné nepřipadalo,“ říká.

Název Vegan Humor nese i skupina, která sdružuje lidi z celého světa. Paradoxně ani zde se kromě videí zvířat dělajících různé více či méně legrační věci a osamělých memů nevyvíjí znatelná subkultura humoru.

Chvála memu

Naštěstí pro reputaci veganského smyslu pro humor existují na sociálních sítích specializované stránky. Díky expanzi a oblibě vizuálních memů na internetu se tento žánr stal asi nejfrekventovanějším nástrojem vtipuchtivých veganů. Sice neexistuje oficiální statistika užitých pozadí, ale na základě zběžného pohledu vévodí facepalm neboli zoufalé gesto dlaně zakrývající obličej nebo velmi neotřele divící se lidé a surikaty. Jen sotva překvapí, že se obsahově hojně věnují argumentům neveganů, které se v kontextu veganství zdají být směšné a absurdní.

Do jednoho z kultů kresleného veganského humoru se prokreslil a prosmál komiksový projekt Vegan Sidekick, za nímž stojí jeden skromný Brit. Ten pouze jedenkrát sdílel místo komiksu svou vlastní fotku, a to proto, aby prokázal, že objem lidských svalů není přímo úměrný množství snědených svalů cizích živočichů. Jeho pointy často tkví v naprostém rozložení určitých sociálních situací a jejich nekompromisně polopatickém znovuznázornění. Jako například přesvědčení, že je normální nebo dokonce potřeba pít kravské mléko – stačí nakreslit člověka objímajícího krávu jako klíště, jak ústy saje z jejích vemen. Nepotřebuje psát přímo „tohle je špatně“, má ale zvláštní talent ukazovat skutečnost tak, jak ji vidí vegani, a humorně ji přeložit do sdělení, které mohou pochopit i ti, kdo živočišné produkty jedí nebo používají.

Ve svém žánru se cítí být tak suverénní, že nedávno vyzval masojedy sledující jeho profil (je jich tam překvapivě mnoho a velmi rádi komentují), aby mu předhodili jakýkoli argument proti veganství, který má zpracovat. Spektrum jeho komiksů je ale už teď vyčerpávající a díky jednoduchosti, s níž pracuje, předává „veganské poselství“ mnohem názorněji a srozumitelněji než nálepky typu „go vegan“ nebo „nedělejte si ze svého žaludku hřbitov“.

Proti nespravedlnosti

O poznání méně si vegani na internetu dělají legraci z vlastních řad. Najít vtipnou veganskou verzi debilních keců (neboli otravných či pitomých komentářů a hlášek) by si zasloužilo příměr o jehle v kupce sena, a to ani kdyby měla pocházet z dílny neveganů. U těch naopak boduje evergreen: „Jak poznáte, že je někdo vegan? Řekne vám to.“

Přestože evropská pevnina na rozdíl od medu a strdí veganským humorem nesrší, v Americe si čím dál více fanoušků získává stand-up komik Myq Kaplan. Svůj výstup na America’s Got Talent začal slovy: „Lidi si občas myslí, že jsem gay, což je asi proto, že jsem vegan,“ přičemž stál tváří v tvář porotci, herci Neilu Patricku Harrisovi, který sice vegan není, zato gay ano. (A smál se.) Myq jinak než například Vegan Sidekick si na mušku nebere přímo nevegany, často právě naopak. „Vycházím z toho, že většina lidí nejsou vegetariány ani vegany, a že existuje spousta stereotypů, konotací a mylných představ,“ řekl v rozhovoru pro YouTube kanál Bite Size Vegan. Veganství navíc ani není jeho jediným tématem, ale jak sám říká, hodně ho inspiruje jakákoli nespravedlnost a diskriminace – ať už sociální, sexuální, etnická či druhová.

Vytváření komplexnější subkultury smíchu rozhodně nepatří k hlavním cílům veganství. Může se ale dost dobře stát jeho nástrojem. Do komentářů pod komiksy Vegan Sidekick nepíší jen hejtři, ale i lidé, které právě svým stylem humoru a zejména pak jasnou logikou tento projekt k přechodu na veganství inspiroval. Zatím ale stále platí, že humor nepatří mezi vlastnosti, které by náhodně dotazovaní veganům připisovali. Má ale rozhodně na čem stavět i kam se rozrůstat – a i kdyby se nestal tajnou zbraní veganů, může je aspoň pobavit.