Fitness studio Powerhouse v západní části Berlína vypadá jinak než běžné vystajlované fitness studio. Na trénovací ploše vibruje do tlustých zdí někdejšího nákladního nádraží Charlottenburg rytmická hudba, kde se dnes nachází parkur se přístroji a bar proteinovými koktejly. Manja Williams a její muž Michael tam patří ke stálým zákazníkům a oba jsou zkušení bodybuildeři – Manja je mimo jiné vícenásobnou německou mistryní, v roce 2008 se umístila třetí na světovém mistrovství.

Při rozhovoru má na sobě sportovní outfit, trochu make-upu, nějaké šperky a dlouhé vlasy svázané do copu, ty pokrývají její vytrénovaný trup - „obchodní značka namakaný záda“, jak sama říká. To ostře kontrastuje s nesmělou povahou sportovkyně, což ale není jediné překvapení. Neboť Manja Williams pracuje jako učitelka němčiny na gymnáziu. Na jaře se tak nepřipravuje jen na soutěžní sezónu, ale také na maturity: „Jako bodybuilderka jsem pyšná na to, že mám vysokou. Tak nějak se to k sobě všechno vůbec nehodí. Ale to nevadí.“

To, že její zevnějšek, životní styl a sport, kterému se věnuje, spolu navzájem kolidují, Manja ví: „Vnímají mě jako bodybuilderku mimo masu. Je to hezký pocit, protože sport mě baví a taky to dělám pro dobrý pocit ze svého těla a ideál krásy.“ Manja, soutěží ve třídě „physique“, což je kromě „bikini“ a „fitness“ jedna ze tří kategorií ženského bodybuildingu. Vyžaduje jak svaly, tak enormní disciplínu, intenzivní trénink a přísně dodržovanou stravu.

Před 20 lety Manja začala sportovat, protože si připadala příliš hubená. Následovalo vyučení na trenérku, vedle studia učitelství a praxe ve škole pracovala ve fitness studiích. Velká, svalnatá těla ji fascinují, její partner Michael je místopředseda svazu berlínského Svazu bodybuilderů, rozhodčí, jednatel obchodu se sportovními potřebami a už 30 let aktivní bodybuilder. Pro Manju je vzorem a společně nejsou dobrým týmem jen ve svazu, ale i na jevišti a v zákulisí: „Mojí nejoblíbenější kategorií je párové pózování. Povyprávíme pár historek a máme volnou exhibici,“ popisuje Manja. Když mají před soutěží, soustředí se jen sami na sebe, protože pro Manju to není „souboj jen na jevišti, ale i tři až čtyři měsíce předtím, kdy člověk bojuje sám se sebou“.

V den soutěže Manja stojí na jevišti pět až deset minut, v kategorii „physique“ má pak ještě volnou exhibici trvající 30 vteřin – dříve to bylo 90 vteřin. Změny jako tato doprovází proměnu image ženského bodybuildingu a nejsou přijímány pouze pozitivně.

„Strong“ je nové „skinny“

Díky Instagramu a Youtube bodybuildingová scéna získala enormní konkurenci: bezchybná tělesná krása je in a otevírá sport nové generaci, k níž patří i Julia. Pochází z Bádenska-Württemberska a bude jí třicet. Už jako malá hodně sportovala. Svůj tréninkový program ale v průběhu let vedle studia a práce vylepšila a kombinuje ho s informacemi z odborných knih a internetu. V budoucnu by chtěla poprvé soutěžit v kategorii „bikini“. Enormní konkurence jí nevadí, neboť „bikini“ je „pro hodně žen kategorie, která je dostupná“.

Otevření bodybuilderské scény novým členům a její novou image Julia považuje za „malou revoluci“. Hodně modelek vyznává fitness-look, „clean eating“ a „fitness“ se každopádně stalo novým ideálem západní ženskosti. S tímto procesem jde ale ruku v ruce také rozvolnění hodnotících kritérií, neboť právě hodně svalů a požadavek ohledně vypracovaného svalstva ženskou kulturistiku odlišuje od soutěží krásy.

Nová generace se naproti tomu distancuje od „vymakaných zad“, hor svalů a drsných výrazů – i Julia oproti jiným raději mluví o „silovém sportu“ než o „bodybuildingu“: „Člověk si prostě neřekne: 'Začnu s bodybuildingem“ jako 'Začnu s jógou'. Hodně lidí si bodybuilding představuje jako dřív – ženy s horami tlustých svalů, které nemají žádné ženské rysy. Říká se i: „Dávej bacha, ať nevypadáš moc chlapsky!“

Musí být atletky sexy?

Pro sportovkyně, které se tomuto trendu neumí nebo nechtějí přizpůsobit, je tedy obtížnější se v dané kategorii úspěšně zúčastnit souboje. Kategorie „bodybuilding“, v níž Manja soutěžila, tak byla bez náhrady zrušena. Atletky s velmi odlišnými proporcemi se najednou všechny sešly v kategorii „physique“, což podle Manje v jejím případě vedlo ke špatnému hodnocení na německém mistrovství v roce 2015. V roce 2016 sice znovu nastoupila, ale v budoucnu se chce soustředit hlavně na mezinárodní soutěže, protože ty svalnatým ženám skýtají více příležitostí.

Otázka týkající se „ženské estetiky“ jako soutěžního kritéria vyvstala již v roce 1992, kdy světový svaz International Federation of BodyBuilding and Fitness (IFBB) schválil nové „pravidlo ženskosti“. Na základě toho jsou ze soutěže diskvalifikovány obzvlášť mohutné sportovkyně, jestliže 20 % své svaloviny neodbourají. Šlo především o zamezení zneužívání dopingu, přičemž mužští kolegové bodybuildeři tento požadavek neměli ani nediskutovali.

V roce 2000 bylo „pravidlo ženskosti“ opětovně zpřísněno, ale skýtá nadále spoustu prostoru pro interpretaci – prodloužení vlasů je nadále mimo hru, ale prsní implantáty a podprsenka s vycpávkou ne. Podle kritiček tak tento sport vytváří spíše konzervativní a konzumní obraz ženy, neboť sexy pin-up atletky zároveň lákají více návštěvníků, kteří si koupí vstupenku, a taky sponzory.

Síla začíná v hlavě

Pro sportovkyně je bodybuilding naproti tomu většinou jen „drahý koníček“, jak Manja říká. Příprava na soutěž může stát až 2000 eur. Z peněz za výhru nikdo nežije, protože atletky si většinou na živobytí vydělávají jinak – většinou jako trenérky, výživové poradkyně, fotomodelky nebo filmové modelky. Méně otevřeně se hovoří o speciální formě sponsoringu, při níž fanoušci platí horentní sumy za exkluzivní hodiny cvičení, soukromé wrestling-sessions nebo erotické fotky své oblíbené body-builderky.

Všední den většiny bodybuilderek je rozplánovaný na minutu a plný rutiny a disciplíny. Juliin týden začíná v pondělí ráno v 5:20, v 6:00 následuje trénink výdrže ve firemním fitness studiu. V 7:00 jde do práce, některé dny Julia trénuje i o obědové pauze – u toho si vyčistí hlavu, takže pak není unavená. Stejně jako jiné sportovkyně Julia obědvá často z domu přinesené jídlo – kuře, rýži, brokolici, v současné době nepije alkohol. Volný čas, rodinu a partnerský život je s intenzivním tréninkem potřeba zkoordinovat – včetně plánování těhotenství: „Rádi bychom s partnerem měli děti. Ale když člověk chce na scénu, tak to prostě nejde, nedovedu si představit, jak to skloubit s těhotenstvím.“

Bodybuilderky neustále hryže sebekritika a trpí neustálým sebepozorováním: „Člověk se často přistihne u toho, že se pozoruje v zrcadle a hledá svaly,“ přiznává Julia. Z jejího pohledu je to společenským tlakem, kterému jsou ženy vystaveny, Manja s tím souhlasí: „To je to, co je na tomto sportu to negativní, nikdy nejsme spokojené. Je to něco jako závislost.“

Ale atletky pohání vášeň ke sportu, neboť ten je zároveň životním postojem. Pro Manju Williams jsou bodybuilderky nejen tělesně silné: „Bodybuilding láká ženy, které jsou disciplinované, které se umí mučit, které žijí cílevědomě, které umí trpět.“ I Julia potvrzuje, že bez ctižádosti a disciplíny to rozhodně nejde. Bodybuilderky jsou sebevědomé a cíleně hledají výzvu – takovou, která je za jejich hranicí: „Člověk musí mít bojovného ducha a být mentálně silný. Hodně to začíná už v hlavě – člověk si říká, víc už to nejde. Ale ono to přece jenom jde.“