Ukrajinci a Češi  Úskalí dialogu

Po 24. únoru 2022 byli jak Češi, tak i Ukrajinci nuceni poznat, co se skrývá pod pojmem „ukrajinský uprchlík“. Ten totiž neodráží pouze zkušenost se ztrátou domova, ale poukazuje taky na překážky ve vztahu mezi menšinami a majoritou, a jak z vlastní zkušenosti vyplývá, taky dokládá, nakolik je stereotypní myšlení zavádějící.

„Podle údajů OSN se v Evropské unii kvůli válce ocitlo více než 8 milionů ukrajinských uprchlíků... Téměř třetina Ukrajinců byla nucena opustit své domovy a dnes se jedná o jednu z největších krizí násilné migrace ve světě...“
Titulky a čísla jsou tím prvním, co člověku utkví v paměti a v mysli okamžitě vytanou zavádějící statistiky. „I já jsem jedním z těch čísel,“ zní mi v hlavě a ten pocit se o to víc umocňuje. Centrum Prahy. Václavské náměstí, lidově Václavák. Typický všední den: kolem proudí davy lidí, odevšad doléhá smích turistů a útržky rozhovorů. V tom všem můžete zaslechnout jednotlivá slova nebo věty pronesené ukrajinsky. Ukrajinština je slyšet často a výrazně. Stejně jako neméně výrazná ruština.

Česká republika se stala útočištěm pro více než 470 000 Ukrajinců. Vzpomeneme-li představitele Pražské školy (kulturní emigraci 20. let 21. století), tolerantní přístup Tomáše Garrigue Masaryka vůči ukrajinské menšině za první republiky nebo vlnu pracovní emigrace v 90. a nultých letech a přidáte k tomu reálnou podporu Fialovy vlády, mohl by vzniknout mylný dojem její naprosté bezpodmínečnosti a představa poměrně idylického dialogu mezi našimi dvěma národy. Bohužel hezky znějící novinové titulky nemohou obsáhnout všechny problémy a nejasnosti tohoto dialogu.

Válka provází válečné uprchlíky všude

Po 24. únoru 2022 byli jak Češi, tak i Ukrajinci nuceni poznat, co se skrývá pod pojmem „ukrajinský uprchlík“. Ten totiž neodráží pouze zkušenost ztráty domova, ale poukazuje taky na překážky ve vztahu mezi menšinami a majoritou a, jak z vlastní zkušenosti vyplývá, taky dokládá, nakolik je stereotypní myšlení zavádějící. Zejména stereotypního vnímání ze strany krajanů a řady Čechů.

Ukazuje se, že uniknout válce je stejně nereálné jako uniknout vlastnímu stínu. Jste-li jednou uprchlík, pak ať jste kdekoli, ať prchnete kamkoli, tato válka bude vždy s vámi, protože jste jejím projevem a důsledkem, jste její součástí. A i když se vám bude zdát, že jste se na chvíli dokázali před její vřavou ukrýt v náruči poklidného života Evropanů, stejně se vám bude válka zjevovat v nekonečných frontách v centrech pomoci uprchlíkům a na úřadech práce při čekání na sociální podporu, v unavených tvářích, v pláči dětí, během hádek a psychického vyčerpání... Stejně tak vás překvapí, že většina Čechů nemá ponětí o reáliích předválečné Ukrajiny, protože si ji představuje jako zemi „třetího světa“, kde vládne totální chudoba, korupce a zaostalost téměř ve všech oblastech. Odtud pramení upřímný údiv nad tím, jak je možné, že „Ukrajinci prchají před válkou v drahých autech“, a výtka „proč žádají o finanční podporu?“. Nebo zmíním zcela kuriózní situaci: jednou mě Češka upozornila na stolek v kavárně předělaný ze starého šicího stroje Singer (kterým se svého času, ještě na začátku tisíciletí, mohla pochlubit téměř každá lvovská kavárna) a zeptala se, jestli vím, co to je.

Z toho vyplývá smutný závěr, že Ukrajina udělala příliš málo v oblasti kulturní diplomacie v Česku. Bylo naprosto chybné se domnívat, že to budou ukrajinští ekonomičtí migranti, kteří budou plnit tuto funkci. Jednak měli jiné životní priority, a pak se za celá desetiletí právě jejich obraz a chování na území České republiky staly určitým zosobněním vnímání všech Ukrajinců. Kolikrát bylo toto vnímání postaveno na ne zrovna nejlepších příkladech.

Ukrajinci/ky byli démonizováni

V září a říjnu loňského roku se ukrajinští uprchlíci v Praze měli možnost přesvědčit, jak tuto kartu rozehrála hybridnost této války ve svých zájmech. Václavák se tehdy stal bojištěm dvou narativů, kdy první skupina chtěla vyjádřit podporu Ukrajině a druhá ve své rétorice používala širokou paletu tvrzení. Počínaje rozhořčením nad růstem cen energií a tím spojeným „neoprávněným zvýhodňováním ukrajinských uprchlíků“ až po požadavky „zrušit dočasnou ochranu Ukrajincům s cílem připravit je o možnost zůstat v ČR po válce“ a „zastavit plánované ředění českého národa“.

Díky manipulaci šité na míru značné části české společnosti, se stal obraz Ukrajince vlivem umělé démonizace předmětem nejen otevřené nenávisti, ale i viníkem všech ekonomických problémů. Bylo možné to zaslechnout v obchodech, u pokladen, na ulicích, na zastávkách, a vidět v nápisech „Petr Fiala je premiérem Ukrajiny!“ na vagonech metra atd. A tak zatímco Ukrajinci na Ukrajině žijí nálety a novými raketovými útoky, Ukrajinci v České republice existují v paradigmatu od „proč jste sem přitáhli?“ a „jak dlouho vás tu ještě budeme muset trpět?“ po „kdy se konečně vrátíte domů?“ Namísto toho ruská expanze, rozpínající se za vymezenou frontovou linii, dosáhla centra Prahy a rozdělila nás i českou společnost na dvě odcizené poloviny, jako by chtěla ilustrovat, jak tato válka začíná vzdálenými výbuchy a skrze trhliny se přelévá daleko za její hranice. Tyto trhliny přináší zkázu a rozšiřují se, pohlcují ve svých temných hlubinách záměry, úsilí, vše dobré a hodnotné, lidské a humanistické, ideje, programy, deklarace koneckonců i životy.

Ani si neuvědomím, jak se po dlážděné ulici pomalu vytrácím z Václaváku a ocitám se před hlavním nádražím. Na místě, kam každý den přijíždí další vlna lidí z celého světa. Nás Ukrajinců je tady taky spousta. Někteří pracují, jiní jsou tu poprvé. Ty poznáte podle zmatených výrazů tváře. A opět se mi vybavují čísla, záběry ze zpráv, novinové titulky, tváře, politici, fráze, sliby, výhrůžky. Trochu se mi svírá srdce a začínám lapat po dechu. Přál bych si konečně najít odpověď na zdánlivě jednoduchou otázku: „Opravdu z toho není žádné východisko?“.

Umění, které nás spojuje

Ve všeobecném shonu náhle zahlédnu malou skupinku lidí u cedule „Městská divadla pražská“. Z nějakého důvodu nikam nespěchají, stojí buď sami, nebo ve dvojicích a přitahují pozornost zvědavců. Za chvíli si nasazují sluchátka a jejich neobyčejná výprava začíná. Tento příběh vás nenápadně pohlcuje. S prvními zvuky se realita, kterou jste právě viděli a vnímali jako dobře známou, začne měnit, vzdalovat. Postavy nevycházejí na scénu, jak jsme zvyklí. Nejprve je zachytíte v davu kolemjdoucích, ve tvářích těch, kteří právě přicestovali, až vás větu po větě směle vedou dál za sebou.
 
Ve všeobecném shonu náhle zahlédnu malou skupinku lidí u cedule „Městská divadla pražská“. Z nějakého důvodu nikam nespěchají, stojí buď sami, nebo ve dvojicích a přitahují pozornost zvědavců. Za chvíli si nasazují sluchátka a jejich neobyčejná výprava začíná. Tento příběh vás nenápadně pohlcuje. S prvními zvuky se realita, kterou jste právě viděli a vnímali jako dobře známou, začne měnit, vzdalovat. Postavy nevycházejí na scénu, jak jsme zvyklí. Nejprve je zachytíte v davu kolemjdoucích, ve tvářích těch, kteří právě přicestovali, až vás větu po větě směle vedou dál za sebou.

Vše začíná od začátku, životem. Tím před válkou, někde v Kyjevě, na ulicích, v bytech, plného starostí, snů, plánů, které mají všichni, kteří nečekají, že další den, s prvním rozezněním sirény se to všechno najednou změní. A pak se krok za krokem, hlas po hlase a na základě třiadvaceti hodin svědectví různých Ukrajinců, kteří se během války ocitli v různých životních situacích, splétá děj, v němž nás postavy vedou nádražím, svým osobním příběhem a později myšlenkami, otázkami a kategoriemi, které je nyní třeba přehodnotit. Jak jim, tak i nám. Spolu s nimi tak přehodnocujeme nejprve jejich, a pak i své vlastní „vzpomínky“, „sny“, „minulost“, „nesplněné touhy“, „maličkosti“, „hodnoty“, „nepodstatné“ neb i „důležité“. Čas od času nás vytrhnou z úvah zvuky nádraží, nádražní hlášení, jako určitá připomínka reality, času, skutečnosti, že vše pomíjí. Pak se objevuje další část nádraží a spolu s ní další téma a pak další. Spolu s protagonisty se dotýkáme úvah o válce, hledání sebe sama v nové realitě, o osobní volbě, emigraci, kompromisu se svědomím, strachu přiznat si absenci svědomí nebo naopak. Máme možnost konečně v sobě něco přijmout nebo se s něčím smířit, vyslechnout a vyslovit to, co jsme se někdy báli přiznat. Pochopit, že nejsme jediní, koho sžírají výčitky svědomí, stejně jako nejsme jediní, kdo se rozhodl „odejít“ nebo „zůstat“, ať už z domova, nebo naopak. Nejsme jediní, kdo za těchto okolností hledá smysl života a zcela plnoprávně touží po tom být šťastný.  Snažíme se toto štěstí stále hledat a nacházet.

A tak si ani nevšímáme konce představení. Konec jako takový ani neexistuje. Postavy nás tiše opouštějí a my se ocitáme jen na pulzujícím nástupišti, sami s vlastními myšlenkami a odpověďmi. V dlouhé pauze, vyplněné hudbou a hukotem vlaků, nikdo neřekne ani slovo. Někteří Ukrajinci pláčou, někteří se objímají, jiní se dívají na vzdálený obzor, k němuž se táhnou lesklé koleje. A pak se začne dít něco neuchopitelného, ale postřehnutelného, a to je možná to největší kouzlo ze všech – pohled diváků se trochu mění, všichni jako by si byli bližší, nehledě na to, že máme jiný jazyk, kulturu, historii... ale přesto se shodujeme na tom, že nás spojují univerzální hodnoty, potřeby a touha být šťastní.
 
Mizíme po vlastních trajektoriích, které jsou teď trochu pozměněné. Stačil nám k tomu obyčejný rozhovor. Lidé, které jsme nikdy předtím neviděli, nám umožnili nahlédnout do sebe sama, a díky tomu vidět ty, kteří tu jsou s námi. Přestože je mezi námi řada rozdílů, čehož se snaží využít politici pro své manipulativní účely, stále máme šanci překlenout všechny propasti a rozdíly prostřednictvím jednoduchých rozhovorů a znovu dojít k prosté pravdě, že nejlepším lékem na komunikační krize je komunikace sama.

Díky uměleckým projektům mají Ukrajinci šanci ukázat se v novém světle a odolat vlivu propagandy, což je v hybridní válce více než důležité. A to jsou také kroky k našemu společnému vítězství.

březen 2023