Židovsko-arabské vztahy  Flensburg jako vzor pro Izrael

„Izraelci a Palestinci se musí opět intenzivněji soustředit na to, co je spojuje!“ říká Mohammad Darawshe. Patří mezi přední experty na židovsko-arabské vztahy v Izraeli. Mimo jiné jakožto ředitel obecně prospěšné nestátní neziskové organizace Givat Haviva se Darawshe zasazuje za integraci Arabů do izraelského státu. V červenci 2019 se Mohammad Darawshe v Berlíně zúčastnil sezení poroty Ceny Šimona Perese a Maria Köpf s ním udělala rozhovor.

Kde a jak v Izraeli žijete?

Žiju s rodinou v Iksalu. Je to malá obec na severu Izraele, nachází se asi deset minut autem od Nazaretu. Iksal je zmíněn už ve Starém zákoně v Knize Jozue [směje se]. Moje rodina tam žije už přibližně 800 let – moje děti jsou 28. generací. Moje matka a já sám jsme se narodili v Nazaretu, kam jsem já a teď i moje děti chodí na střední školu. Později jsem studoval v Jeruzalémě a poté v Haifě. Dům jsem si ale postavil v Iksalu, vedle domu svých rodičů.

Zní to, jako byste byl ke svému domovu silně připoután. Vy ale také hodně cestujete, v roce 2016 jste strávil osm měsíců v Berlíně jakožto hostující profesor Robert Bosch Academy. Čemu jste se tady věnoval?

Zabýval jsem se otázkou, jak Evropané přistupují ke starousedlým menšinám, v Německu například k Romům a Sintům, Dánům nebo lužickým Srbům. Většina evropských národů jim poskytuje jistou míru autonomie. Dobrým příklad je severoněmecké město Flensburg: tam mají dánské školky a domovy pro seniory. Dánové tedy získávají speciální kolektivní práva, jistou autonomii. Přestože si ponechávají své zvyky, jazyky a kulturu. Co mě zajímá, je to, zda se z tohoto evropského vzoru nemůže do budoucna poučit i moje země.

Jaké paralely spatřujete v porovnání s vaší zemí? Získává arabské obyvatelstvo v Izraeli taková speciální „kolektivní práva“ - například na univerzitách?

Například moje dcera: studuje genetiku v magisterském programu na Univerzitě v Tel Avivu. Pokud má závěrečné zkoušky v měsíci půstu po třetí hodině odpoledne, musí počítat s tím, že bez kávy, vody a jídla bude její výkon o 30 procent horší. V takovém případě by bylo vhodnější zavést náhradní termíny nebo dopolední termín. Tak jako by se zkouška nikdy nekonala v den židovského svátku. V Izraeli se všechno řídí tím, kdy je Pesach, Jom kipur nebo Sukot. Izraelský stát v tomto ohledu na minority nebere ohled.
 

Arabská menšina představuje poměrně velký podíl izraelského obyvatelstva. Proč si tato menšina neumí získat více pozornosti pro svoje potřeby a vymoct si daná práva?

Myslím, že tento podíl se stále ještě bere příliš málo vpotaz: v Izraeli žije 21 procent arabských Izraelců. Ale představují jen 10 procent státních úředníků a policistů a jen 3 procent zaměstnanců technologického průmyslu. To není moc. Chybí státní řízení, které by posílilo zastoupení Palestinců v izraelském hospodářství, lékařství, průmyslu a politice. Tato čísla ozřejmují, jak tvrdá sociální a politická segregace mezi oběma skupinami stále panuje.

Pracujete v židovsko-arabském mírovém centru Givat Haviva, které bylo roku 2001 vyznamenáno Mírovou cenou UNESCO. Jak se snažíte tuto segregaci v centru překonávat?

V Givat Haviva je naším cílem překonávat zábrany tím, že klademe důraz na to, co máme společné. Například tím, že židovské a arabské děti společně jí humus nebo poslouchají hudbu. Přitom si děti všímají, že mají rády stejná jídla nebo zpěváky. Teprve potom hovoří o svých individuálních konfliktních zkušenostech. Díky tomu vzniká porozumění a také dochází ke smíření mezi znesvářenými stranami. Člověk musí postupovat velmi citlivě, aby si děti poté nepomysleli: „Bylo to super, dokud jsme nezačaly mluvit o konfliktu!“ Cílem je tolerovat se navzdory všem odlišnostem. Izraelci a Palestinci se musí opět intenzivněji soustředit na to, co je spojuje! Například na to, že všichni sdílíme stejnou ekonomiku, jezdíme stejným autobusem. Musíme jen vytvořit pravidla, aby soužití bylo schůdnější.
 

Co je hlavní problém při odstraňování židovsko-arabských bariér?

Sociální bariéry mezi oběma národnostními skupinami jsou pořád ještě příliš velké. Začíná to zcela banálně už jazykem. Když spolu například hovoří dva arabští muži a přitom na někoho ukážou, může to vyvolat strach. Pokud ale víte, že si mezi sebou řekli: „Ta vypadá jako moje sestra!“ – je všechno v pořádku. Přibližně 17 procent židovských Izraelců hovoří arabsky, zatímco asi 95 procent arabských Izraelců hebrejsky. Samozřejmě, nutnost arabské menšiny hovořit jazykem většinové společnosti je mnohem vyšší. Ale pokud většina rozumí jazyku menšiny, sociální bariéry zanikají. Mým srdcovým projektem je proto organizování vyučování arabštiny v židovských školách a vyučování hebrejštiny v arabských školách. Pro tento jazykový program se mi podařilo získat už 964 arabských učitelů, kteří vyučují arabštinu v židovských školách, a 350 židovských učitelů, kteří v arabských školách vyučují hebrejštinu, matematiku a přírodní vědy.
 

září 2019