Móda se může stát prostorem ekologické odpovědnosti a sociální spravedlnosti. Šlo by to už během deseti let? Společenské a technologické předpoklady pro to rozhodně existují.
Módní průmysl se ocitá v krizi dlouhodobé udržitelnosti a potřebuje opravit. Především odklonění výroby do zemí s levnou pracovní silou vedlo k velkým problémům: zatímco dodavatelské řetězce nesou riziko porušování lidských práv a negativního dopadu na životní prostředí, prudké inovace mají za následek skládky odpadu, které se často pálí nebo ilegálně likvidují v přírodě. To vše kritizují jak politici tak neziskové organizace – a čím dál více také koneční spotřebitelé.Teoreticky by tyto problémy šlo do roku 2032 vyřešit, ale průmysl řízený konkurencí a čísly reaguje pokaždé, až když je nejhůř. Už v roce 2011 OSN schválilo principy pro hospodářství a lidská práva, a to ve formě doporučení pro vlády a firmy. Kýžený efekt osobní odpovědnosti se ovšem nedostavil. Nyní má jednotné rámcové podmínky nastolit zákon o dodavatelských řetězcích, který vzniká v EU.
Dalším kamenem úrazu je, že produkty vyrobené za použití dlouhodobě udržitelných technologií často ještě zaostávají za konvenčními technologiemi – móda ovšem žije z dychtivosti. Proto EU odstartovala iniciativu The New European Bauhaus, která má pomoci vytvořit praktiky a výrobky, které nejsou pouze dlouhodobě udržitelné a integrativní, ale také „hezké pro oči, ducha a duši (…) - a v souladu s přírodou“. Podporuje se především cirkulární ekonomika, která se vyznačuje tím, že šetří přírodní zdroje a odbourává skládky odpadků.
Méně, ale lépe
Největší zájem o recyklaci projevují levné módní značky, které doufají, že díky tomu budou moci dále provozovat svoji hyperprodukci. Partnerství s výrobcem cirkulárních vláken Renewcell tak navázala mimo jiné značka H&M – a nedávno oznámila, že hodlá snížit emise CO2 o polovinu a zdvojnásobit obrat. Podle analytiků bude celkový průmysl s fast fashion nadále růst. Přitom globální podíl na trhu deseti největších podniků je už nyní na 30 procent. Politika je proti. Prezidentka Evropské komise Ursula von der Leyen ve svém projevu během Frankfurt Fashion Week v červnu 2021 prohlásila: „Musíme lidi přesvědčit o tom, že řešení někdy spočívá v tom nakupovat méně, ale lépe.“ To, jestli tedy do deseti let průmysl s rychlou módou zmizí, bude záviset i na konečných uživatelích/kách.Odpovědnost konzumentů/ek
Spotřebitelé si svoji moc čím dál více uvědomují. Celosvětové propojení skrze internet vedlo ke zvýraznění citlivosti vůči tomuto tématu. Na sociálních sítích se módní průmysl otevřeně kritizuje. Blogeři a zástupci menšin odsuzují nejen znečištění životního prostředí a porušování lidských práv, ale také kulturní apropriaci (situace, kdy členové dominantní kultury přejímají některé aspekty minoritní kultury), rasismus a zobrazování nerealistických ideálů krásy.Zároveň generace, co to umí s internetem, našla strategie, jak komunikovat o a s módou bez specifického vzdělání. V roce 2021 tak sociální síť TikTok zaznamenala trend DIY: uživatelé/ky začali z punčoch, ponožek a triček vyrábět absurdní oblečení – prostě jen rozstříháním, kroucením a vázáním. 26-letá Agustina Panzoni, badatelka zkoumající módní trendy, tuto tendenci nazvala „subverzivní basics“! Vidí v tom nejen ohledávání norem, ale také rebelii proti světu krizí, který už neexistuje – a světu módy, která už také neexistuje.
Tento trend propagují značky Nensi Dojaka a Ottolinger. Po tiktokovém hypu byl ale v poslední době k vidění také v kolekcích etablovaných módních domů. Stejně jako pánské sako ve stylu oversize, které se na sociálních sítích stalo kódem pro feministické hnutí. Módní průmysl, který se otevírá hnutím typu bottom-up neboli zdola nahoru (syntéza dílčích principů v celek), se vzdává nároku diktovat trendy. Směrem k roku 2032 lze doufat, že módní značky se svým publikem povedou rovnocenný dialog a stanou se spojenci.
Virtuální móda
Digitální umělci/kyně tvrdí, že už našli východisko z krize dlouhodobé udržitelnosti. Navrhují rychlokvaškovou část módy přenést do virtuálního prostoru, aby se fyzicky nemusela vyrábět. To by představovalo zodpovědný způsob konzumerismu, aniž by se na módu rezignovalo.Jak virtuální móda může vypadat, ukázal Institute of Digital Fashion (IoDF) v rámci London Fashion Week. V kooperaci s hráčskou online platformou Roblox se vytvořil prostor podobný metaverse neboli síti 3D virtuálních světů, ve kterém se dalo nosit wearable neboli nositelná technologie (např. Google Glass) založená na augmented reality. Imitovala fyzikální vlastnosti, takže se mohla pohybovat skrze reálná těla v reálném světě. Později se v nabídce objevil model takzvaného Non-Fungible Token (NFT) v limitované edici ve speciální online prodejně The Dematerialised přes Lukso Blockchain.
Do roku 2032 se objeví mnohem více takových online prodejen. Dalším příkladem je nová marketingová platforma UNXD., jejímž autorem jsou týmy z Vogue a Wired. Jejím cílem je propojit digitální a fyzický svět a tvůrci doufají, že NFT už v digitálním prostoru nebudou existovat samy. První luxusní NFT kolekce Dolce&Gabbana nazvaná Collezione Genesi byla představena v srpnu 2021. Snoubí se v ní digitální a reálné prvky.
Britská modelka Leomie Anderson předvádí na London Fashion Week wearable založený na augmented reality. | Foto: © Institute of Digital Fashion
Móda v metaverse
Ve smyslu svých tvůrců by virtuální móda mohla přispět k ideálnímu světu módy v roce 2032. později však ale nebude vnímána jako náhražka, ale doplnění – a marketingový nástroj, pomocí kterého se přes různé platformy v metaverse oslovují mladí. V roce 2032 by metaverse mohl mít obří rozměry a být tak přístupný pro široké publikum. Mohli bychom pak využívat virtuální prostory společně a interagovat. Pionýrem v tomto duchu je první Metaverse Fashion Week, který se konal koncem března 2022 na Decentralandu.To, že v metaverse bude hrát móda svoji roli, si uvědomuje i firma vyvíjející počítačové hry Epic Games. V únoru 2022 spustila vzdělávací kurz Unreal Futures – Unreal Careers in Fashion, aby zájemcům zprostředkovala interaktivní 3D-skills při práci v metaverse. To skýtá dobré vyhlídky pro módní průmysl, který ve virtuálním prostoru bude mít zcela nové možnosti dramaturgie a vytváření komunity. Pro další generace módních nadšenců bude metaverse znamenat zintenzivněnou formu eskapismu – s psychologickými efekty, které je třeba teprve vědecky zkoumat.
Ekologické materiály
Vytrvale vysoká nezávislost na fyzických materiálech ovlivňuje vývoj vláken z obnovitelných zdrojů a surovin, které jsou recyklovatelné a/nebo biologicky odbouratelné. Obzvlášť šetrné vůči přírodním zdrojům jsou produkty z odpadového materiálu, jako například ananasové či banánové listy nebo hmota, která zůstane pro lisování jablečné šťávy. Kromě toho je trendem zbavit se závislosti na ropě, přičemž se naléhavě hledají ekologicky přijatelné alternativy polyesteru. Polyester totiž představuje polovinu globální produkce vláken – a tato tendence je vzestupná. Slibnými alternativami vůči ropě jsou řasy, celulóza a – CO2. Právě oxid uhličitý se podařilo v tomto ohledu použít výzkumníkům z Technické vysoké školy v Cáchách ve spojení s firmou Covestro vyrábějící elastická vlákna.Dále panuje nutnost jednat i při pěstování obnovitelných surovin – jako například bavlny. Zemědělská půda je nenahraditelný zdroj. Chceme-li ji zachovat, musí být ukončeno její vykořisťování skrze používání chemikálií a monokultur. Léčivou alternativu nabízí regenerativní zemědělství, jehož naléhavým cílem je pěstování humusu. Humus váže uhlík v půdě, což je důležité pro životní prostředí i klima.
Urbánní výroba módy
Odklonění výroby do zemí s levnou pracovní silou vedlo nejen k ekologickým problémům a porušování lidských práv, ale také se pojí s dopravou těchto výrobků. To zvyšuje uhlíkovou stopu výroby módy a prodloužilo reakční dobu módních trendů na trhu. Proto chtějí ambiciózní start-upy výrobu módy zavést opět v urbánních centrech. Strategie se mění. Společným rysem je třídimenzionální koncepce oblečení, která – kombinovaná se skenováním těla – umožňuje rychlou proměnu individuálního a na míru šitého oblečení. Obzvlášť slibný je evidentně 3D tisk, při kterém – stejně jako při pletení – neexistuje žádný odpad. Používá se jen tolik materiálu, který je skutečně potřeba. Tiskne se za pomoci umělé hmoty, kterou lze vyrobit ze znovu využitelných surovin. Starý kus oblečení tak lze přetavit a použít při dalším tisknutí. Přeprava k zákazníkovi není potřeba, protože modely se kupují ve formě digitálních souborů online a vytisknou se v lokální 3D tiskárně. Doposud to bylo ještě drahé a časově náročné, ale specialisté jako výrobce tiskáren Stratasys momentálně řeší poslední problémy spojené se scale-up tedy zrychlením výroby. 3D tisk oblečení by tedy v roce 2032 mohl být možný.V roce 2032 by ale oblečení mohlo převzít také novou sociální funkci. 3D designérka Julia Körner vyvinula 3D tisk oblečení, které reaguje na emoce spotřebitele. Vychází z pozorování, že nálady bývají spojené se změnou teploty určitých částí těla, a tak pracuje s materiály, které mění barvu v souvislosti s tělesnou teplotou zákazníka. Konkrétně jsou to variace vzoru černé a bílé, které zprostředkovávají nálady jako radost, lásku a pýchu.
Dalším příkladem pro urbánní výrobu módy je práce Scarlett Yang: generuje na počítači třídimenzionální střih oblečení se síťovitou strukturou a realizuje ho 3D tiskem. Vzniká tak forma, do níž vlije tekutý materiál na bázi řas. Když tekutina zaschne, může se oblečení vyjmout z formy a působením vlhkosti vzduchu a teploty ještě dotvořit co se velikosti, tvaru a textury týká. Po určité době nošení lze kus oblečení rychle rozložit ve vodě.
Řemeslo a sociální reintegrace
Jak 3D tisk tak přístup Scarlett Yang spadají do umělecké branže – ale v roce 2032 budou už součástí různorodé výroby módy. Obojí umožňuje dlouhodobě udržitelný konzum a vytváří novou estetiku. Zároveň tyto techniky názorně ukazují, že nákladná výroba oblečení může být zautomatizovaná jen částečně a vyžaduje nové řemeslné postupy.Propojením digitálních technik a řemesla vznikají nové možnost upcyclingu, které mohou významně přispět ke zmenšení skládek. Bethany Williams patří k novým typům designérů/ek, kterým jde i o obecnou prospěšnost. Tato britská návrhářka zapojila do výroby reintegrační programy pro sociálně znevýhodněné skupiny osob – jako například největší evropskou odvykací léčebnu San Patrignano nebo spolupracuje s agenturou Mending for Good, která luxusním značkám nabízí kreativní a sociálně spravedlivá řešení – se zaměřením na inovativní řemeslné postupy.
To vše dává naději, že v roce 2032 bude vznikat móda šetrná k životnímu prostředí.
březen 2022