Nabídka terapie za pomoci zvířat je čím dál oblíbenější. Právě proto, že zvířata nehovoří naším jazykem, ale jsou citlivá vůči jiným tělesným signálům, mohou pomáhat truchlícím dětem nebo jiným pacientům. Se zvířaty lze už pracovat cíleně nejen v psychoterapii nebo v rehabilitační gymnastice, ale i u zubaře. Mají motivovat nebo odvést pozornost, rozradostnit, ulehčit učení nebo redukovat určité symptomy. Jak se jim to daří?
Přibližně tři měsíce po smrtelné nehodě svojí 4-leté sestry vstoupila 7-letá Lou spolu s pěti dalšími dětmi do ergoterapeutické praxe v berlínské čtvrti Wilmersdorf. Sociální pedagožku a dvě děti ze skupiny tu už zná. Ale v této terapeutovně ještě nebyla. Najednou se hřbetu její ruky dotkne něco teplého, vlhkého. Holčička s sebou trhne. „Byla tehdy tak nervózní a znejištěná,“ vypráví její matka. „Proto si toho psa nevšimla.“ Jakmile psa vrtícího ocasem uviděla, usmála se.„Pes šel rovnou za mnou a očmuchával mě. Nejdřív jsem se lekla, ale potom jsem měla radost,“ vypráví Lou. Všechny děti ve skupině přišly o nějakého blízkého příbuzného. Sem chodí, aby tuto ztrátu lépe zpracovaly. Nejdříve se učí dávat feně Stelle menší příkazy. „Sedni!“ „Místo!“ „Peng!“ Psici lze převalit na bok a vypadá jako mrtvola. Děti pak pečou psí suchary a psice je dostane za odměnu. A nakonec po několika společně strávených sobotních dopoledních se přidávají i rodiče a obdivují své děti jako krotitele v „psím cirkusu“. Stella ochotně šestkrát proskočí kruhem, protáhne se tunelem a balancuje na lavičce. Děti jsou pyšné a rodiče jim nadšeně tleskají. „Věřím, že Stella měla radost, když jsme tam byli. Neustále vrtěla ocasem,“ říká Lou.
Arteterapeut Frank Bartnik používá psici Slečnu jak v individuální tak skupinové terapii. | Foto: © LWL-Klink Hemer
Psice Slečinka láme ledy a motivuje
Zvyšuje se nejen využití zvířat, ale také počet studií, které zkoumají terapeutické efekty zvířat. Při posttraumatické stresové poruše nebo autistických symptomech například se měřitelné úspěchy zdají být obzvlášť znatelné. Pacienti s Alzheimerovou chorobou vykazují během interakce s terapeutickým psem lepší paměťové schopnosti, majitelé psa po srdečním infarktu nebo mrtvici vykazují menší riziko smrti a studenti žijící se psem pak lepší zvládání stresu. Že interakce člověka se zvířetem obecně mohou vést k uvolnění a vylučování „hormonu lásky“ oxytocinu, rovněž dokazují různé studie. Ovšem i mimo ordinace a nemocnice soužití se zvířetem samo o sobě má pozitivní dopady: kdo vyrůstá se psem, má téměř o čtvrtinu nižší riziko onemocnění schizofrenií.Arteterapeut Frank Bartnik ve svém ateliéru v psychiatrické léčebně v Hemeru používá psici Slečnu jak v individuální tak skupinové terapii. „Když pacienty prosím, aby napsali svůj portrét, většinou toho napíší hodně negativního. Hodně lidí zde prodělalo špatné zkušenosti s jinými lidmi. Když ale doprostřed posadím psa a mají napsat, co si o nich asi tak myslí pes – pak se tam objevují i hodně pozitivní věci,“ popisuje terapeut.
Právě při PTSD, například po sexuálním nebo jiném zneužívání v dětství, má Frank Bartnik od roku 2015 dobré zkušenosti s terapií za pomoci zvířat. Někdy Slečna „maluje“ spolu s pacienty: jedné pacientce chyběla odvaha ten velký arch papíru pro sebe nějak využít. Psice prolomila led tím, že bílý papír pošlapala svojí tlapkou namočenou do barvy. Speciálně vyškolení kříženkyně otevírá dveře a funguje jako motivátor. Vyzařuje jistotu a nehodnotí. Často stačí pouze její přítomnost, která pacientům pomáhá žít v přítomném okamžiku. To pomáhá především těm, co mají problém se soustředěním nebo mají tendence se disociovat neboli se duševně vzdálit. Jak duševně tak tělesně tedy psi mohou působit léčivě.
Fyzioterapeutka Marion Jager: „Naši psi zvládají maximálně dva až tři sezení denně.“ | Foto: © PhysioTeam Jager
Dbát i o potřeby zvířete
Berlínská fyzioterapeutka Marion Jager to zažila na příkladu svojí vlastní dcery. „Když moje dcera byla miminko, prodělala mrtvici. V důsledku toho jí dělalo problém učit se chodit. Měli jsme tehdy zlatého retrievera. A jednoho dne jsem si všimla, jak se na psí srsti zvedá a to, co se předtím zdálo nemožné, jí najednou šlo: učila se chodit. Pes ji motivoval a pomáhal jí udělat nové pohyby.“ Po této překvapivé zkušenosti začala Marion Jager sebe a své psy cíleně vzdělávat v terapii, při níž se používají zvířata. „Právě při tělesných cvičeních, která mohou být poněkud jednotvárná nebo také bolestivá, jsou psi velmi nápomocní.“ Stává se například, že suchary pro psy leží tak daleko za pacientem, že se musí pořádně otočit v bocích. Přitom automaticky trénuje přesně onu rotaci, kterou později potřebuje, aby lépe vklouzl do bundy.„Důležité je, abych při takové terapii se zvířaty se dbalo i na zvíře. Naši psi například zvládají maximálně dva až tři sezení denně,“ vysvětluje fyzioterapeutka Marion Jager. Soustředit se na nového pacienta bývá namáhavé i pro psy. Kromě toho musí terapeutka zvíře chránit před nepříjemnými doteky nebo dokonce zraněními. „Takové zásahy musím rozpoznat předem a zamezit jim. Jinak totiž pes jednoho dne přestane spolupracovat.“ Terapie se zvířetem je dvakrát tak náročná i pro terapující/ho: musí dbát na potřeby pacienta i na potřeby zvířete. Zvíře je ovšem pouze médium. Terapii vede terapeut/ka.
Kromě psů a koní se provádí terapeutické intervence i s jinými zvířaty. Rozpětí sahá od andulek přes morčata až po zvířata na statku jako osly, ovce nebo prasata. Používat v terapii zvířata dává ovšem smysl jen tehdy, pokud klienti nejsou alergičtí a v zásadě jsou jim zvířata blízká. V práci s mládeží se používají dokonce i želvy. Děti, co zažily násilí, se dokážou v jejich tvrdém krunýři poznat. Jim a spoustě ostatních může pomoci vnímat svět „z pohledu zvířete“.
září 2021