„Jazyk“ zvířat  Mluv a vládni!

Proč si lidi myslí, že jsou víc než zvířata, a proč to zvířata nezajímá. Mluví zvířata? Používají „jazyk“? Jestliže zvířata komunikují plnohodnotnými jazyky nebo jsou schopná si osvojit lidský jazyk, musíme náš vztah k nim radikálně změnit. Nebo je náš koncept jazyka možná jen nástrojem nadvlády člověka nad zvířaty, ptá se básník Jan Škrob.

Primitivní jazyky

Naše – „evropská“ – lingvistika velmi dlouho počítala s tím, že některé jazyky jsou komplexní, rozvité a „plnohodnotné“, zatímco jiné primitivní. Není náhodou, že měřítkem vyspělosti se stala latina, řečtina a němčina: průkopníci evropské lingvistiky zcela samozřejmě ve svých představách o jazykových hierarchiích a vývojových stupních chtěli mít na samém vrcholu sebe sama.

Za vyspělou se tedy považovala indoevropská gramatika a pokud si měl jiný jazyk obhájit svou legitimitu a právo na existenci, musel to dělat pomocí indoevropského názvosloví. V praxi to vedlo k bizarním situacím. Dobrý příklad uvádí ve svojí knize Grammars of Colonialism badatelka Rachael Gilmour britského misionáře Henryho Harea Dugmorea, který se věnoval studiu jihoafrického jazyka xhosa. Britskou koloniální nadvládu se o smysluplnosti svého snažení a dialogu s mluvčími jazyka xhosa vůbec snažil přesvědčit tím, že indoevropské gramatické pojmy a kategorie rouboval na jazyk xhosa. Gramatické jevy tohoto jazyka označoval pojmy z úplně jiného světa.

Že jsou „primitivnost“ a „vyspělost“ dost relativní pojmy, ukazuje následující příklad: tradiční saussurovská lingvistika, která postavila indoevropské jazyky na vrchol pomyslného žebříčku, vycházela z předpokladu, že vyspělé jazyky jsou jazyky flektivní – tedy ty, které používají časování a skloňování. Typickou vlastností flektivního jazyka je to, že jeden foném (či grafém) nese několik informací. Koncovka -o ve španělském slově slově tengo („já mám“) vyjadřuje první osobu, jednotné číslo, přítomný čas i oznamovací způsob. I když představa, že právě takové jazyky jsou vyspělé, jistě má svou logiku, lze ji jednoduše odmítnout s tím, že jazyky aglutinační – tedy ty, které každý gramatický jev vyjadřují zvláštním prefixem, sufixem či infixem – dovedou vyjádřit velmi složité a komplexní skutečnosti jediným slovem, byť třeba docela dlouhým.

Lingvistika nakonec postupně došla k tomu, že tímto způsobem nelze jazyky poměřovat a že je nakonec nelze poměřovat vůbec. Každý jazyk totiž ze své podstaty dokáže vyjádřit všechno, co jeho mluvčí vyjadřovat potřebují. Všechno ostatní je nedůležité.

Zvířecí jazyky

Pokud se někdo ptá na vztah zvířat k jazyku, může tím myslet dvě různé věci. Jednak mu může jít o schopnost zvířat rozumět jazyku lidí a případně v něm komunikovat, jednak se může ptát, jestli nejrůznější formy komunikace, se kterými se u zvířat setkáváme, lze chápat jako jazyk.

Odpověď na obě otázky úzce souvisí s tím, jak jazyk definujeme. Řada definic přitom už a priori pracuje s tím, že jazyk je „lidská schopnost“. Tvrdí se, že komunikační systémy ostatních živočišných druhů, ať už jde o včely, slony, delfíny nebo velké opice, jsou uzavřené a omezené na velmi úzký okruh věcí, které lze vyjádřit. Podle Stevena Pinkera a Raye Jackendorffa (viz jejich článek The faculty of language: what's special about it? publikovaný v časopise Cognition) podobně nesplňují ještě celou řadu znaků, které se tradičně uvádějí jako typické: ať už je to arbitrárnost (mezi slovem a skutečností, kterou označuje, není přímý vztah), kreativita (z konečného množství prvků lze vytvořit teoreticky nekonečné množství výroků) nebo fakt, že můžeme vypovídat i o věcech, které zrovna nevidíme/nezakoušíme. Skutečně ale jde o kvalitativní rozdíly, které jazyk člověka radikálně odlišují od dorozumívacích prostředků jiných živočišných druhů? Problém je zde v jisté nelogičnosti. Pokud předpokládáme, že člověk se radikálně odlišuje od jiných živočišných druhů, snadno můžeme lidskou komunikaci uchopit jako cosi zcela výjimečného a podtrhnout věci, které ji odlišují od ostatních. Kdybychom se ale na okamžik oprostili od myšlenky lidské výlučnosti, zjistíme, že stejně by bylo možné uvažovat o komunikaci včel či delfínů. Vyvozujeme-li výlučnost lidského jazyka a člověka jako takového z unikátních vlastností lidského jazyka, jsme nedůslední. Delfíni například dokáží komunikovat přes mnohakilometrové vzdálenosti bez pomoci jakékoli techniky. Předávají si přitom velmi sofistikované informace. Tuto „vymoženost“ lidský jazyk postrádá. Delfíni by se tak snadno mohli stát měřítkem komunikačních schopností ostatních živočišných druhů. I když to působí absurdně, neliší se to nijak výrazně od reality, v níž žijeme; respektive od toho, jak jako lidé běžně chápeme sami sebe.

Nasnadě je tedy otázka: jak „poctivě“ definovat jazyk? Pokud jej nechci chápat jako a priori nutně lidský, hodí se mi z existujících definic nejlépe jednoduchý výrok: jazyk je nástroj komunikace. Pokud jazyku rozumíme tímto způsobem, musíme připustit možnost, že včely, delfíni, sloni, psouni, velké opice, ptáci a další živočišné druhy mají na toto označení stejné právo jako člověk. Pokud chceme jazyk chápat jako exkluzivně lidský, nemá vůbec smysl se zabývat tím, jestli je nebo není možné hovořit o jazyce u zvířat: samozřejmě není – stejně jako není u člověka možné mluvit o včelích tancích.

Učit zvířata lidské řeči

Trochu jiné téma je schopnost zvířat naučit se „mluvit lidskou řečí“. Když přijmeme představu, že komunikační nástroje jiných živočišných druhů mohou být „jazykem“ úplně stejně jako to, co jsme jako jazyk zvyklí chápat u lidí, ztrácí toto tázání na atraktivitě. Do určité míry je tedy přeci jen tato otázka závislá na otázce předchozí.

Je nesporné, že představa mluvícího zvířete člověka fascinuje a zároveň znepokojuje. V mluvícím zvířeti se protínají dva světy, které jsme od sebe pevně oddělili. Snad i proto známe z minulosti i současnosti řadu vědců a nadšenců, kteří se snažili učit zvířata rozumět „lidské řeči“ nebo dokonce mluvit, respektive znakovat. A jsme konfrontování s mnoha konkrétními případy zvířat, která snad byla nebo jsou schopna komunikovat s člověkem podle jeho pravidel. Občas se jedná o podvody, občas o neprůkazná tvrzení, občas se zdánlivě přesvědčivý případ ukáže jako nepřesvědčivý. Šimpanz Nim Chimpsky se učil znakovat a běžně používal i docela dlouhé věty, ta nejdelší má 16 slov, respektive znaků. Zní: „Dát-pomeranč-já-dát-jíst-pomeranč-já-jíst-pomeranč-dát-já-jíst-pomeranč-dát-já-ty“ (viz publikace Jana Pokorného Lingvistická antropologie). Přestože tedy Nim evidentně chápal významy jednotlivých znaků, nedá se přesvědčivě tvrdit, že by byl schopen dát dohromady větu srozumitelnou na základě jakýchkoli gramatických pravidel.
 

Jazyk jako ideologie

K rasovým teoriím 19. století patřil i „rasismus“ jazykový, který jazyky – mimo jiné – afrických a severoamerických národů chápal jako jazyková nedochůdčata a primitivní hatmatilky. Z tvrzení, že určitá skupina lidí nemluví dost dobře nebo dokonce není schopna v pravém slova smyslu mluvit vůbec, že není třeba brát je vážně a mohou se třeba i zabíjet. Jako zvířata.

Proti logice jazykového rasismu pak vystupovali lidé jako Henry Hare Dugmore, kteří se snažili přesvědčovat svět o tom, že jazyky jako xhosa jsou podle indoevropských měřítek legitimní a s indoevropskými jazyky velmi dobře srovnatelné. Jejich argumentační cesta byla vedena dobrým úmyslem, ale i zběžná znalost daných jazyků člověku napoví, že nebyla správná.

Až o něco později se v lingvistice rozšířila myšlenka, že každý jazyk je plnohodnotný. V každém jazyce lze vyjádřit vše, co jeho mluvčí vyjadřovat potřebují. Na ničem jiném nezáleží a většina dalších možných měřítek zcela závisí na tom, z jakého prostředí vychází člověk, který se rozhodne jazyky posuzovat – co přijde elegantní nebo libozvučné Čechovi, může působit podstatně jinak na Němce, o Xhosech nebo Jorubech nemluvě.

Lidství se vyděluje z živočišné říše

Právě tyto představy a hodnocení zachycuje koncept jazykových ideologií. To, jak mluvíme, je nutně spojeno s vědomými i nevědomými náhledy na to, jak mluvíme a jak mluví ti druzí. Badatelka Judith Irvine konkrétně definuje jazykové ideologie jako „kulturní systémy představ o jazykových a společenských vztazích, ale i morálních a politických zájmů“ (When Talk Isn’t Cheap: Language and Political Economy, 1989). Jazykové ideologie jsou často produkty a „poddruhy“ širších ideologií a představ.

Zde jde konkrétně o ideologii lidství jako něčeho kvalitativně zcela odlišného od zbytku živočišné říše. Jazyk je spolu s náboženstvím, kulturou a několika dalšími věcmi tradičně chápán jako výlučně lidská vlastnost. Jak už jsem ale naznačil výše, jde v praxi o to, že úzce definovaný jazyk tak, jak jej používá člověk, stavíme na piedestal výjimečnosti a argumenty pro toto stavění pocházejí, ať už chceme nebo nechceme, ze světa „přání otcem myšlenky“. Dokázat, že zvířata komunikují plnohodnotnými jazyky nebo jsou schopna se lidský jazyk v jeho plnosti naučit, by pak v této myšlenkové linii vedla k uznání, že zvířata mají být brána vážně, že není v pořádku je bezmyšlenkovitě zabíjet a že je legitimní – a možná i potřebné – bojovat za jejich práva. V podtextu a s trochou ironie pak lze konstatovat, že pokud opice nedovedou souvisle a „gramaticky“ znakovat, nemá smysl se jimi zabývat jako živými tvory.

A co na to zvířata?

Ztrácí se nám přitom ze zřetele, že na těchto našich podmínkách zvířatům reálně nezáleží. Pokud chceme trvat na tom, že jazyk je výlučně lidskou vlastností, obejdou se zvířata i bez něj. Komunikace včel nebo slonů bude probíhat stejně plnohodnotně a komplexně, ať už jí status jazyka přiznáme nebo ne. Proč bychom měli vnímat zvířata jako živé tvory zasluhující úctu, jen pokud splňují podmínky, které se jim rozhodneme klást?

Pokud věříme, že nezáleží na konkrétních gramatických a lexikálních vlastnostech jednotlivých jazyků, ale na tom, jestli „fungují“, musíme – pokud chceme být poctiví – přistupovat stejně i k tomu, jak spolu komunikují zvířata. Jazyk je třeba přestat chápat jako výlučně lidský nebo mu začít rozumět jako specifické formě komunikace, která je pro člověka tím, čím jsou pro včely jejich tance.

Je jazyk jako koncept nástrojem nadvlády člověka nad zvířaty? Tak se to jistě formulovat nedá. Docela jistě ale tvoří jeden z pevných bodů lidských představ o jejich (naší) výlučnosti a oddělenosti od zbytku živočišné říše. Tak jako se konkrétní jazyková ideologie může stát argumentem proti menšině, která nemluví dost „dobrým“ jazykem nebo mluví sice správným jazykem, ale ne dost dobře, může být i jazyk obecně (respektive lidský jazyk) ideologickým nástrojem výlučnosti, nadřazenosti a nadvlády.

Vědecké poznatky o tom, že pes je schopen porozumět tolika a tolika lidským slovům, nás pak vedou k hierarchické představě o světě, ke na vrcholu žebříčku mentálních a jazykových schopností nestojí – světe, div se – nikdo jiný než my.

říjen 2021