V architektuře panuje přesvědčení, že imitovat jiné stavby nebo historické slohy není správné. Architektura má být přece pravdivá. Jenže někdy je cílem stavby opravdu nápodoba. Jak něco takového může dopadnout? Básnířka a teoretička architektury Anna Beata Háblová popisuje konkrétní příklady.
Projíždím krajinou u úpatí Nízkých Tater a plánuju zastavit u kostela na malém kopci. Všechno se zdá být dokonalé: hrany hor, sluncem vybroušené stráně i cesta vinoucí se k vrcholu. Genius loci by se zde mohl odlít do toho nejtrvanlivějšího materiálu, kdyby to jen šlo. Čím víc se ale blížím stavbě, která je v mapách označená jako Kostol dvoch sŕdc – Archa Locus, s údivem zjišťuju, že se chrám arše, rozuměj té Noemově, až příliš nápadně podobá. Noemova archa je oblíbený biblický motiv, nesoucí v sobě symboliku božího hněvu a seslání potopy, ale i jeho slitování, když vnukne Noemovi postavit na kopci loď, na které se později zachrání spolu s dalšími sedmi lidmi a rozličnými druhy zvířat.Jako v tajném klubu fetišistů
Obraz naděje, který tímto Bible zprostředkovává, je krásný. Jen do té doby, dokud není překlopen do doslovné podoby kostela. V tu chvíli jako by se myšlenka rozpadla na několik kusů, a já vnímala jen změť tvarosloví a materiálů, které na jednu stranu potřebují splnit účel (tedy aby zde šlo sloužit mši, odskočit si na záchod nebo se vyzpovídat), a na tu druhou vyprávět příběhy. Jedním takovým příkladem převedení duchovního obrazu do materiálu je stěna zpovědnice pokrytá srstí – z jedné strany hrubou býčí v černé barvě, z druhé ovčí v bílé. Význam je zde nasnadě – kdo vstupuje, je pošpiněn hříchy, kdo vystupuje, je čistý vykonanou zpovědí. Myšlenka je to chvályhodná, její nápodoba však vyvolává dojem, že jste se ocitli v tajném klubu fetišistů – tak moc vás rozlehlá plocha srsti láká zabořit do ní ruce.Zdá se tedy, že až přílišná nápodoba myšlenky vede k její vlastní karikatuře. Architektura má svůj vlastní jazyk, který umí mluvit o prostoru, světle a struktuře materiálů, ale pokud má přebírat úlohu knihy popsané příběhy, stává se z její řeči dětinské žvatlání, ve které křivka dřevěné paluby naráží na rovnou lesklou mramorovou zeď a ta na hrubou břidlicovou podlahu – o zvířecí srsti ani nemluvě. Nepravdivost je v tomto případě zřejmá – stavařská nápodoba lodi se nikdy z kopce neurve a nikam nikdy neodpluje.
Kostol dvoch sŕdc – Arche Locus v Nízkých Tatrách | Foto: Michal Jakubský | CC BY 3.0
Bytí v heterotopii
Jiný příklad mám z Tokia. Představte si, že se ocitáte v prostoru s historickými lampami, profilovanými fasádami a rudě zbarveným sluncem. Mraky tmavnou a vy stojíte ve sfumatovém prostoru náměstí, kterému dominuje renesanční štít pomyslného kostela. Cítíte klid a chuť dát si kvalitní kávu v jedné z mnoha restaurací v nočním italském městě. Opojeni kofeinem zapomínáte, kde jste, pokud tím místem snad nejsou samotné Benátky.Už se chcete zvednout a jít si zaplavat na Lido nebo sáhnout do kapsy, kam jste si určitě dali plán letošního bienále. Než se ale stačíte probrat vrstvami vzpomínek na fyzickou benátskou metropoli, čeká vás naprogramované probuzení. Přichází svítání, mraky pomalovaný strop se protahuje světlem východu, lampy zhasínají, náměstí s kostelem přichází o magičnost a vy máte před sebou stále tu samou kávu a nabídku navzájem se proplétajících ulic plných značkových obchodů.
Celý benátský den můžete prožít během jedné hodiny, vzduch je příjemně prosycen tryskající vodou z fontány podpíranou mramorovými nymfami, všechny detaily vystavěného prostoru směřují k tomu vás přenést z tokijského obchodního centra Venus Fort do Itálie. Ocitli jste se v jiném prostoru, s jiným rytmem času, s jiným vnímáním reality. Podobná práce s prostředím může být manipulací, ale i zážitkem. Jinakost prostoru si o to víc uvědomíte, pokud vyjdete ven z podobného obchodního centra a jste konfrontováni s velmi fádní, nudnou a plechovou fasádou krabice obřích rozměrů – tedy i s běžným životem takovým, jaký je.
Taková schopnost dostat se do jiného stavu vědomí, vzpomínek a vnímání, zkrátka být v prostoru jiného, je synonymem pro bytí v heterotopii. Označení „hetero-topias“ – doslovně „jiná místa“, poprvé vyslovil filozof Michel Foucault roku 1967 v Paříži během jedné ze svých přednášek pro Kruh architektonických studií (Cercle d’études architecturales). Měl tím na mysli všechna místa, situace nebo prožívaný čas, který se nějakým způsobem vymaňuje z běžnosti nebo jednotvárnosti.
Tokijské obchodní centrum Venus Fort | Foto: Christophe95 | CC BY-SA 4.0
Být skutečnější než skutečnost
Michel Foucault definoval místa heterotopie šesti principy, z nichž první nazval „heterotopií krize“. Jednalo se o privilegovaná nebo zakázaná místa „primitivních“ společností, která byla určena pro jednotlivce nacházející se ve vztahu ke společnosti v „krizi“, jako je dospívání, těhotenství nebo stáří. V dnešní společnosti heterotopie krize až na nedávné příklady internátních škol a vojenské služby téměř vymizela a byla nahrazena „heterotopií deviace“, kam by se dalo zařadit vězení nebo psychiatrická léčebna.Ke druhému principu heterotopie patří skutečnost, že každá heterotopie má svou funkci a svůj vztah ke společnosti. Jako příklad Foucault uvádí hřbitov, který ač umístěn na okraji města nebo mimo něj, má ke každému jedinci společnosti vztah skrze jeho zesnulé předky. Třetí princip je definován jako schopnost heterotopie postavit vedle sebe navzájem neslučitelné prostory. Ať už se jedná o prostor divadla, ve kterém se střídají navzájem si cizí kulisy nebo realita prostoru hlediště versus virtuální svět jeviště, nebo o prostor kina, ve kterém je na dvoudimenzionální ploše promítán trojdimenzionální svět.
Čtvrtý princip se týká heterotopie jako úseku času, heterochronie. Jsou to chvíle, kdy se člověk nachází v jiném časovém rytmu, kdy se čas kumuluje, až zastavuje (knihovny, muzea), má přechodný charakter (přestávka, prázdniny) nebo téměř slavnostní režim (výstaviště). Pátým principem je schopnost heterotopie otevírat se a uzavírat, tedy schopnost prostoru nebýt přístupný komukoliv, kdykoliv a za jakýchkoliv podmínek.
Taková místa vyžadují určitý druh povolení, připravení nebo očištění. Příkladem mohou být mešity vyžadující před vstupem zutí obuvi a omytí nohou, kostel nabádající ke ztišení nebo koncertní sály a divadla vyžadující společenský oděv. Šestým principem je snaha heterotopie vytvořit místo iluze, které zpřístupňuje reálný svět (nevěstince) anebo vytvoření reálného místa, které má být skutečnější než to, které je venku.
Snaha napodobit město
Filozof Lieven De Cauter a urbanista Michiel Dehaene ve své knize Heterotopie a město (Heterotopia and the City: Public Space in a Postcivil Society) z roku 2008 posouvají význam Foucaultovy heterotopie o trochu dále. Podle autorů se heterotopie v našem současném světě nachází především v podobě obchodních center, zábavních parků, rekreačních středisek a wellness hotelů.Vztáhneme-li si na obchodní a zábavní centra zmíněné Foucaultovy principy heterotopie, dojdeme k závěru, že většina z nich se s prostorem center shoduje. Například podle třetího principu jsou obchodní centra místy heterotopie tím, že zde vedle sebe existuje hned několik navzájem cizorodých světů a prostorů, nejcharakterističtější jsou tím především tzv. lifestyle centra. Vedle thajské restaurace se nachází kout připomínající rybářské městečko, vedle kterého je vstup do parku dinosaurů, od něj je pak jen pár kroků k obchodu s atmosférou intimní domácí zahrady.
Dle čtvrtého principu jsou obchodní centra místy s rozdílným plynutím času, jehož výsledkem může být ztráta povědomí o čase, k čemuž napomáhá kromě mnohosti materiálů a charakterů prostorů i všudypřítomná svěží i uklidňující mainstreamová hudba. Pátý princip otevírání a zavírání je u obchodních center zřejmý nejen z pevné otevírací doby, která nedovoluje vstup v jakoukoliv hodinu, ale i z vyloučení sociálně nevhodných návštěvníků, kteří nesplňují kritéria koupěschopného zákazníka. Obchodní centra tedy rozhodně nejsou přístupná komukoliv, kdykoliv a za jakýchkoliv podmínek.
Poslední, šestý princip – vytvoření iluze – pak obchodní centra naplňují snahou napodobit skutečné město s ulicemi, náměstími a mobiliářem, a vytvořit tak reálnější (ideálnější) obraz města, než je to, které se venku potýká s automobilovou dopravou, špatným počasím a žebráky.
Imitovat se nemá?
V architektuře panuje přesvědčení, že imitovat jiné stavby nebo historické slohy není správný přístup. Architektura má být pravdivá, materiály mají přiznávat svoji pravou povahu, styly jako funkcionalismus nebo high-tech si dokonce zakládají na prezentaci svých technických detailů a syrovosti stavebních materiálů: trubky všech druhů a velikostí neschovávat za podhledy nebo sádrokartonové příčky, ale nechávat je procházet prostorem jako neotřelé ozdoby. Taková upřímnost byla v historii architektury stejně zlomová, jako v literatuře psaní o obyčejných a všedních věcech.A pak jsou tady místa a stavby, kde jsou kýč a předstírání dovedeny do takového důsledku, až se vám omamně zatočí hlava. Třeba Las Vegas. Město, které je jedním velkým podvodem. Najdete tu další Benátky s vodními kanály, Paříž s Eiffelovou věží nebo egyptskou pyramidu. Přesto se nedá říct, že by toto místo nemělo své kouzlo. Podobně jako Benátky v tokijském obchodním centru nebo bizarní loď na kopci uprostřed panenské přírody, Las Vegas přerušuje zdánlivou kontinuitu a normálnost běžného každodenního prostoru. A to vůbec není málo.
září 2022