Život se schizofrenní matkou  Mluvící lampy a pochybní čarodějové

V lampě žije špión. Všude hrozí nebezpečí. Holčičku má ochránit čaroděj, ale ani jemu se nedá věřit. Mohla by to být zápletka seriálu na Netflixu: pohádka, špetka hororu, více či méně logicky propojené. Pro Nilüfer Türkmen (24) to byla každodenní realita. Vyrůstala se schizofrenní matkou. O této zkušenosti napsala knihu.

Jaké to bylo, když jsi byla malá?

Žila jsem s mámou a naším morčetem v bytě v Brémách, spaly jsme na matraci. Hrála jsem si venku, jezdila na kole, chodila za kamarády. Máma ale byla hodně ve svém vlastním světě, vyprávěla příběhy, které dávaly smysl jen jí samotné. Televize byla náročná, často se jí to popletlo. Máma taky hodně kouřila. To je taková strategie proti stresu. Její realita byla vždycky hrozivá. V lampě byl špión, divoká zvířata a zlí chlapi, co nám chtějí něco udělat. Taky tu byl čaroděj, ten nás měl vlastně chránit. Byl ale taky trochu pochybný. Jinak ale máma chodila nakupovat a starala se o mě, jak jenom mohla.

A nikomu to nepřipadalo zvláštní? Tvému otci, rodině, kamarádům?

Máma s tímto onemocněním žila už dlouho, nejspíš od svých dvaceti let. Brala léky, to ale někdy fungovalo a někdy ne. Kontakt s rodinou jsme skoro neměly, žily jsme izolovaně. Když se mí rodiče poznali, bylo mámě 36 let. A táta byl taky nemocný. Měl nádor v mozku a zemřel, když jsem byla malá. Něco takového vede i ke změnám osobnosti. Je možné, že si mnoha máminých vlastností vůbec nevšiml. Po jeho smrti nás jeho rodina doslova vyhodila na ulici. Tolik k podpoře rodiny.

Kdy ti došlo, že realita tvojí matky je jiná než realita ostatních?

Dlouho mi to vůbec nedocházelo. Prostě jsem to takhle brala, částečně jsem o tom vyprávěla lidem. Teprve ve školce jsem si uvědomila: něco tu asi nesedí. Kamarádi vedli úplně jiné životy, mnohem spořádanější. To celé ale byl proces. Neměla jsem jeden velký aha efekt, ale spoustu malých procitnutí. Zcela jsem si to uvědomila až někdy na základce.

Krátce na to ses dostala do dětského domova.

Přesně, to mi bylo devět. Začátek byl hrozný. Hodně jsem brečela, měla jsem strach, dlouho jsem si tam nemohla zvyknout, s vedoucím jsem si vůbec nerozuměla. Hlavně jsem si dělala starosti o mámu. Žila pak totiž ještě chvíli sama v našem bytě. Měla jsem hrozný strach, že se jí něco stane. Zlepšilo se to, až když se dostala do chráněného bydlení. To už jsem věděla, že tam se o ni někdo postará. Její dny měly strukturu, nechřadla. Ale tak úplně se od toho nedokážu odpoutat pravděpodobně nikdy. Dosud vycítím, i na velkou dálku, když se jí nedaří dobře.

Nilüfer Türkmen: „Dosud vycítím, i na velkou dálku, když se mámě nedaří dobře.“ | Foto: © Melina Waliczek

Jak se ti povedlo získat zdravý odstup?

Upřímně? Nejdřív vůbec. Vztah mezi mnou a mámou byl totiž téměř symbiotický. I v domově jsem měla pořád potřebu pro ni všechno zařizovat. Musela jsem se ale starat o sebe, zvládat školu a každodenní život a kromě toho jsem se snažila organizovat život i matce. V jedenácté třídě to pak vypadalo, že nezvládnu odbornou maturitu. To byl varovný signál: Nilüfer, takhle si ničíš budoucnost. Můj vychovatel mi tehdy taky důrazně vysvětlil, že jsem zodpovědná za svůj život. Že musím získat odstup, i mentálně. To bylo extrémně důležité a cítila jsem se vinná. Ale ten krok byl nutný. Chodila jsem taky na psychoterapii.

Evidentně se to povedlo: studuješ, pracuješ, přednášíš a kromě toho jsi napsala knihu. Kdy přišel ten moment, kdy jsi věděla, že tohle všechno chceš sepsat?

Ve třinácté třídě jsem měla referát na téma schozofrenie. Povedl se mi, protože jsem ho zpracovala velmi názorně. Učitelka mi doporučila udělat z toho knihu. Samozřejmě jsem neměla tušení, jak na to, tak jsem si našla kurz kreativní psaní. Máma mi pak dala svolení knihu vydat.

Jak na knihu reagoval zbytek rodiny?

Šlo to. Ale to už jsem znala. Reakce na můj coming out byly svého času taky celkem špatné. Takže jsem nic moc nečekala.

Psychická onemocnění jsou ve společnosti do velké míry tabu. Co by se mělo v budoucnu změnit?

Víc osvěty. Většina lidí se stáhne. To není nutné, a už vůbec ne, pokud někdo bere léky a zabírají mu. Kromě toho často chybí respekt. Když někdo jede vlakem a – zdánlivě –  mluví sám se sebou, často mají lidi tendenci vyndat hned mobil. Taková videa jsou pak hned virály, dochází k výsměchu celé veřejnosti. Kromě toho většina lidí o psychických nemocech skoro nic neví a říkají: „Ale no tak, jdi do sebe!“ Bludy ale jen tak nezmiznou, a už vůbec ne na základě takzvané mentální disciplíny.

Jak se tvojí matce teď daří?

Žije ještě pořád v chráněném bydlení. To je pro mě hrozná úleva. Protože to znamená, že za ni nejsem (sama) zodpovědná. Povedlo se nám vybudovat si hezký vztah. O svých problémech s ní ale mluvit nemůžu. Nechci ji tím zatěžovat.

Jedno ale vím zcela jistě: hodně mě miluje. To jsem vždycky cítila. Bez téhle lásky bych vůbec nebyla tam, kde jsem dnes. To mi dalo schopnost milovat sama sebe a taky ostatní. Za to jsem jí neuvěřitelně vděčná.
 

listopad 2021