„Angažovaná“ žurnalistika „Sociální jsou pro mě úplně všechna témata“

Gaby Khazalová Foto: © Deník Referendum

Existuje názorově neutrální novinařina? O tom, kde je hranice aktivismu a novinařiny a proč novináře-muže tolik nezajímají sociální témata, se bavila autorka JÁDU Tereza Hotová v Brně s novinářkou Gaby Khazalovou z internetové „Deníku Referendum“.

Když tě člověk hledá na internetu, dozví se o tobě, že jsi „novinářka a aktivistka“. Nevadí ti tohle označení?

Spíš bych řekla, že jsem aktivistka byla hlavně na vysoké škole a tehdy jsem zase ještě úplně nebyla novinářka. Teď bych se asi spíš považovala za novinářku, ale obecně si myslím, že se to vzájemně vůbec nevylučuje.

Takže v současné době ve své práci tyhle dvě polohy nějak cíleně rozlišuješ?

Záleží na tom, jestli se ptáš na typ novinařiny, který je někdy s trochu negativními konotacemi nazývaný jako „aktivistický“. Nebo jestli máš na mysli třeba to, že je člověk novinář a zároveň organizuje demonstrace nebo na ně chodí.

A obojí sama znáš?

Myslím, že obě ty roviny jsou časté. Na Západě je víc novinářů, kteří se aktivisticky angažují v konkrétním tématu. Často se to týká těch, kteří s ním mají osobní zkušenost, třeba když je někdo queer. Ale to, co já považuju za svůj přístup, bych asi nenazvala „aktivistická“, ale spíš „angažovaná“ novinařina.

Co pro tebe znamená být angažovanou novinářkou?

Já bych tam asi ten přívlastek „angažovaná“ nepotřebovala, protože podle mě objektivní a nehodnotová žurnalistika vlastně ani neexistuje. Myslím, že ani zpráva jako žánr nemůže být úplně objektivní, protože novinář vyjadřuje své hodnotové postoje už jenom tím, jaká témata si vybírá, čímž se je snaží dostávat do medií a následně do veřejné debaty.

V Česku se zhruba od 90. let upevňuje představa, že novinařina má být úplně objektivní a nehodnotící, z čehož plyne to, že spousta médií o sobě tvrdí že jsou neutrální. Nepřiznávají otevřeně že zastávají nějaké pravicové nebo levicové hodnoty, ale prezentují se jako objektivní a nestranní. Na Západě to úplně takhle není, tam média otevřeně říkají, z jakých hodnotových pozic vychází, což je přístup, který je mi osobně bližší. Když člověk přijde do trafiky, může si vybrat z několika kvalitních médií a dopředu ví, že jedno je konzervativní, jedno levicově liberální, další pravicové. Je to přístup i celého Deníku Referendum, kde pracuju, a několika málo dalších médií. Přitom ještě ve 20. a 30. letech v Československu média poměrně jasně dávala najevo, jaké mají ideologické nebo hodnotové zaměření.

Myslíš si, že české novinařině jako celku to škodí, když se bráníme přiznat si, že „objektivní novinář“ je vlastně do jisté míry jen utopie?

Jednak to může být matoucí pro čtenáře, a současně je to jistý problém pro tu profesi jako takovou. Přijde mi férové čtenáři přiznat – píšeme, ať už zpravodajství nebo reportáže, z tohohle hodnotového pohledu, vy ho moc dobře znáte, to znamená, že naše psaní je pro vás čitelné.

V knize Čeští novináři v komparativní perspektivě Maríny Urbánikové a Jaromíra Volka se popisuje, kolik novinářů je u nás takzvaně pravicových a kolik levicových. Ukázalo se, že ti levicoví jsou ve velké menšině. Jenže zatímco levicově orientovaní novináři se tak sami často otevřeně označují, ti pravicoví ne. Vzniká tak nevyslovený předpoklad, že být objektivní znamená být ve skutečnosti pravicový. To samozřejmě mainstreamový diskurz vychyluje na jednu konkrétní stranu. Pravicové smýšlení je považované za to normální a tudíž objektivní, zatímco to levicové je vnímáno jako něco ideologického.

A možná právě když je téma spojené s něčím levicovým, tak taková žurnalistika automaticky dostane ten přídomek angažovaná. Přitom je to nefér, protože i ti pravicově smýšlející novináři do toho nutně vnáší svůj pohled.

Tahle debata se tu neobjevuje poprvé, podobná diskuse probíhala dřív třeba i ve vědě, o tom, zda má být angažovaná nebo neutrální. Já se třeba tomu přívlastku angažovaná vlastně nijak nebráním, ani mě to neuráží. Nemám pocit, že by to moji práci snižovalo. Z mého pohledu se kvalita novinářské práce odvíjí spíš od poctivého přístupu ke zpracování témat.

Ale přesto, může angažovanost zajít až příliš daleko? Třeba do aktivismu, který už by byl za hranou novinařiny? 

To je asi na každém, aby si tu hranici sám nastavil. Já si dovedu představit, že když se někdo zabývá analyticky nebo reportážně situací matek a otců samoživitelek, začne se v tématu sám konkrétně angažovat. Nevím, jestli to můžeme označit za aktivismus, ale je to nějaké vyústění toho, že se tím tématem dlouhodobě profesně zabývá jako novinář, za mě je to v pořádku. Výsledné texty by měly být posuzovány z hlediska kvality, a ne podle toho, zda se autor v tématu angažuje ve svém volném čase.

Osobně jsi takový morální nebo hodnotový konflikt zažila?

Nestalo se mi, že bych v tomhle smyslu řešila, jestli je nějaká moje aktivita za hranou. Ale zejména v terénu by měl novinář svoje role rozlišovat. Když jsem před pár lety jela po takzvané balkánské trase psát o uprchlících, na severu Řecka jsem se dostala do anarchistických kolektivů, které na tom místě distribuovaly pomoc. Věděla jsem, že jim musím otevřeně říct, že jsem tam přijela jako novinářka, a ne jako dobrovolnice, která tam veze oblečení nebo jídlo. A oni ke mně samozřejmě najednou začali přistupovat jinak, byli mnohem opatrnější. Stejně tak když jde novinář dělat reportáž z nějaké demonstrace, měl by tam jít primárně jako novinář, a ne jako účastník.

Možná nás to trošku vrací na začátek, kde jsme mluvily o tom, že objektivita a nestrannost je z velké části o transparentním vyjasnění pozic. Když se novinář v dobrovolnické pomoci angažuje veřejně, čtenáři to o něm vědí a mohou na jeho práci touhle optikou nahlížet. Je v tomhle ta férovost?

Ve vztahu ke čtenáři určitě. Pokud novinář k textu přistupuje poctivě, bere svoji práci tak, že se pídí po nějaké pravdě, dodrží základní zásady v tom, že dá prostor všem zúčastněným stranám, je podle mě úplně v pořádku, když tu reportáž píše z nějakého svého subjektivního pohledu a třeba i s nějakým cílem. Protože je dobré si přiznat, že už jenom to, jaké téma si vybral, odráží, co chce, aby víc zaznívalo ve veřejné debatě.

Máš pocit, že se tenhle přístup za dobu, co se pohybuješ v novinařině nějak vyvíjí? Přestává se víc redakcí držet utopického ideálu objektivního novináře a vydávají se cestou otevřenosti vůči čtenářům?

Já bych řekla, že ten klasický přístup pořád ještě převládá. Vidíme to na tématech jako je klimatická krize. Na základě vědeckého zkoumání se nezpochybnitelně děje, a přesto si spousta médií představuje nestrannost tím způsobem, že dají pět minut prostoru ekologickému aktivistovi nebo vědci a pět minut prostoru popírači klimatických změn.

Napadá tě něco konkrétního, co by se muselo změnit? Nebo je to jenom otázka času a vývoje ve společnosti?

V tom, co by se mělo změnit si nejsem jistá. Ze svého pohledu můžu říct jenom to, že se jako médium snažíme působit transparentně a přiznávat, že píšeme ze sociálně-ekologické perspektivy. Že předkládáme vizi nějaké lepší společnosti, které bychom tady chtěli dosáhnout. Nic jiného, co by s tím člověk z pozice novináře mohl dělat, mě nenapadá.

To nás vlastně dostává k sociální tematice jako takové, která je s tvojí novinářskou kariérou dost spjatá. Bylo to tak od začátku?

Hlavně když jsem začínala a teď od toho spíš ustupuju. Měla jsem nejspíš potřebu o těchto tématech psát v době, kdy se v mainstreamu moc často neobjevovala. Ale za posledních pár let mám pocit, že se společnost jako celek posunula víc doleva a s ní i média, to jsou spojené nádoby. Z toho plyne, že je dneska o sociální témata zájem i v těch řekněme středových médiích. Přiznám se, že možná proto mě to přestalo tolik lákat, začala jsem mít pocit, že poptávka už je v jistém slova smyslu naplněná.

Dokážeš říct, co tě tehdy k sociálním tématům dovedlo?

Jednak určitě prostředí redakce, vždycky jsme se snažili psát o věcech, které nám ve veřejné debatě chyběly. Třeba dnes už všemi používaný pojem „obchod s chudobou“ se poprvé použil právě u nás. Možná hraje roli i to, že jsem z Brna a že tady sídlí i naše redakce. Tím, že je většina médií v Praze, má strašně moc témat, která se dějí jinde, nulové nebo minimální mediální pokrytí. Regionální žurnalistika, jak víme, zažívá obrovský úpadek. Proto když jsme před šesti lety zakládali reportážní oddělení, snažili jsme se zaměřit na témata, která jsou důležitá pro lidi mimo Prahu a největší města, což současně často byla právě témata sociální. Taky nejspíš sehrálo roli to, že jsem studovala sociologii.

Ještě mě napadá, bavíme se o sociálních tématech, ale jak je vlastně definovat?

Teď jsem si uvědomila, že ten pojem asi používám dost stereotypně ve smyslu toho, co si pod ním asi čtenář představí, ale je pravda, že pro mě jsou sociální možná úplně všechna témata. Protože vlastně všechno má nějaký sociální aspekt, ať už píšeme o klimatické krizi, nebo děláme investigativu. Je důležité si to uvědomit a do psaní tuhle rovinu zahrnovat pravidelně.

Když se podíváme na české mediální prostředí, z těch zvučnějších jmen se sociálním tématům kromě tebe věnuje třeba Jana Ustohalová, Saša Uhlová, Apolena Rychlíková – vesměs samé ženy. Má to nějaký důvod?

Já vidím důvody dva. První asi plyne z nějaké ženské sdílené životní zkušenosti, která je mužům nezprostředkovatelná, aniž bych vnímala rozdíly mezi mužem a ženou esencialisticky. Funguje to podobně jako třeba u různých etnických menšin, což je třeba i důvod, proč západní novinářské redakce usilují o diverzitu. Moc dobře si totiž uvědomují, že k tématu budete nutně přistupovat jinak, pokud jste žena, bílý muž, nebo jste vyrostli v černošském ghettu.

Druhý důvod, proč jsou ženy častěji reportérkami než komentátorkami politiky, sportu nebo ekonomiky, je víceméně strukturální. V redakcích jsou některá témata stále pokládána za méně důležitá, je na ně vyhrazeno méně prostředků a jejich pokrytí často připadne právě ženám. Celkově bude odpověď nejspíš podobná jako u otázky, proč jsou ženy častěji ministryně práce a sociálních věcí, ale už se nestávají ministryněmi průmyslu. Přesto mi přijde, že se situace mění a že se daří ta témata více prosazovat, čímž jsou i autorky za svoji práci víc uznávány.

Takže ta zvučná jména zmíněných novinářek pomáhala sociální tematiku vyzdvihnout v tom pomyslném redakčním hierarchickém žebříčku?

Myslím, že se doleva posunul střed společnosti obecně. Časově bych to asi zařadila do období, kdy byl prezidentem zvolen Miloš Zeman. Tehdy vznikla větší poptávka po tom vysvětlovat, kdo jsou vlastně jeho voliči, a pochopit, jak se jim vlastně v republice žije a proč mají pocit, že jejich hlas není slyšet. A to vedlo k reportážím, kdy se začalo vyjíždět do regionů, začalo se psát o exekucích a podobně.

Ještě se vrátím k sociálním tématům obecně – dalo by se říct, že je novinářská práce na nich v něčem specifická?

Často je to vlastně takový storytelling, témata se zakládají na „hlubokých lidských příbězích“, z čehož já osobně mívám celkem nepříjemné pocity. Člověk respondenty v terénu vlastně svým způsobem využívá – ptá se jich na soukromé věci a dělá z toho příběh pro ostatní, kteří ten jejich reálný život nežijí.

Současně to může být specifické v tom, že je někdy těžké se k lidem z určitých skupin vůbec dostat, třeba když kolegyně psala sérii o ženách pracujících v prostituci. Rozhovory s nimi jsou zároveň obtížnější, protože člověk musí vyvinout dost velkou citlivost a empatii.

Mají právě tahle témata větší tendenci sklouzávat k té angažované žurnalistice nebo do aktivismu, o kterém jsme mluvili?

Možná to budou nějakým způsobem spojené nádoby, protože když si vyberu, že chci psát třeba o násilí v porodnictví, tak to často plyne z nějaké osobní zkušenosti. Což ale automaticky neznamená, že se člověk bude v tématu angažovat aktivisticky, to už záleží na dané novinářce nebo novináři, neřekla bych, že je to automatické.

Ale co se týče třeba práce s respondenty v terénu? Člověk se přece mnohem častěji potká s lidmi, kteří reálně potřebují pomoct.

To je dobrý protiargument. Reportérská práce k tomu samozřejmě svádí víc, než když člověk píše komentáře od stolu nebo zpravodajství. Ale myslím, že se to stejně tak může dít třeba u investigativy. Zkušenosti se do člověka zkrátka promítají a ovlivňují ho v dalším psaní. Když novinář pracuje na nějaké kauze z regionu, časem třeba získá pocit frustrace z toho, že dané téma je ve velkých médiích velmi málo reprezentovaná.

Říkala jsi, že sociální témata už tě nepřitahují tak jako dřív. Je třeba tohle něco, co ti smysl dává?

Když jsem psala nějaké reportáže z pohraničí, nebo když jsme pracovali na nějakých investigativách mimo Prahu a Brno, tak jsme často slýchávali, že jsme „první novináři, kteří se na to ptají“. A to jsem si z toho odnesla, ten pocit nespravedlnosti místních obyvatel z toho, že témata, která ve svém regionu řeší, nemají žádné mediální zastání. Což v člověku nějaký otisk nutně zanechá. Je možné si vybrat, jestli člověk bude sledovat dění v Praze nebo třeba v Plzni. A já se radši budu věnovat té Plzni.
 

Gaby Khazalová vystudovala politologii a sociologii na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Od roku 2014 pracuje v internetovém médiu Deník Referendum. Jako reportérka se věnuje zejména sociálním tématům. Publikovala cyklus analýz o krizi bydlení, reportážní seriál o problémech českého pohraničí či svědectví z balkánské uprchlické trasy. Píše také komentáře zaměřené na ženskou otázku.

Mohlo by vás zajímat

Failed to retrieve recommended articles. Please try again.

Doporučení redakce

Failed to retrieve articles. Please try again.

Nejčtenější články

Failed to retrieve articles. Please try again.