Job

Kavárna ticha

Foto: © Isabelle Daniel

Neslyšící gastronom Sezer Yigitoglu provozuje kavárnu v berlínské čtvrti Neukölln

Foto: © Isabelle Daniel
Sezer Yigitoglu otevřel v červenci 2012 svou vlastní kavárnu jako první neslyšící v Německu. Foto: © Isabelle Daniel

V berlínské kavárně Café Ole bývá relativně ticho. „Hraje hudba příliš tiše?“ Sezer Yigitoglu to neví. 30letý gastronom neslyší. Jako první neslyšící v Německu otevřel v červenci 2012 kavárnu a splnil si tak svůj životní sen.

Jen tak sedět se založenýma rukama Sezer Yigitoglu neumí. Během rozhovoru průběžně vstává, aby krátce zmizel v kuchyni, připravil cappuccino nebo hostovi donesl účet. „Sezer je opravdový dříč,“ říká Spunk Seipel, který svému kamarádovi a zaměstnavateli často propůjčuje svůj hlas. Kdo chce jako slyšící komunikovat s Yigitogluem a neovládá znakový jazyk, potřebuje tlumočníka. Tím je během našeho rozhovoru Spunk Seipel, který překládá odpovědi svého šéfa formulované ve znakovém jazyce.

Yigitoglu neslyší od narození. Provozovat jednoho dne vlastní kavárnu bylo odjakživa jeho snem.

Přicházejí neslyšící turisté z celého Německa

Po náročné pouti berlínskou administrativní džunglí si tento sen splnil. Yigitoglu nedělá tajnosti s tím, že mu při plánování jeho samostatně výdělečné činnosti pracovní úřad nebyl zrovna velkou pomocí. Asi i z toho důvodu, že je jeho případ bezprecedentní, tam Yigitoglu nenarazil na nikoho, kdo by ho, osobu klasifikovanou jako těžce zdravotně postiženou, při realizaci kariéry skutečně podpořil.

Jeho vůle vybudovat něco vlastního byla ale velká: v roce 2011 přišel vyučený pekař znenadání o práci, „což není situace, s níž by uměl takový workholik naložit,“ podotýká jeho pracovní asistent Seipel.

Než mohl začít uskutečňovat svůj sen o činnosti na volné noze, uplynul ale téměř rok. „Úředníci na pracáku byli značně skeptičtí,“ říká Yigitoglu. „To se změnilo vlastně až ve chvíli, kdy o kavárně vyšel první novinový článek.“

Pozoruhodná kavárna samozřejmě potřebuje také vhodný prostor. Když se uvolnil jeden podnik v městské části, kde se Yigitoglu v roce 1982 narodil a kde bydlí dodnes, nezaváhal.

Foto: © Isabelle Daniel
Foto: © Isabelle Daniel

Ne každý ví, že Yigitoglu neslyší

Kavárna, která leží poněkud stranou od módních berlínských lokalit v městské části Neukölln, má skutečně jedinečný charakter. I když jsou tu hosté, je zde v porovnání s jinými podniky ticho. „Absolutní většina návštěvníků jsou sice slyšící, ale do kavárny přichází také nemálo neslyšících – mezi nimi turisté z celého Německa,“ vypráví Yigitoglu, který přijímá od neslyšících hostů objednávky ve znakovém jazyce. Ostatní hosté mohou na lístku ukázat, co si přejí objednat, anebo mají možnost hovořit pomalu. Pak jim odezírá Yigitoglu jejich přání ze rtů.

U lidí, které zná, se to 30letému muži daří celkem dobře. „V osmdesátých letech, kdy se Sezer narodil, vládlo mezi pedagogy přesvědčení, že je pro integraci neslyšících lepší, když jejich blízké okolí nebude ovládat znakovou řeč,“ prozrazuje Seipel. Yigitogluova rodina se proto znakový jazyk nikdy nenaučila.

Ne každý, kdo zamíří do kavárny Ole, ví, že provozovatel neslyší. „Někteří se diví, když Sezer po převzetí objednávky odejde ke kávovaru a ani se neotočí, když za ním ještě něco volají. Většina si ale pak přece jen rychle všimne, že je neslyšící. Přistupuje k tomu docela asertivně,“ vypráví Seipel o všedním životě svého šéfa.

Ještě raději než u baru stojí Yigitoglu ale v kuchyni. Vše, co lze v kavárně Ole sníst, je domácí. V některé dny napeče Yigitoglu pět koláčů. Kromě toho se zpravidla podávají quiche a turecké speciality.

V Neuköllnu se existence kavárny s domácími pokrmy již rozkřikla. Většinou bývá šrumec. Proto chce Yigitoglu zaměstnat dva pracovníky. Jelikož jsou oba těžce postižení, čeká ho další konfrontace s byrokracií. „Pracovní úřad má podle všeho strach, že se vše zhroutí, když tu budou na pár hodin týdně pracovat dva těžce postižení lidé,“ lituje Yigitoglu.

překlad: Martina Fejfarová

Copyright: Goethe-Institut Praha
duben 2013

    Všude na světě lidé žijí pro lepší budoucnost. Sbíráme jejich příběhy a ukazujeme, co je možné už dnes. jadumagazin.eu/futureperfect

    Další články k tématu

    Na plný plyn s nohou na brzdě
    Žurnalistka Denise Linke trpí Aspergerovým syndrem a poruchou ADHD. Ale chce světu vysvětlit, že její život je báječný. Martin Nejezchleba přináší setkání s ní, online a offline.

    Inkluze začíná v hlavě
    Inkluze je v módě, což je i politicky žádané. Ale stačí zákony k tomu, aby se v lidech vzbudilo povědomí o výhodách inkluzivního vzdělávání?

    Rodičem navzdory hendikepu
    Dovedou se duševně postižení lidé postarat o své vlastní dítě? „Zcela určitě ano,“ říkají rodiče desetiletého Holgera, kteří od narození trpí částečným mentálním postižením. „Snad, když se jim dostane výrazné podpory,“ říká jejich opatrovnice.

    Praha s překážkami
    S jakými potížemi se v prostředcích hromadné dopravy setkávají starší lidé, rodiče s kočárky nebo vozíčkáři? Tomuto problému se věnuje nový pražský dokumentární film.

    Kavárna ticha
    V berlínské kavárně Café Ole bývá relativně ticho. „Hraje hudba příliš tiše?“ Sezer Yigitoglu to neví. 30letý gastronom neslyší. Jako první neslyšící v Německu otevřel v červenci 2012 kavárnu.

    Zjevný konec byl začátek nového
    Od svých šestnácti let, kdy vypadl z balkonu ve třetím patře, je David Drahonínský připoután na invalidní vozík. Na paralympijských hrách v Londýně reprezentoval Českou republiku v lukostřelbě.

    Putování za splněnými sny
    Heřman byl vždy sportovcem. Před sedmi lety se mu však stal vážný úraz a skončil na invalidním vozíku. Nevzdal se. Již několik let podniká cykloputování, aby dodal odvahu všem ostatním.

    Témata jádu

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Rychleji, výš, dál
    Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...