Ob es den Journalisten, der in 30 Minuten für ein Interview vor meiner Tür steht, wohl stört, dass ich noch meinen Pyjama anhabe?

— Denise Linke (@pollys_pocket) 23. Oktober 2015

Jdu pozdě, vyběhnu z metra U9 a stoupám po schodech nahoru. Přemýšlím, jak asi bude probíhat rozhovor s někým, kdo má Aspergerův syndrom, s ženou, pro kterou je těžké vyložit si moji mimiku, jen velmi namáhavě vnímá gesta a meziřádkové jednání, která mým slovům dávají další smysl, skrze ně totiž vyznívají ironicky, žertovně, vážně, zaujatě nebo vztekle.

Ob es @pollys_pocket wohl stört, dass sich der Journalist immer mehr verspätet?

— Martin Nejezchleba (@MartinNejez) 23. Oktober 2015

Když mi Denise Linke otevře, má na sobě bílou košili s jemnými šedými proužky, kterou má na břiše zavázanou na uzel. Představí mi svoje dva kocoury, kteří se jí proplétají mezi nohama. Elvis a Michael. V nějakém rozhovoru s Denise jsem četl, že autisti neradi podávají ruku. Cizí kůže, pot, to všechno je jim údajně poměrně odporné. Přesto jí podávám ruku, automaticky.

Potřesu si rukou s drobnou mladou ženou, rudá rtěnka, piercing v nose a barevná tetování: za uchem má vytetovanou květinu, na vnitřní straně pravé paže kotvu, na předloktí pak tlačítka z Playstation. Celkem normální Berlíňanka, řeklo by se.

Gestatten: Denise Linke. Journalistin, Autorin, ADHSlerin und Autis-, äh, Inselbegabung.

— Denise Linke (@pollys_pocket) 8. November 2015

Teprve ve dvaadvaceti letech se Denise dozvěděla svoji diagnózu. Od té doby bojuje za inkluzívní vzdělávání a proti klišé, které bývají s autismem spojována – že mají neobyčejné schopnosti à la Rain Man, který geniálně uměl počítat karty. Denise píše články o tom, jak se jí s autismem žije, dává rozhovory, v říjnu vyšla její biografie Ne normální, ale to skutečně dobře (Nicht normal, aber das richtig gut). Vydává první časopis od autistů pro autisty. Název časopisu – N#mmer – si nechala vytetovat na loket.

„Nedokážu filtrovat vzruchy a nevnímat nedůležité,“ píše ve své knize. Všechno vnímá intenzivně. Výsledkem je zahlcenost. Například v nákupním centru:

V Denisiných uších se z toho všeho stává nesnesitelně hlasitá kakofonie. A k tomu ještě všechny ty neonové reklamy, cedule oznamující slevu, regály plné CD, DVD, stovky barev, nápisů, dusno...

Gemütszustand: pic.twitter.com/KkcmzZH7bt

— Denise Linke (@pollys_pocket) 5. November 2015

Tím se vysvětluje, proč Denise chtěla, aby se rozhovor konal u ní v kuchyni a ne někde v kavárně. A potom ještě jedna důležitá věc: empatie. Autisti mají problém se vcítit do rozpoložení druhého. Rozzlobený výraz, tázavě zvednuté obočí. Kniha se sedmi pečetěmi – tak Denise označuje mimiku a gestikulaci ostatních.

I lidé, kteří se s Denise znají déle, vyprávějí, že si nejdříve ničeho nevšimli. Říkají o ní, že je milá, trochu roztěkaná – toho si taky brzy všimnu: ozve se nějaký zvuk, tablet ležící na poličce se rozsvítí a Denise je okamžitě nesoustředěná, ztrácí pozornost. Ale zrovna to souvisí spíše s poruchou ADHD. Teprve když je unavená nebo vyčerpaná, dochází u Denise k extrémním reakcím – například že si nevšimne, jestli rozhovor už skončil nebo ne a v jeho průběhu prostě opustí místnost.

"Machen Sie eine Therapie?" "Nein, nein. Ich twittere."

— Denise Linke (@pollys_pocket) 26. November 2015

Kéž by komunikace byla tak jednoduchá jako na twitteru, na facebooku nebo na chatu. Tam všechny meziřádkové smalltalkové signály nejsou potřeba, ironii a rozzlobení signalizují smajlíky, a když Denise vstane a chat opustí, nikomu to nevadí.

Ale Denise není – jak ona říká – vysoce funkční jen ve virtuálním životě. I to způsobuje ADHD. Zatímco její ADHD-já například koupilo letenku do New Yorku, její autistické já se na několik dní zavřelo do bytu, který našla přes Airbnb a přes Tinder se seznámila s klukem, který ji provedl tímhle hlučným, cizím městem, a nakonec s ním začala chodit. ADHD-Denise chodí spontánně sledovat fotbalová utkání, autistická Denise je ale nejraději zavřená doma a čte tlusté pohádkové knihy. ADHD-Denise neustále potřebuje nové vzruchy, autistická Denise miluje to, co už zná, stabilitu. „Jsem jako auto, ve kterém někdo zároveň šlape na plyn i na brzdu,“ říká. Takové auto by se celkem rychle rozbilo, říkám. „Jo, je to všechno celkem zničující,“ říká Denise.

Když sedím u Denise v kuchyni u bledě modré linky, kouřím s ní u okna a poslouchám, jak náročné pro její autistické já je nakupování a kolik měsíců jejímu ADHD-já trvá vyplnit daňové přiznání, tak se v tom i trochu poznávám. Podle Denise je to tím, že hodně z toho, čím se psychické poruchy vyznačují, je velmi lidské. Akorát že ona tohle všechno vnímá tisíckrát intenzivněji, sirénu vydrží poslouchat, jen když si křečovitě zakryje uši, a určitý okamžik během párty je pro ni tak nesnesitelný, že prostě musí odejít – ihned.

"It’s not autism we’re faking, it’s neuro-typicality." https://t.co/DaOxGKJ1uC

— Denise Linke (@pollys_pocket) 25. November 2015

Denise se „normálnímu“ chování naučila, jako se jiní učí básničky. Jak se tváří veselý člověk, odkoukala od své matky, zadumaný výraz zase od své babičky. Smalltalkové fráze se naučila prostě zpaměti. „Autisti se učí zároveň i herectví,“ vysvětluje. „Takový, jaký člověk je, evidentně není vhodné, proto se prostě přetvařujeme.“

Jako dítě Denise někdy celé týdny chodila do školy převlečená za piráta nebo dlouho hovořila o politickém systému ve starém Římě. Vypráví o mobbingu, diskriminaci, depresi. A protože tehdy ještě neměla diagnózu, nedokázala si vysvětlit, kde pramení všechna ta nenávist.

To, že Denise později přešla na integrativní školu, dnes popisuje jako svoji záchranu. A když o téhle škole hovoří, zní to trochu, jako by mluvila o společnosti, ve které by chtěla žít: školáci různého stupně, vozíčkáři, neslyšící, autisti a lidé bez jakéhokoli postižení pod jednou střechou, každý se učí od každého, všichni mají stejné šance, slabosti každého se řeší individuálně, každý může uplatnit svoje silné stránky.

Jedna z Denisiných silných stránek je její neuvěřitelný smysl pro detaily, které „normální“ lidi jako já vůbec nedokážou vnímat. A detaily si pamatuje – provždy. Během našeho rozhovoru v kuchyni zčistajasna začne recitovat vzorečky týkající se kvadratických rovnic z vyučování matematiky. Denise neví, co tenhle vzoreček vlastně znamená, ale nedokáže ho vypustit z paměti: X1,2 krát minus p děleno dvěma plus/minus odmocnina z p děleno dvěma na druhou minus q.

Na to, že lidé svět vnímají rozdílně a svět také rozdílným způsobem ovlivňují, Denise používá pojem „neurodiverzita“. Přijmout svět v jeho neurodiverzitě je podle Denise obrovská šance. „Pokud neurodiverzitu nevyužijeme, jsme úplní blbci.“