Na plný plyn s nohou neustále na brzdě

© Berlin Verlag in der Piper Verlag GmbH© Berlin Verlag in der Piper Verlag GmbH
Denise Linke na obílce své knihy Ne normální, ale to skutečně dobře (výřez), © Berlin Verlag in der Piper Verlag GmbH

Už hlučná kavárna je pro Denise Linke příliš – a přesto se vydává do džungle velkoměsta. Tato mladá žena trpí Aspergerovým syndromem a poruchou ADHD. Ale chce světu vysvětlit, že její život je báječný. Martin Nejezchleba přináší setkání s ní, online a offline.
Bude novinářovi, co sem má dorazit za půl hodiny, vadit, že jsem ještě v pyžamu?

Jdu pozdě, vyběhnu z metra U9 a stoupám po schodech nahoru. Přemýšlím, jak asi bude probíhat rozhovor s někým, kdo má Aspergerův syndrom, s ženou, pro kterou je těžké vyložit si moji mimiku, jen velmi namáhavě vnímá gesta a meziřádkové jednání, která mým slovům dávají další smysl, skrze ně totiž vyznívají ironicky, žertovně, vážně, zaujatě nebo vztekle.

Vadí @pollys_pocket, že novinář nabírá čím dál větší zpoždění?

Když mi Denise Linke otevře, má na sobě bílou košili s jemnými šedými proužky, kterou má na břiše zavázanou na uzel. Představí mi svoje dva kocoury, kteří se jí proplétají mezi nohama. Elvis a Michael. V nějakém rozhovoru s Denise jsem četl, že autisti neradi podávají ruku. Cizí kůže, pot, to všechno je jim údajně poměrně odporné. Přesto jí podávám ruku, automaticky.

Potřesu si rukou s drobnou mladou ženou, rudá rtěnka, piercing v nose a barevná tetování: za uchem má vytetovanou květinu, na vnitřní straně pravé paže kotvu, na předloktí pak tlačítka z Playstation. Celkem normální Berlíňanka, řeklo by se.

Dovolte mi, abych se představila: Denise Linke. Novinářka, spisovatelka, mám ADHD a trpím autismem..., ehm, pardon, neobyčejnými schopnostmi!

Teprve ve dvaadvaceti letech se Denise dozvěděla svoji diagnózu. Od té doby bojuje za inkluzívní vzdělávání a proti klišé, které bývají s autismem spojována – že mají neobyčejné schopnosti à la Rain Man, který geniálně uměl počítat karty. Denise píše články o tom, jak se jí s autismem žije, dává rozhovory, v říjnu vyšla její biografie Ne normální, ale to skutečně dobře (Nicht normal, aber das richtig gut). Vydává první časopis od autistů pro autisty. Název časopisu – N#mmer – si nechala vytetovat na loket.

„Nedokážu filtrovat vzruchy a nevnímat nedůležité,“ píše ve své knize. Všechno vnímá intenzivně. Výsledkem je zahlcenost. Například v nákupním centru:

„Hraje tu hudba, vzadu ale zase nějaká jiná. Dva lidé se tu hádají, paní se směje, dítě křičí, jezdící schody vržou, světlo zářivek problikává, prodavačka nabízí ochutnávku, desítky nákupních vozíků kolem mě projíždějí různou rychlostí, prodavač doplňuje láhve a sklo řinčí.“
(Denise Linke: Ne normální, ale to skutečně dobře, Berlin Verlag 2015)

V Denisiných uších se z toho všeho stává nesnesitelně hlasitá kakofonie. A k tomu ještě všechny ty neonové reklamy, cedule oznamující slevu, regály plné CD, DVD, stovky barev, nápisů, dusno...

Stav mysli: (viz video)

Tím se vysvětluje, proč Denise chtěla, aby se rozhovor konal u ní v kuchyni a ne někde v kavárně. A potom ještě jedna důležitá věc: empatie. Autisti mají problém se vcítit do rozpoložení druhého. Rozzlobený výraz, tázavě zvednuté obočí. Kniha se sedmi pečetěmi – tak Denise označuje mimiku a gestikulaci ostatních.

I lidé, kteří se s Denise znají déle, vyprávějí, že si nejdříve ničeho nevšimli. Říkají o ní, že je milá, trochu roztěkaná – toho si taky brzy všimnu: ozve se nějaký zvuk, tablet ležící na poličce se rozsvítí a Denise je okamžitě nesoustředěná, ztrácí pozornost. Ale zrovna to souvisí spíše s poruchou ADHD. Teprve když je unavená nebo vyčerpaná, dochází u Denise k extrémním reakcím – například že si nevšimne, jestli rozhovor už skončil nebo ne a v jeho průběhu prostě opustí místnost.

„Chodíte na terapii?“ „Ne, ne. Tweetuju.“

Kéž by komunikace byla tak jednoduchá jako na twitteru, na facebooku nebo na chatu. Tam všechny meziřádkové smalltalkové signály nejsou potřeba, ironii a rozzlobení signalizují smajlíky, a když Denise vstane a chat opustí, nikomu to nevadí.

Ale Denise není – jak ona říká – vysoce funkční jen ve virtuálním životě. I to způsobuje ADHD. Zatímco její ADHD-já například koupilo letenku do New Yorku, její autistické já se na několik dní zavřelo do bytu, který našla přes Airbnb a přes Tinder se seznámila s klukem, který ji provedl tímhle hlučným, cizím městem, a nakonec s ním začala chodit. ADHD-Denise chodí spontánně sledovat fotbalová utkání, autistická Denise je ale nejraději zavřená doma a čte tlusté pohádkové knihy. ADHD-Denise neustále potřebuje nové vzruchy, autistická Denise miluje to, co už zná, stabilitu. „Jsem jako auto, ve kterém někdo zároveň šlape na plyn i na brzdu,“ říká. Takové auto by se celkem rychle rozbilo, říkám. „Jo, je to všechno celkem zničující,“ říká Denise.

Když sedím u Denise v kuchyni u bledě modré linky, kouřím s ní u okna a poslouchám, jak náročné pro její autistické já je nakupování a kolik měsíců jejímu ADHD-já trvá vyplnit daňové přiznání, tak se v tom i trochu poznávám. Podle Denise je to tím, že hodně z toho, čím se psychické poruchy vyznačují, je velmi lidské. Akorát že ona tohle všechno vnímá tisíckrát intenzivněji, sirénu vydrží poslouchat, jen když si křečovitě zakryje uši, a určitý okamžik během párty je pro ni tak nesnesitelný, že prostě musí odejít – ihned.

Denise se „normálnímu“ chování naučila, jako se jiní učí básničky. Jak se tváří veselý člověk, odkoukala od své matky, zadumaný výraz zase od své babičky. Smalltalkové fráze se naučila prostě zpaměti. „Autisti se učí zároveň i herectví,“ vysvětluje. „Takový, jaký člověk je, evidentně není vhodné, proto se prostě přetvařujeme.“

Jako dítě Denise někdy celé týdny chodila do školy převlečená za piráta nebo dlouho hovořila o politickém systému ve starém Římě. Vypráví o mobbingu, diskriminaci, depresi. A protože tehdy ještě neměla diagnózu, nedokázala si vysvětlit, kde pramení všechna ta nenávist.

„Nepotřebovala jsem papír, na kterém bude stát, jaké onemocnění mám. Nepotřebovala jsem terapii. Potřebovala jsem lidi, kteří si se mnou dají tu námahu, kterou jsem si já dávala s nimi.“
(Denise Linke: Ne normální, ale to skutečně dobře, Berlin Verlag 2015)

To, že Denise později přešla na integrativní školu, dnes popisuje jako svoji záchranu. A když o téhle škole hovoří, zní to trochu, jako by mluvila o společnosti, ve které by chtěla žít: školáci různého stupně, vozíčkáři, neslyšící, autisti a lidé bez jakéhokoli postižení pod jednou střechou, každý se učí od každého, všichni mají stejné šance, slabosti každého se řeší individuálně, každý může uplatnit svoje silné stránky.

Jedna z Denisiných silných stránek je její neuvěřitelný smysl pro detaily, které „normální“ lidi jako já vůbec nedokážou vnímat. A detaily si pamatuje – provždy. Během našeho rozhovoru v kuchyni zčistajasna začne recitovat vzorečky týkající se kvadratických rovnic z vyučování matematiky. Denise neví, co tenhle vzoreček vlastně znamená, ale nedokáže ho vypustit z paměti: X1,2 krát minus p děleno dvěma plus/minus odmocnina z p děleno dvěma na druhou minus q.

Na to, že lidé svět vnímají rozdílně a svět také rozdílným způsobem ovlivňují, Denise používá pojem „neurodiverzita“. Přijmout svět v jeho neurodiverzitě je podle Denise obrovská šance. „Pokud neurodiverzitu nevyužijeme, jsme úplní blbci.“

Martin Nejezchleba
překlad: Tereza Semotamová
 
Copyright: jádu | Goethe-Institut Praha
leden 2016
odkazy k tématu

Všude na světě lidé žijí pro lepší budoucnost. Sbíráme jejich příběhy a ukazujeme, co je možné už dnes. jadumagazin.eu/futureperfect

Další články k tématu

Na plný plyn s nohou na brzdě
Žurnalistka Denise Linke trpí Aspergerovým syndrem a poruchou ADHD. Ale chce světu vysvětlit, že její život je báječný. Martin Nejezchleba přináší setkání s ní, online a offline.

Inkluze začíná v hlavě
Inkluze je v módě, což je i politicky žádané. Ale stačí zákony k tomu, aby se v lidech vzbudilo povědomí o výhodách inkluzivního vzdělávání?

Rodičem navzdory hendikepu
Dovedou se duševně postižení lidé postarat o své vlastní dítě? „Zcela určitě ano,“ říkají rodiče desetiletého Holgera, kteří od narození trpí částečným mentálním postižením. „Snad, když se jim dostane výrazné podpory,“ říká jejich opatrovnice.

Praha s překážkami
S jakými potížemi se v prostředcích hromadné dopravy setkávají starší lidé, rodiče s kočárky nebo vozíčkáři? Tomuto problému se věnuje nový pražský dokumentární film.

Kavárna ticha
V berlínské kavárně Café Ole bývá relativně ticho. „Hraje hudba příliš tiše?“ Sezer Yigitoglu to neví. 30letý gastronom neslyší. Jako první neslyšící v Německu otevřel v červenci 2012 kavárnu.

Zjevný konec byl začátek nového
Od svých šestnácti let, kdy vypadl z balkonu ve třetím patře, je David Drahonínský připoután na invalidní vozík. Na paralympijských hrách v Londýně reprezentoval Českou republiku v lukostřelbě.

Putování za splněnými sny
Heřman byl vždy sportovcem. Před sedmi lety se mu však stal vážný úraz a skončil na invalidním vozíku. Nevzdal se. Již několik let podniká cykloputování, aby dodal odvahu všem ostatním.

Témata jádu

Až po uši
Hlasy, tóny, zvuky. Příjemné i nepříjemné. Takové, které (pro nás) něco znamenají, a takové, které jsou jen zvukem sami o sobě. Takové, co vycházejí zvenčí, ale samozřejmě i takové, které vydáváme my sami. Ať už to umíme, chceme nebo musíme: natahovat uši se vyplatí. více...

Dnes je zítra
Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

V očích pozorovatele
… tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

Někam patřit
Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

Archiv témat
Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...