Život

Útěk před útokem

Ofer Waldman

Dojmy z Tel Avivu

Veřejný protiletecký bunkr zvenčí v Tel Avivu. Foto: © Ofer Waldman
Veřejný protiletecký bunkr zvenčí v Tel Avivu. Foto: © Ofer Waldman

Po dvaceti letech zazněl v polovině listopadu 2012 v izraelské metropoli Tel Avivu poplach kvůli odpálené raketě. K útoku se později přihlásilo jedno vojenské uskupení hnutí Hamas. Radikálně-islamistické palestinské hnutí už několik týdnů předtím zesílilo ostřelování vesnic a měst na jižním území Izraele. Nato izraelští vojáci zabili vojenského velitele Hamas. Na další raketové útoky ze strany Hamas reagoval Izrael leteckou odvetou ostřelováním pásma Gazy, bašty hnutí Hamas. O život přišlo několik civilistů. Blízkovýchodní konflikt znovu eskaloval. Hudebník Ofer Waldman žije v Tel Avivu. Na svém blogu naléhavě popsal, jak se svou rodinou prožíval útok na město a co přitom pocítil. jádu s laskavým svolením Ofera Waldmana přináší jeho příspěvek.

Milí přátelé,

dokud to Gili nevyřkla nahlas, tak jsem to sám pořád nemohl pochopit. Ori, naši dceru, držela teple oblečenou v náručí, a já jsem za nimi táhl obrovský kufr, roh zavěšený na jednom rameni, tašku s plínkami, hračkami a banány na druhém.

Prcháme.

Mlčky zapínáme Ori bezpečnostní pás, nakládáme věci do našeho malého Hyundaie a vyrážíme, rychle pryč z Tel Avivu, na sever. Na semaforech se dívám do ostatních aut. Pravděpodobně vypadáme i my stejně jako všichni ostatní. Táta strnulý za volantem a máma s obavami neustále kontroluje chytrý telefon, děti na zadních sedadlech, vytržené z poklidného večera a posazené do aut, aby se mohlo jet k prarodičům, přátelům nebo známým – hlavně rychle pryč z Tel Avivu. Na semaforu se rozsvítí zelená a já cítím, jak pevně mé prsty obepínají volant. Ori chce poslouchat svá dětská cédéčka, a tak se autem brzy linou roztomilé dětské hlásky. „Přilétni k nám letadélko, vezmi nás až do oblak, kde si kapsy naplníme hvězdami a dárky pro naše děti.“ V opačném směru nás míjejí vojenská vozidla, naložená tanky, pancéřovanými vozy; míří na jih.

Prázdné Rabínovo náměstí v Tel Avivu, jsou tu jen holubi. Foto: © Ofer Waldman

Prázdné Rabínovo náměstí v Tel Avivu, jsou tu jen holubi. Foto: © Ofer Waldman

Hodinu před tím.

Na návštěvě u nás byla jedna Gilina kamarádka se svým synem, kterou vlastně ani moc nemusím. Zalezl jsem si tedy do ložnice a pokračoval v práci na článku pro jednu konferenci. Ori přišla za mnou - zřejmě toho kluka taky moc ráda nemá. Chtěla si na počítači prohlížet obrázky hrochů. Hrochy miluje od doby, co jsme jednu takovou obludu viděli v berlínské zoo. „Ještě jednoho!“ žadoní nadšeně uvelebená na mém klíně. Gili nahlédla k nám do pokoje. Byla by raději s námi, než se starala o návštěvu. Usměju se na ni a pohladím její rostoucí bříško. Z jejích rtů odečítám, jak naznačuje, že již brzy odejdou, a pak přijde za námi. Pak se opět věnuji svému dítěti posedlému hrochy.

Siréna.

Vůbec nepřemýšlím. Popadnu Ori, beru klíče. Pohlédnu na Gili. Ta si bere mobil. Nepadne ani slovo. Kamarádka něco mumlá, ale já ji nevnímám, jen přemýšlím, co budu dělat, to přeci nemůže být pravda. Vybíhám z bytu. Schody, hlasy sousedů. Máš klíče. Mám. Pojď. Běžíme po schodech dolů. Ori nic neříká, ale pevně se mě drží. V krytu se už svítí, zahlédnu Ayalu z přízemí. Její velký syn se třese po celém těle. Usměju se na něj, Ori začne zpívat. Miluju své dítě. Gilina kamarádku, která mezitím se svým synem taky dorazila, hysterčí. Podívám se na ni, ukážu na malé dítě od sousedů a prosím ji, aby se uklidnila. Sousedka netuší, kde je její muž. Gili jí půjčuje mobil. Manžel telefon ale nezvedá.

Protiletecký bunkr zevnitř, Tel Aviv. Foto: © Ofer Waldman

Protiletecký bunkr zevnitř, Tel Aviv. Foto: © Ofer Waldman

Byla to exploze?

Do krytu přichází další soused, v obličeji úplně zesinalý. „Slyšeli jste to?“. Později se dozvíme, že v té době město ještě přímo zasaženo nebylo, až později. Snažím se o rozhovor s dítětem naší sousedky, vyprávím mu své zážitky z války v Perském zálivu v roce 1991. V jeho očích vidím, že mě vůbec neposlouchá. V jeho očích vidím, že má strach.

Siréna přestala. Ticho.

Co teď? Zkouším v té velké, prázdné místnosti nalézt další vypínače. Pohlédnu na Gili. Je v pořádku, myslím ale, že nechápe, co se tu odehrává. Já taky ne. Vracíme se zpátky do bytu. Mechanicky začnu balit věci do tašky, která bude od té chvíle trvale připravena vedle dveří. Házím do ní všechno možné. Vodu, plínky, knihy, kávu, čokoládu, oblečení pro Ori. Gili mě chytne za ruku.

Prcháme.

Balení jde rychle od ruky, v klidu, efektivně. Ori si hraje a prozpěvuje, volám sestře, a když jí říkám, že jsem zrovna s Ori v náručí běžel do krytu, nahrnou se mi prudce slzy do očí, brečím. Rychle se ale uklidním, musím dát pozor, aby si Ori ničeho nevšimla. Gili zahlédne mé zarudlé oči. Pokusím se o úsměv: „vezmeme si naše pasy,“ ptám se, „mohli bychom utéct do Berlína.“ Rychle stihnu napsat jeden řádek na svůj profil na facebooku. První reakce na sebe nenechají dlouho čekat. Jsem pyšný.

Prázdné, jinak vždy plné dětské hřiště. Foto: © Ofer Waldman

Prázdné, jinak vždy plné dětské hřiště. Foto: © Ofer Waldman

A teď jsme v Galileji, u Giliných rodičů. Je klid, Ori a Gili už tvrdě spí. Možná bylo zbabělé utéct, ale ve válce mít jedno dítě v náručí a druhé v břiše je zbabělost tou pravou odvahou. V paměti mi zůstaly dva obrazy, které do smrti nezapomenu. Jak utíkám s Ori po schodech dolů. A jak jde Gili přede mnou, obepínajíc Ori celým svým tělem; ta malá dětská hlavička se světlými vlásky obklopená těžkými, černými loknami své matky, mé ženy.

V těchto hodinách nemluvím o politice, ale nabízím vám, abyste se se mnou modlili za všechny matky, v Gaze i u nás, které pevně svírají své děti v náručí, na útěku. Už zase na útěku.

Váš Ofer

Ofer Waldman
je hudebník, několik let žil v Berlíně a nyní bydlí se svou rodinou v Tel Avivu
překlad: Martina Stejskalová

Copyright: Goethe-Institut Praha
listopad 2012
odkazy k tématu

Další články k tématu

Mládež v Terezíně
V roce 1929 se narodila Maud Beer v moravském Prostějově a od roku 1942 sdílela s dalšími 23 dívkami malý pokoj v terezínském ghettu. Dnes je jejím domovem Tel Aviv.

Všichni se na to zapomněli zeptat
Izraelský režisér Arnon Goldfinger (50) zamýšlel natočit dokumentární film o telavivském bytě svých zesnulých prarodičů – pro rodinný archiv. Místo toho se dostal na stopu překvapivémumu rodinnému tajemství.

Trochu Prahy v Tel Avivu
Jak se z českého stavebního dělníka stal majitel restaurace v Izraeli.

The First Sea
Izraelští aktivisté ukazují palestinským dětem moře.

Útěk před útokem
Bloger Ofer Waldman popisuje, jak prožíval raketový útok na Tel Aviv 16.listopadu 2012 se svou rodinou.

Očista v Izraeli
Hannina cesta je film plný klišé, který nedrží pohromadě.

Návrat do Země zaslíbené
Berlíňanka Manuela Shimberg se rozhodla pro aliju - emigruje do Izraele.

Témata jádu

Dnes je zítra
Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

V očích pozorovatele
… tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

Rychleji, výš, dál
Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

Někam patřit
Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

Archiv témat
Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...