Když byla Marie Rumlenová potřetí těhotná, ocitla se ve sporu se zákonem. Meda se měla narodit za pomoci porodní asistentky – a to doma, v klidu rodinné ložnice. Jenže když byla Marie v prvním měsíci těhotenství, začal v Česku platit nový zákon o zdravotnických službách a s ním i vyhláška, která znemožňuje porodním asistentkám vykonávat jejich činnosti mimo nemocnici. Domácí porody se tímto na jaře 2012 dostaly do šedé zóny zákona.

Tehdy proto Marie psala na ministerstva, do nemocnic a na radnice, ale dozvěděla se pouze, že v současné době není v České republice porodní bába, která by splňovala podmínky pro asistenci při domácím porodu. „Kdybych jela o dvě stě kilometrů dál, do Německa, pak by domácí porod nebyl problém. Ale tady, v tomto státě, to nejde,“ říká čtyřiatřicetiletá kulturoložka, dívá se přitom z okna na zelené kopce Dejvic a na Pražský hrad a kojí dnes už svou devatenáctiměsíční dceru Medu.

Soukromá záležitost

Aby se ale Meda narodila v domácí pohodě, rozhodla se Marie Rumlenová bojovat všemi prostředky za své právo na domácí porod. Pak se dozvěděla, že se kvůli tomu s českým státem soudí již dvě ženy u Evropského soudu pro lidská práva. Marie proces sleduje s napětím – nelíbí se jí, že stát zasahuje do práv žen. „Zahraniční studie dokazují, že pro zdravou ženu je domácí porod srovnatelně bezpečný jako porod v porodnici, kde hrozí komplikace kvůli rutinním medicínským zásahům,“ dodává Marie. A právě pro situace, kdy je člověk přesvědčen, že stát, ve kterém žije, zraňuje jeho práva, je tu Evropský soud pro lidská práva.

„Moje klientka se odvolává na článek osm Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,“ vysvětluje advokátka jedné ze žalobkyň Adéla Hořejší. Tento článek zajišťuje lidem „právo na respektování soukromého a rodinného života“. A žalobkyně i jejich právní zástupci jsou přesvědčeni, že to platí právě i pro svobodnou volbu místa porodu – včetně zdravotní péče. Ve známé kauze z roku 2010 „Ternovszká proti Maďarsku“ se štrasburský soud už jednou s touto interpretací osmého článku ztotožnil a nařídil státům, které podepsaly úmluvu, aby umožnily domácí porody včetně péče o zdraví matek a novorozenců.

V Česku je ale situace o trochu komplikovanější. Domácí porody tu stát sice nezakazuje, ale zákonodárci v podstatě přítomnost porodní asistentky znemožnili. Podle vyhlášky totiž musí prokázat, že disponují vybavením srovnatelným s porodnicemi, tedy že mají v blízkosti neonatologa, neonatologickou sestřičku, dětského lékaře se sestřičkou, dvě porodní asistentky a inkubátory.

Gynekologický monopol

Právnička Hořejší žádá ve Štrasburku odškodnění pro svou klientku, protože jí stát zapřel právo na svobodnou volbu místa porodu. Jde ale o mnohem víc: „Jakmile soud rozhodne, že Česká republika porušuje úmluvu, bude se muset změnit celé legislativní nastavení péče o těhotné a rodící ženy i jejich děti,“ říká Hořejší a žádá, aby stát umožnil asistentkám bez omezení vykonávat jejich práci, „tedy v plném rozsahu jejich zákonných kompetencí“. Tomu se podle Hořejší snaží zabránit Česká gynekologická a porodnická společnost, která si chce podle právničky prý udržet svůj monopol na péči o těhotné a novorozence – a tímto i monopol na příjem plateb zdravotních pojišťoven. „Jde o velké peníze a o moc,“ míní Adéla Hořejší.

Podle obhájce České republiky ve zmíněném sporu Víta Alexandera Schorma ale jde především o zdraví novorozenců, jak v září loňského roku přednesl při jednání ve Štrasburku. Ředitel porodnice v pražském Podolí a vědecký sekretář České gynekologické a porodnické společnosti Petr Velebil tuto argumentaci navíc podpořil čísly a studiemi například o možných komplikacích během porodu. Žalobce naopak nechali tyto studie vyvrátit biostatističkou z Evropského centra pro medicínskou informatiku Markétou Pavlíkovou, která s odvoláním na německou analýzu vyzdvihla, že komplikace během porodu nastávají mnohem častěji v porodnicích než doma.

„Proč pak zákon nejde tak daleko, aby domácí porody zakázal úplně,“ ptal se během projednávání běžícího sporu jeden ze soudců desetičlenné komory Belgičan Paul Lemmens. Taková veřejná jednání nařizuje Evropský soud pro lidská práva jen ve výjimečných případech. Podle Adély Hořejší to naznačuje, že soudci chtějí tímto procesem dosáhnout exemplárního rozsudku. Žaloba, kterou právnička podala v květnu 2012, je navíc výjimečná i v jiných ohledech. Zpravidla musí žalobce projít všemi soudními instancemi na národní úrovni, než se může odvolat do Štrasburku. Protože jsou práva rodiček v tomto případě ale porušována přes práva třetích osob - tedy přísnými nařízeními pro porodní asistentky - byla přímá cesta k soudu pro lidská práva prý jedinou možností. Rozsudek se očekává během několika měsíců.

Proti přírodě?

Marie Rumlenová doufá, že soud nakonec přiměje Českou republiku k tomu, aby matkám umožnila rodit doma, a to v péči porodní asistentky. Argumentaci odpůrců domácích porodů, kteří tvrdí, že rodičky domácími porody vědomě ohrožují zdraví svých dětí, označuje jako „perverzní“: „To by bylo přece proti přírodě. Proč by měla chtít těhotná matka přivádět do ohrožení vlastní dítě, dítě, které nosí?“

Malá Meda nakonec přišla na svět v ložnici rodičů a stejně jako obě její starší sestry se narodila do vody. Marie si na to půjčila modrý plastový bazének. Když jedné noci už stahy nepolevily, napustili ho rodiče vodou a zavolali porodní asistentku. „Měla jsem větší strach než při prvním porodu doma,“ vzpomíná Marie a hledí na podlahu vedle manželské postele, kde oné noci stál nafukovací bazén. Vědomí, že přiměla porodní asistentku k porušení zákona, ji prý hodně zneklidňovalo. Meda se narodila v deset dopoledne, když její otec zrovna ohříval vodu do bazénu. Marie byla první, kdo se novorozené Medy dotkl.