Alexandře Kiňové je dvacet tři let. S přítelem Antonínem po synovi Antoniovi plánovali ještě jedno miminko. Nakonec zjistili, že jich Alexandra čeká rovných pět. Takovou šanci má zhruba jedna ze 48 milionů nastávajících matek. Paterčata jsou událostí, která budí zájem médií i veřejnosti. Jejich dokonce tak málo, že jim Wikipedie věnuje samostatnou stránku, kde jich je uvedena většina od počátku dvacátého století. Mít vlastní odkaz na internetové encyklopedii ale asi bylo to poslední, nad čím Antonín s Alexandrou přemýšleli, když miminko plánovali.

Ze zákona mají matky paterčat nárok na zvýšenou pomoc od státu v podobě ošetřovatelky a porodné získávají pouze k prvnímu dítěti. Když se v médiích objevila zpráva o „pražském zázraku“ (tak celou událost nazývá zahraniční tisk), našlo se mnoho lidí, kteří rodičům nabídli pomoc. „Českomoravská asociace dvojčat a vícerčat“ založila konto, na němž nasbírala několik desítek tisíc korun, a některé firmy pak nabídly hmotnou pomoc.

Kolínská firma Daniely Caltové, která prodává kočárky, byla mezi nimi. Sestavila speciální kočárek pro paterčata a darovala ho rodičům. Toto by se dalo označit jako charitativní čin, který si zaslouží uznání. Jde však o okamžik, kdy se příběh zlomil a uhnul zcela jiným, pro české renomé nepříliš lichotivým směrem. Internetové diskuse začaly totiž zaplavovat protiromské rasistické komentáře.

Závist a rasismus

Facebookovou stránku firmy paní Caltové začali někteří uživatelé dané sociální sítě bombardovat nadávkami a výhružkami. Xenofobií a závistí prosáklé komentáře už povětšinou smazala, přesto se mezi zbylými dá vypátrat i „doporučení“ uživatele Vaška Atari Chytila. Jeden uživatel se totiž oháněl čtyři roky starým článkem o čtyřčatech a vyčítavým tónem se tázal, zda firma pomohla i jim. Chytil mu poradil, aby se „utíkal opalovat, aby chytil barvu“. Paní Caltová ale dodává, že se jim přímo do očí nikdo nic říct neodvážil, „raději se schovávali za monitory svých počítačů. Zároveň nám ale z celého světa chodilo mnoho souhlasných reakcí.“

Podle jejích slov se záporné reakce nahromadily především v první vlně, během několika málo hodin po uveřejnění informace. Když se firma rozhodovala o darování kočárku, nehrála barva pleti vůbec žádnou roli. Šlo o pouhý projev solidarity a samozřejmě i o firemní politiku, v níž dary vícerčatům fungují jako jistá forma reklamy a rozšíření povědomí o vlastní firmě.

Radovat se, ne závidět

Jak paní Caltová v oficiálním prohlášení na stránce její firmy píše, nejčastější argumenty v komentářích se nesly v duchu ‚jsem těhotná, proč mi take nedáte kočárek zadarmo?’. Proto vysvětluje, podle jaké logiky firma v případě vícerčat obvykle postupuje: čtyřčata získávají zadarmo jeden kočárek, který je pro dvojčata, pro dvě zbylé děti se musí ještě koupit, ale v případě paterčat získají všechny děti kočárek zdarma. Podaří-li se někomu přivést na svět šesterčata, může si, řečeno s nadsázkou, přát, co jen bude chtít.

V tomto článku, který firma v reakci na nenávistné komentáře a výhružky uveřejnila, se majitelka podivuje, proč tolik lidí vyvádí z míry jeden jediný kočárek: „Je mi líto, kolik nenávisti a závisti ve Vás je, místo abyste se radovali doma, i když třeba jen z jednoho dítka. Myslím, že si nikdo nedokážete představit, co tuto rodinu čeká. A je jedno, jakou barvu pleti nosí. Mediální zájem za pár dní pomine a budou celý život na vše sami.“

Za rodinu se postavil i liberecký exprimátor Jan Korytář. I jemu pak docházely negativní ohlasy a někdo dokonce zablokoval facebookovou stránku jeho politického hnutí. Trvalo několik dní, než se ji podařilo opět spravovat. Korytář varuje před stále sílícím trendem projevů nenávisti: „Z Romů se tímto tempem může stát otloukánek, na kterém se bude vybíjet frustrace části společnosti, která se obrátila podle mého názoru velmi nesprávným směrem. Romové za korupci a špatně fungující stát nemůžou.“

Pomocná ruka stále napřažená

I přes všechen stres, kterým si všichni zúčastnění prošli, by Daniela Caltová v dalším podobném případě jednala stejně. Přesto ji však šokovalo, že jsou lidé schopni vyšilovat kvůli jednomu kočárku, který se v množství peněz, které rodina bude muset vložit do jejich ošacení a výživy i během dalších let, ztrácí jako vzduchová bublina uprostřed oceánu. Nenávistné slovní útoky ji od další pomoci neodradily. Naopak, jednou měsíčně se s rodinou vídá a navzájem se povzbuzují.

Vzpomíná na to pokaždé, když se s nimi potkává: „Žasnu nad tím, jak pět malých tvorečků prožívá svoje první týdny a nyní už měsíce. Vidět vedle sebe pět dětských postýlek a v každé jednoho drobečka, je úžasný pohled, ale zároveň to ve mně vyvolává chvění z toho, kolik práce a starostí celou rodinu natrvalo čeká.“ Nakonec ale poštvávači a autoři anonymních výhružek přeci jen „slaví“ malé vítězství. Velká část peněz, které se nasbíraly na konto pomoci paterčatům, přijde na pořízení ochranných sítí do oken, aby byla rodina v bezpečí před případným vhozením molotovových koktejlů z rukou neonacistů, které před čtyřmi lety ve Vítkově popálily na 80 % těla tehdy dvouletou Natálku.