Dětství v kůži superhrdiny

Foto: © Jan HromádkoFoto: © Jan Hromádko
Superděti mají nadpřirozené schopnosti. Jen ten oblek Supermana chybí... Foto: © Jan Hromádko

Aby doma nepřidělávaly problémy, nosí ze školy samé jedničky, vyhrávají chemické olympiády a pak se ještě desítky hodin týdně starají o nemocného nebo postiženého rodiče. Superděti, jak jim říkají psychologové, mnohdy ani netuší, kolik toho na nich leží. Napětí a neustálý tlak se ale postupem času stejně někde projeví.

„Jedou naplno, ale zničehonic přijde stopka. Teprve potom si začnou uvědomovat, že jejich současný problém má možná kořeny právě v dětství, které prožili,“ říká Radka Vepřková, která před dvěma lety založila projekt Superděti. Její cíl je jasný – dát dětem prostor na hraní a odpočinek, zkrátka jim vrátit kus dětství.

Radko, váš projekt je v České republice naprosto ojedinělý. Co vás k této problematice přivedlo?

Nápad vznikl, když jsem pracovala v Cerebru, organizaci pro lidi s poraněním mozku. Seznámila jsem se s paní, která byla právě takovým „superdítětem“: když byla malá, její tatínek se vyboural v autě a ona se stala právě takovým superdítětem. Sama si to uvědomila, až když po letech začala chodit na psychoterapii. Tam jsem poprvé viděla, jak velký problém může nastat, když malé děti pečují o své rodiče. Samozřejmě, že je normální starat se o někoho v rodině, ale ne v takové míře. „Superděti“ se jim říká právě proto, že mají téměř nadpřirozené schopnosti – dokážou vyplnit složenku, uvařit svíčkovou nebo pečovat o nemocného rodiče tak, aby neměl proleženiny.

Dá se tedy říct, že dítě si zcela neuvědomuje, že je na něj naloženo víc, než dokáže unést?

Superděti mají problém definovat svoje vlastní potřeby, a proto někdy neumí přesně říct, jestli je to nějak omezuje. Když je ale nenaplňují, může to vést k tomu, že špatně spí, trpí úzkostmi, mají deprese nebo dokonce začnou myslet na sebevraždu. Velmi složitě si taky hledají kamarády – problémem není čas, ale spíše to, že s jinými nemají co sdílet. Je totiž rozdíl, jestli jdete v neděli s tátou na hokej, nebo mu ošetřujete jeho proleženiny. Zároveň je ale třeba říct, že spousta rodin se s tím vypořádá dobře. Jen je třeba nastavit určitá pravidla a únosnou míru. Dítě musí mít čas na hraní a vybití, protože to je to, co postrádá. Na tom je postavená filozofie celé naší organizace: dát superdětem prostor prožívat dětství naplno jako ostatní děti.

Kolik dětí se ve volném čase musí starat o svého nemocného rodiče a kolik z nich vyhledá vaši pomoc?

Sociologové odhadují, že se situace týká téměř 27 000 osob v celé zemi. My v současnosti pomáháme asi dvaceti z nich, přičemž to, že se ozvou, je dost nárazové. Pořád se potýkáme s tím, jak s tématem pracovat, aby se děti samy odhodlaly k nám přijít. Někdy nás upozorní někdo z okolí dítěte, ale málokdy se ozve rodina samotná. To, že by za námi dítě poslali sami, často totiž vnímají jako přiznání svého pochybení, i když tomu tak ve skutečnosti nemusí být. Naším cílem není řešit příčiny, ale spíš najít řešení. Máme určitý prostor pro konzultace s rodiči, ale práce v rodině je obecně hodně niterná a dlouhodobá, takže cílíme spíš na pomoc dětem.

Foto: © Jan Hromádko
Radka Vepřková prezentuje projekt „Superděti“ v pražském Hubu. Foto: © Jan Hromádko

Vašimi klienty jsou ale i dospělí, kteří byli superdětmi a tato zkušenost se jim pak do života promítá dál. Proč se na vás po takové době obracejí?

Většinu naší klientely tvoří právě dospělí lidé, kteří za sebou mají určitý příběh a jsou ochotní se o něj podělit. Vědí, co si prožili, a chtějí pomoct, aby se to samé nedělo dalším. Obvykle to bývají hodně empatické, aktivní osobnosti. Mnohdy pracují ve vysokých funkcích a v neziskových společnostech – jsou mezi nimi psychologové, sociální pracovníci, ale i umělci. Odborník by možná řekl, že u nich jde o mesiášský komplex, že mají pocit, že spasí svět, ale oni zkrátka jen chtějí pomáhat ostatním lidem. Tím, že utrpěli nějaké trauma a nemohli o něm moc mluvit, se teď realizují v různých expresivních aktivitách jako je kresba, tanec nebo psaní básní. Je to pro ně forma jakési vlastní terapie, která není navenek vidět.

Zkušenosti superdětí se tedy v jejich životě vždycky nějak projeví – ať už negativně, nebo pozitivně?

Nemusí to tak být. Spousta lidí si tím prošla a zvládla to úplně s přehledem. Já hlavně nechci, aby společnost superděti vnímala jako chudáky, protože to oni rozhodně nejsou. Jsou to úžasné osobnosti, který zažily něco negativního a každý z nich pak po svém hledá způsob, jak se s tím vypořádat. Začíná to tím, že si vůbec uvědomí, čím vlastně prošli.

Klíčovým bodem, který celý problém vyvolává, je tedy to, že v rodinách chybí odborný pečovatel a dítě ho supluje? Bojí si o něj rodina říct, nebo si zkrátka nepřizná, že má problém?

Roli hraje oboje. Co se týče akutní péče, patří Česká republika mezi nejlepší na světě. Díky tomu třeba při poranění mozku u havárie přežijete i to, co byste dřív nezvládli. Primární problém ale spočívá v tom, že u nás neexistuje žádná návaznost dlouhodobé péče, prostřednictvím které by se člověk vracel zpátky do života. Je možné pořídit si ošetřovatele, na kterého částečně přispívá stát, ale určitě to celé nepokryje. Rodina tak musí začít fungovat s postiženým člověkem a měla by být přesně informovaná o tom, co ji čeká a jak se nemoc vyvine třeba za pět let. O to by se měli postarat především praktičtí lékaři a sociálka (pozn. Orgán sociálně-právní ochrany dětí). Ve skutečnosti tomu tak není, a tak nastává fáze selhání rodiče, který se samozřejmě nikde nechce chlubit tím, že se o něj jeho dítě stará. Je to takový začarovaný kruh: naše společnost tuhle situaci toleruje a když o ní začneme mluvit, poukazujeme na nesprávné lidi, kteří jsou spíše oběťmi systému.

Jak problematiku superdětí řeší jiné země? Dá se v zahraničí něčím inspirovat?

Praxe ze zahraničí je taková, že v okamžiku, kdy dojde například k poranění mozku, tak začne fungovat tým lidí, který situaci sleduje od počátku – v první fázi samozřejmě doktoři, ale později taky lidi z radnice, sociální pracovníci. Ti sledují, jak se člověk vyvíjí a jak se vrací zpátky do domácího prostředí. V superdětské problematice totiž paradoxně platí, že čím dříve se člověk dostane domů, tím je to pro něj lepší. Velmi dobře mají tenhle systém propracovaný skandinávské země a taky Německo. Pro fázi přijetí bývá velmi důležité, aby se v týmu lidí, který člověka traumatem provází, vyskytl i někdo z rodiny. Dítě může cítit vinu, že se to stalo jeho rodičům a ne jemu, má nevědomé výčitky, které se hromadí a eskalují právě třeba až v dospělosti.

Co je v současné době vizí vašeho projektu?

Snové by samozřejmě bylo mít pobočky na různých místech po celé zemi, jako je tomu třeba v případě České alzheimerovské společnosti, kde také pracuji. Pokud zůstanu nohama na zemi, tak především upozorňovat veřejnost na to, kdo „superděti“ jsou. A nadále se pokoušet apelovat na to, aby fungoval systém spolupráce se všemi. Může to znít naivně, pateticky, možná až socialisticky, ale když se na tom začnou nějak činit všichni, tak už to nikdy nebude jen trauma jednoho jedince.

Rozhovor vedla Alice Zoubková.

Copyright: jádu / Goethe-Institut Praha
březen 2015

    Superděti

    Neziskový projekt Superděti si klade za cíl pomoci dětem, které se starají o svého chronicky nemocného nebo postiženého rodiče, či jiného člena rodiny. Organizace pomáhá předcházet fyzickým, psychickým, emocionálním a také edukačním problémům superdětí. Komunikuje jejich úlohu v médiích a snaží se, aby to, co superděti pro své blízké dělají, nebylo vnímáno jako samozřejmost, ale aby byla jejich snaha oceněna v rámci rodin i celé společnosti. Je tu pro děti a všechny mladé lidi žijící v Praze, kteří aktuálně cítí, že se nestíhají bavit a hrát si.

    Další články k tématu

    Zamrazit touhu po dítěti
    Čím dál více žen si nechává zamrazit vajíčka a tím i touhu po dítěti. Stoupenci této metody "social freezing" považují za revoluci v lékařství. Kritici s ní mají etické problémy.

    Proti státu
    Domácí porody v Česku sice nejsou zakázané – zákon ale zamezuje tomu, aby u nich byly přítomné porodní asistentky. Dvě Češky proto žalují stát u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku.

    Dětství v kůži superhrdiny
    Nosí ze školy samé jedničky a pak se ještě starají o rodiče. „Superděti“ mnohdy ani netuší, kolik toho na nich leží. Napětí a neustálý tlak se ale postupem času stejně někde projeví.

    Rodičem navzdory hendikepu
    Dovedou se duševně postižení lidé postarat o své vlastní dítě? „Zcela určitě ano,“ říkají rodiče desetiletého Holgera, kteří od narození trpí částečným mentálním postižením. „Snad, když se jim dostane výrazné podpory,“ říká jejich opatrovnice.

    Kočárkem k solidaritě
    Za projev solidarity sklidila firma prodávající kočárky vedle všeobecného uznání také řadu rasistických poznámek a výhružek. A vůbec nehrálo roli, že jde o pomoc čerstvě novorozeným paterčatům. Projevy nenávisti vyvolal jejich romský původ.

    Témata jádu

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Rychleji, výš, dál
    Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...