Paní Poláková, jakými způsoby kromě osvěty může Muzeum romské kultury reagovat na pravicový extremismus?

Každý zaměstnanec muzea určitě přispívá v boji proti rasismu, extremismu a xenofobií denně svojí činností. Účastníme se množství diskuzí, besed, rozhovorů, ale pořádáme také workshopy, interaktivní programy pro návštěvníky muzea, putovní výstavy atd. Účast na různých demonstracích, pochodech či podobných aktivitách na bázi občanské angažovanosti je na každém z nás jako na jedinci. Jako státní instituce máme možnost se vyjadřovat k určitým výzvám nebo peticím, které přímo souvisejí s naším zaměřením. Přiznávám se, že tak ale činíme výjimečně.

Proč výjimečně?

Nechávám rozhodnutí na každém z nás. Vyjadřovat se za kolektiv 25 lidí nemusí vždy znamenat, že mluvím za všechny. Svůj názor má právo říct každý a nevidím důvod, proč bych v podobných případech měla za jednotlivce jako jejich nadřízená hovořit.

Spolupracujete s některými organizacemi, které veřejně vystupují proti pravicovému extremismu?

Muzeum jako instituce se přidalo k výzvě Nic než názor, kterou zorganizoval Sokol Brno I. Spolupracujeme s nimi na různých akcích či výstavách. Samozřejmě více či méně spolupracujeme s organizacemi, které mají co do činění s bojem proti rasismu – o. s. Romea, Slovo21, IQ Roma servis a s mnoha dalšími. Pořádáme společné akce či projekty, jako například oslavy Mezinárodního dne Romů v Brně, Mezinárodní festival romské kultury Khamoro v Praze apod.

Jaké stereotypní představy o Romech shledáváte za nejzávažnější?

Když se řekne Rom, mnoho lidí si představí někoho tmavé pleti s černými vlasy a černýma očima, který nechce pracovat, živí se krádežemi a má sklony k páchání kriminálních činů. Má kolem sebe minimálně pět dětí, které neposílá do školy. Neumí pořádně česky kromě nadávek, jediné, co mu jde, je zpěv a tanec. Nezná pravidelnost s výjimkou vyzvedávání sociálních dávek. Zní to až neskutečně. Romové jsou více než kdo jiný házeni „do jednoho pytle“. Češi si málo uvědomují, že se velmi snadno můžou ocitnout v podobné situaci. Kdo se dostal pár let po sametové revoluci do Rakouska, určitě aspoň jednou viděl nápis „Češi, nekraďte tady“. Obdobně mají problém Turci v Německu.

Většinová společnost občas ani netuší, kolik Romů žije stejným životem jako ona. Jsou mezi nimi vynikající moderní umělci, herci, vědci, novináři, spisovatelé nebo učitelé, lékaři, sportovci… Ti a nejen oni našemu muzeu moc fandí, spolupracují na výstavách a jiných akcích, mnohdy za velmi symbolickou nebo žádnou odměnu.

Přispívají zmíněné stereotypy značnou měrou k nárůstu vlivu pravicového extremismu v České republice, nebo spatřujete původ těchto problémů jinde?

Samozřejmě, zvlášť když existuje jen velmi malá hrstka lidí, kteří poukazují na jejich nebezpečí a nesmyslnost. Dnešní problémy ve vzájemné komunikaci a toleranci nevznikly v posledních dvaceti letech, jen se prohloubily a vyostřily. Protiromské nálady i otevřená vystoupení jsou čím dál častější a značná část společnosti se radikalizuje. Není to však dle mého názoru reakce na změnu uvnitř romských komunit, ale jde o projev frustrace a „depresí“ vyvozených z politického a ekonomického vývoje. Sociální jistoty přestávají být pro mnohé pevným bodem v životě, bojí se budoucnosti a hledají jednoduchá východiska. Pravicoví radikálové taková nabízejí a spousta občanů je zcela nekriticky přijímá jako jediná možná. Dokud bude stát považovat za jediné řešení represe a „hašení požárů“, nedostaneme se z bludného kruhu ven. Vynakládá na ně nemalé prostředky, které by stačilo vložit do smysluplné a účinné prevence.

Jedná se podle Vás o závažný problém?

Ano, a pokud nebude řešen systémově a celospolečensky, může vyústit do situací, které jsme zažili např. v souvislosti s nepokoji a demonstracemi v Břeclavi či v Českých Budějovicích. V Břeclavi vyvolala protiromské demonstrace zpráva, že několik Romů ztlouklo patnáctiletého chlapce tak, že přišel o ledvinu. Reakce v podobě až hysterického obviňování Romů principem kolektivní viny přesně odpovídá chování davu, který nepotřebuje pátrat po jednotlivých vinících. Je spokojený, pokud najde skupinu, kterou lze označit za viníky a eventuálně ji okamžitě potrestat. Policie nakonec zjistila, že chlapec si obvinění vymyslel a zranění si přivodil sám svojí nerozvážností. V Českých Budějovicích se stala velmi podobná situace. Zcela banální konflikt na pískovišti přerostl v protiromské agresivní útoky a demonstrace, při nichž musela zasahovat policie.

Co by podle Vás bylo onou účinnou prevencí?

Na to by mi asi nestačil papír, kdybych chtěla vyjmenovat vše, co by se pro zlepšení vztahů s jinými etniky dalo udělat. Záměrně neuvádím jen s Romy, protože podobný vztah, jako k Romům, uplatňují Češi k muslimům, Ukrajincům, Vietnamcům apod. Zásadním klíčem je vzdělání, kapitola sama pro sebe. Stát je samozřejmě nabízí a vyžaduje, jde však o formu, jakou to provádí. Je-li systém nastavený tak, že mohou vzniknout segregované školy s 95 % romských žáků, není zdravý. Každé etnikum se řídí více nebo méně odlišnými pravidly a normami chování. Cílem multikulturality a integrace menšin do společnosti však není tato specifika potlačit, ale naučit se je poznávat a využívat je. A to prostě naše školství až na výjimky neumí. Jako přítěž vidím skutečnost, že všichni chtějí mít dnes všechno hned. Problém, který se nevyřeší za jedno volební období, jako by nebyl. Je lépe jej přesunout na později. Však ono se to nějak vyřeší – ale nikdy se to nevyřeší samo. Trpělivost chybí na obou stranách – většiny i menšiny. A v neposlední řadě je jistě nutná osvěta v pravém slova smyslu. Že obyčejný člověk neví nic o romské kultuře a historii, je smutné. Že o nich nic neví ani lidé, kteří řídí na různých úrovních stát či samosprávu, je alarmující. A přitom možnosti zde jsou, nejen v našem muzeu, je třeba jen chtít je využít.

Vaše nová výstava „Věřte-nevěřte“ se zaměřuje na mediální obraz Romů od 19. století až dodnes. Jakou měrou ovlivňují média současnou situaci?

Média bohužel zpravidla vyhledávají negativně laděné zprávy ovlivněné velmi úzkým etnocentrickým pohledem, neověřují dostatečně fakta, nepátrají do hloubky, ale drží se pouze povrchních na první pohled viditelných hodnocení a někdy naprosto záměrně podávají nepravdivé informace. Jako příklad může sloužit manipulace s fotografiemi agresivního čínského fanouška, kterému redaktoři „proměnili“ vzhled na Roma. Myslím si, že v tomto svoboda slova skutečně netkví!

Jaká je hlavní myšlenka, díky které vzniklo Muzeum romské kultury?

První hlavní myšlenkou bylo vytvořit odbornou instituci, která bude dokumentovat a shromažďovat doklady o romské kultuře a historii.

Na co se v současnosti svými aktivitami zaměřujete?

Naše činnost je mimo jiné zaměřena na informování romské veřejnosti. Pokud má člověk povědomí o své historii, zvyšuje se mu vlastní etnické uvědomění. Muzeum se nachází v městské čtvrti [ulice Bratislavská, pozn.red.], která nese stopy vyloučené lokality, a proto je část naší činnosti zaměřená také sociálně-edukačně. Umožňujeme romským dětem individuální doučování, které jim pomáhá zařadit se do českého vzdělávacího systému. Poskytujeme jim volnočasové aktivity, navštěvují s našimi pracovníky kulturní instituce, jezdí na poznávací výlety. Kromě toho se tuto lokalitu snažíme prostřednictvím zajímavých projektů otevírat veřejnosti. Majorita má o Romech velmi špatné povědomí ovlivněné množstvím stereotypních představ. My se snažíme objektivně informovat o minulosti, ale i současnosti.