Durch die Wand je poutavá kniha, přestože její jazyk je často rozvláčný a líčení až přehnaně vlídné. Obojí je však vyvažováno závažností a potenciálem této biografie, která vypráví jakoby morálně hodnotnější verzi staré legendy o tom, jak se někdo z umývače nádobí vypracoval a stal se milionářem. Tohoto příběhu se chopila téměř všechna média – od televizní talkshow Menschen bei Maischberger přes týdeník ZEITmagazin až po prestižní stranu 3 v listu Süddeutsche Zeitung, na které jsou denně uveřejňovány velké reportáže.

Čtrnáct let strachu z odsunu

Nizaqete Bislimi, která pochází z Kosova a které je dnes 36 let, si vědomě nezvolila kariéru dobře placené komerční právničky. Namísto toho se rozhodla pracovat v advokátní kanceláři, která mimo jiné i pro její rodinu po 14 letech provizoria a opakovaného pozastavování odsunu ze země konečně vydobyla trvalou perspektivu. Jako advokátka se teď Nizaqete také stará o uprchlíky. Ten, kdo si přečte její knihu, bude mít alespoň trochu ponětí o tom, jak fatální účinky mohou mít některé změny zákonů, jako například nová, zrychlená řízení při zpracování žádostí o azyl. A bude mít také ponětí o tom, co aktuálně znamená pojem „Wirtschaftsflüchtling“, tedy „ekonomický uprchlík“, v případě Romů z balkánských zemí. Pro ně to totiž neznamená útěk za větším výdělkem, ale útěk před faktickým vyčleněním ze společnosti – bez přístupu ke vzdělání, k bydlení, zdravotní péči, sociálním dávkám nebo k možnosti pracovat.

Z obytného kontejneru do posluchárny

Ani v Německu nebylo pro Nizaqete Bislimi všechno jednoduché. Maturitu a později studium práv absolvovala za ztížených podmínek. Ve vesnici pro uprchlíky, která byla postavena z obytných kontejnerů přímo u dálnice, neměla vlastní pokoj a jen cesta na univerzitu a zpět jí denně zabrala téměř čtyři hodiny, které musela zvládnout vlakem, autobusem a metrem. A jako „trpěná osoba“ s pouze dočasným právem k pobytu neměla nárok ani na státní podporu, která se v Německu ze zákona poskytuje na vzdělání žákům a studentům z příjmově slabších rodin. Kromě matky a čtyř sourozenců jí tehdy pomáhali také němečtí přátelé. Přesto se našlo i poměrně dost lidí – úředníků, soudců nebo učitelů –, kteří jí v jejím snažení házeli klacky pod nohy a upírali jí jakékoli právo na vzdělání. „Vdej se, holka!“ poradil jí například poradce z úřadu práce, když se s ním ve dvanácté třídě s vynikajícími známkami na vysvědčení, nicméně jako „trpěná osoba“, radila o volbě povolání. Upozornila ho tehdy na nápis, který měl vystavený v kanceláři: „Tamhle máte napsáno: ‚Merkelová říká to, čeho se nikdo neodváží.‘ – Vy pro mě určitě dokážete něco udělat. On ale jen odmítavě zavrtěl hlavou.“ A nezůstalo jen u jednoho odmítnutí.

Pro Nizaqete však bylo obtížné obhajovat svou studijní horlivost i před ostatními uprchlíky. „Proč se vlastně tak snažíš? Vždyť tě stejně odsunou.“ Nejvíc energie jí ubíral právě neustálý strach z odsunu. Tento strach trval dlouhých čtrnáct let. Soudní proces probíhal přes mnoho instancí. Nakonec však Nizaqete Bislimi dostudovala a sama se stala právničkou. Nicméně úřady pojaly její studijní úspěchy jako podnět k tomu, aby jí navrhly výměnný obchod – ona sama prý bude smět zůstat, pokud celý zbytek její rodiny zemi opustí. Když to dnes Nizaqete Bislimi vypráví, zní její hlas stále ještě rozhořčeně. Ona se však vzepřela a nakonec celá její rodina získala právo v zemi zůstat.

Hrdost a předsudky. Dvojí stigma – uprchlice a Romka

Kniha Durch die Wand však nevypráví jen o sociálním vzestupu jedné inteligentní dívky z uprchlické rodiny, ale i silný příběh o nalezení sebe sama. Dnes je Nizaqete Bislimi první předsedkyní Spolkového svazu Romů v Německu. Než však byla schopná hlásit se ke své romské identitě, uplynuly desítky let. V jedné pasáži své autobiografie Nizaqete píše, že ji prý velice zasáhla dětská knížka o klukovi se zrzavými vlasy. „Aby se vyhnul posměchu, tak si své zrzavé lokny vytrhal. Ale začali se mu posmívat kvůli plešatosti. A tak si utrhl dokonce i paže a nohy, až z něj nakonec nezůstalo vůbec nic.“ Trvalo to dlouho, než si Nizaqete Bislimi uvědomila, že podobně jako kluk z knížky zachází ona sama se svou romskou identitou – neustálé popírání vlastních kořenů ji stálo hodně sil. Nakonec se přes svůj strach z rasismu a vyčlenění dokázala přenést. Dnes veřejně vystupuje na obranu romských zájmů. Že je to nutné, to dokládá ve své knize a poskytuje k tomu celou řadu velice osobních zážitků i fundované společenské a historické analýzy.

Jako doporučení ve vztahu k situaci Romů v zemích bývalé Jugoslávie nebo za tzv. železnou oponou cituje Nizaqete Bislimi úryvek z projevu předsedy šlesvicko-holštýnské vlády, Torstena Albiga, před spolkovou radou: „Namísto sledování cíle, jak lidi fakticky vyloučit z azylového řízení, by mělo Německo raději prostřednictvím Evropské unie vyvíjet tlak na tyto země, aby se tam zabránilo diskriminaci a korupci. Potom bychom si nemuseli dělat starosti, že tam dochází k přepadávání romských osad. Potom bychom si nemuseli dělat starosti, že tam lidé žijí na haldách odpadků. Potom bychom si nemuseli dělat starosti, že tam lidé ze strachu z diskriminace neposílají své děti do školy.“

Potíže s „pozitivním rasismem“

A jaká je situace Romů v Německu? „V Německu žije mnoho úspěšných Romů. Většina z nich se však ke svému romskému původu nehlásí. Ze strachu před starými stigmaty,“ říká Nizaqete Bislimi. Teprve před několika lety byl vybudován památník romským a sintským obětem nacismu. V 50. letech vydaly německé soudy rozhodnutí, že Romové a Sintové nebyli do roku 1943 pronásledováni z důvodů rasistických, ale „policejních“. Proto Romové a Sintové nedostali ani žádné odškodnění. Teprve v roce 2015 se předsedkyně spolkového soudního dvora od tohoto soudního rozsudku distancovala.

Pro Nizaqete Bislimi se však rasismus projevuje dnes například v tom, že hodně lidí mluví obdivně a užasle o tom, jakou udělala kariéru. „Tento obdiv a uznání totiž zároveň implikuje i to, že od dítěte z uprchlické rodiny, a zvlášť od Romky, se taková kariéra nedá vůbec očekávat.“ Je tedy tato kniha zatížená pozitivním rasismem? Možná. Docela určitě je však důvodem k publikování to, že mnoho lidí se právě pokouší udělat si představu o tom, co to znamená dostat se jako uprchlík do Německa. Status „trpěných osob“, kterým je pouze opakovaně pozastavován odsun ze země, se v Německu v současné době týká 100.000 lidí.