Přiznání, které změní život

Foto: © privatFoto: © Soukromý archiv
Jáhen Jaroslav Lorman se po osmnácti letech v manželství v roce 2015 otevřeně přiznal k homosexualitě. Foto: © Soukromý archiv

Vystoupit v prostředí katolické církve se svou homosexuální orientaci je složitý krok, který může buď vše obrátit naruby, nebo přinejmenším uzavřít spoustu dveří. Své o tom ví i jáhen Jaroslav Lorman, který se po osmnácti letech v manželství v roce 2015 otevřeně přiznal k homosexualitě. Vzápětí dostal zákaz učit na univerzitě, křesťanská nakladatelství, pro která překládal, s ním ukončila spolupráci a na odborných konferencích přestal být vítaný. Ukazuje se tak, že cesta katolické církve k přijetí osob s odlišnou orientací bude ještě dlouhá. Ale možná právě jedinci jako Jaroslav Lorman ji mohou díky svým zkušenostem udělat pro ostatní snesitelnější.

Z čeho vychází odmítavý postoj katolické církve k homosexualitě?

Podle mě ze špatného výkladu bible. Například v knize Genesis je příběh o tom, jak k Lotovi přijdou na návštěvu dva andělé-muži. Lidé ze Sodomy vidí, že jdou dovnitř, a po Lotovi chtějí, aby jim je předvedl, že se na nich sexuálně ‚vyřádí‘. On ale anděly chrání a místo nich davu dokonce nabídne své dcery. Zrovna o této pasáži katolická církev hovoří jako o biblickém odmítnutí homosexuálních vztahů. Mně to přijde až urážlivé, protože nejde o vztah, ale o čisté sexuální násilí. Oním hříchem Sodomy tady jednoznačně bylo brutální pošlapání úcty k hostům. Jinak katolická církev od prvních oficiálních dokumentů pečlivě rozlišuje mezi homosexuálním založením a praxí. Homosexualita jako taková odmítána není, ale mluví se o ní jako o homosexuálním založení, tedy jako o něčem, co je vnitřně hříšné, protože vede k hříšnému jednání. Tenhle postoj je poměrně problematický, jelikož někoho odsoudíme ještě dřív, než začne konat. Problematické je to zejména v situaci, kdy člověk prožívá coming out a vypořádává se se svým založením. Ačkoliv vůbec nic neprovedl, tak ve společenstvím, kam patří, je označován jako vnitřně nezřízený.

Dá se říci, čím vnitřně prochází a jak komplikované je srovnat se s reakcemi okolí?

„Římskokatolická církev vytváří – dost možná nechtěně – šikanózní prostředí a coming out je v ní opravdu těžký.“

Coming out je v podstatě krize. V první řadě krize psychologická, kdy se člověk vypořádává sám se sebou, se svou odlišností. Zároveň je to i krize sociální, protože jedinec se svou orientací vystupuje ven a riskuje, že třeba i nějaké vztahy ztratí. A k tomu přistupuje v náboženství ještě aspekt etický, protože katolicismus, ale i mnohé jiné křesťanské církve chápou homosexualitu jako mravní zvrácenost. Římskokatolická církev vytváří – dost možná nechtěně – šikanózní prostředí a coming out je v ní opravdu těžký. Proto tolik věřících zůstává v pozici skrytých homosexuálů. Roli ale hraje i řada jiných faktorů: u církevních zaměstnanců je to třeba existenční závislost na církvi, ale také to, že nauka odmítá, aby měl homosexuál partnera. Paradoxně je přijatelnější heterosexuální promiskuita než homosexuální vztah založený na lásce a věrnosti.

S postupem času katolická církev v některých oblastech mění své tradiční zásady. Dochází k nějakému posunu i v otázce homosexuality? Je přístup současného papeže Františka jiný než jeho předchůdců?

Církev má v sexuální etice a vůbec vztahové oblasti veliké dluhy, které pramení ze špatného pochopení sexuality jako takové. Tahle oblast se ve 20. století za Jana Pavla II. jakoby zabetonovala a odmítala reagovat na výzkumy a poznatky neteologických věd o sexualitě a člověku. Papež František je jiný v tom, že vybízí k otevřené diskusi, ačkoliv se přímo tomuto tématu nevěnuje. Každopádně řekl onu památnou větu: „Kdo jsem já, abych soudil homosexuála, který usiluje o vztah s Bohem.“ Je také třeba schopný navštívit své přátelé, kteří žijí v homosexuálním partnerství, což před ním nikdy nikdo neudělal. Jan Pavel II. byl uvnitř církve velmi autoritářský, za Benedikta XVI. panoval spíše strach a jakési ticho, ale papež František naopak chce o věcech mluvit. Tahle jeho snaha je fantastická a církví prosakuje.

Objevil se v poslední době mezi představiteli církve někdo, kdo by otevřeně vystoupil se svou homosexuální orientací?

Nedávno to v Římě udělal například Charamsa, což byl sekretář Mezinárodní teologické komise za Benedikta XVI. Zajímavé je, že k tomu došlo na místě, které by nikdo nečekal, jelikož Benedikt XVI. byl právě tím, kdo podepsal reskript o zákazu svěcení homosexuálních kněží. I v českém církevním prostředí se občas vyskytnou jedinci, kteří vystoupí se svou orientací, obvykle je ale postihne zákaz činnosti.

„Kluci postupně sami začali dělat různé vtípky nebo jsme řešili, jací muži se tatínkovi líbí.“

Sám to prožívám obdobně, protože v katolickém prostoru nejsem úplně neznámý, navíc jsem učil morální teologii a jsem svěcený jako jáhen. Svěcení nikdo zrušit nemůže, ale právě se jedná o tom, jestli dostanu zákaz jáhenskou službu vykonávat nebo ne. Ve skutečnosti k tomu ale neexistuje žádný důvod, spíš se hraje na to, že „ono je to přece jasné, proč to tak je“. Někteří lidé mi navíc říkají, že jsem svévolně odešel od rodiny, což ale není pravda. Já jsem v ní spoustu let setrvával, s manželkou jsme to řešili, bojovali a nakonec jsme se dohodli na ukončení. Bylo to zkrátka hledání menšího zla v situaci, která sama o sobě nebyla dobrá.

Muselo to být velmi těžké především pro Vaše děti. Jak na situaci reagovaly?

U nás jsou dvě skupiny dětí – dvěma klukům je čtrnáct let a holkám sedm a pět let. Těm starším jsme to řekli úplně otevřeně. Na jednu stranu to byl pro ně šok a byli smutní, ale přesto si myslím, že se to vyplatilo, protože mezi námi nezůstalo žádné tabu. Kluci postupně sami začali dělat různé vtípky nebo jsme řešili, jací muži se tatínkovi líbí, což byl pro nás jasný pozitivní signál. Tím ale nechci říct, že je to úplně jednoduché. Nevíme, jak to s kluky pracuje uvnitř. Například, co pro ně bude znamenat, pokud bychom si se ženou našli nové partnery. U malých holek je trochu jiná situace, protože nerozumí tomu, proč už maminka s tatínkem nejsou spolu. Teď tedy řešíme, jestli jim to říct, i když to ještě nechápou, aby neměly pocit, že se před nimi něco tají.

Kromě rodiny ale přiznání ovlivnilo i Vaši práci na univerzitě a další aktivity. K čemu konkrétně došlo?

Především jsem dostal zákaz učit. Některé jiné kroky jsou ale skoro až úsměvné – byl jsem třeba pozvaný na nějaké konference a najednou jsem začal zjišťovat, že tam nemám jezdit, protože nejsem žádoucí. Stejně tak jsem dělal práci pro křesťanské nakladatelství, ze kterého se mi následně ozvali, že vzhledem k situaci ji už po mně nechtějí a ani mi ji nezaplatí. Dlouhé roky jsem také překládal pro jeden řád, jezdil jsem na vizitace a provinční rady, ale to všechno padlo. Teď smím jen něco překládat na dálku. Je to zvláštní situace, protože by se zdálo, že pro řád budu teď mnohem čitelnější a méně nebezpečný než dříve, ale realita je jiná. Kolem homosexuality je zkrátka v církvi veliká hysterie a taky strach.

Kdo rozhodl o tom, že už dále nesmíte učit? Je pro tento krok nějaký zákonem stanovený důvod?

Kanonická mise mi byla odebrána na žádost děkana. Snížili mi úvazek, takže jsem si musel najít novou práci, ale na fakultě pořád zůstávám. Dokonce můžu pracovat na projektu homosexuality v církvi, což je určitě dobré, ale je to spíš taková činnost po večerech. Jinak z mého pohledu je celá situace poměrně ožehavá. Na Katolické teologické fakultě studují bohoslovci, tudíž každý, kdo tam chce pracovat a setkávat se s nimi, musí složit přísahu arcibiskupovi, že nebude vystupovat proti učení biskupů. Jenže univerzita je zároveň také svobodné akademické prostředí a není tedy možné po někom chtít, aby se omezoval ve svém bádání jen proto, že někomu slíbil poslušnost.

Co je tedy podle Vás tou hlavní rozbuškou?

„Před několika lety jsem byl v Bohnicích se sebevražednými sklony. Proto nechci, aby kdokoliv musel jít stejnou cestou, jakou jsem šel já.“

Kdyby se případ řešil právně, může to dokonce být důvod k vyloučení teologické fakulty z rámce univerzity, což by byl problém. Hlavně proto, že by si to celá řada katolických fundamentalistů vážně přála. Teď je totiž fakulta nucená komunikovat s vědeckým světem a dodržovat určitou kulturu, ale není to tak dávno, kdy byla naprosto uzavřená a žila si svým životem. Je to takové dvojsečné, protože pokud by se do toho opravdu šlo, tak riskujeme, že se z fakulty stane jakési fundamentalistické učiliště a bude to ve svém výsledku ještě horší. Určitě bych ale chtěl dát podnět ombudsmance, aby k situaci zaujala nějaké stanovisko. Přál bych si, aby vzniknul precedens, postupovalo se čistě a hlavně pomocí prostředků, kterými občanská společnost postupovat má.

Nemůžu se ubránit pocitu, že postoj katolické církve k homosexuálům přece jen musel Vaší vírou nějakým způsobem otřást – to, co by mělo být oporou, Vás najednou nepřijímá takového, jaký jste. Ovlivnilo Vás to nějak?

Pro mě tohle přiznání i se všemi jeho důsledky znamenalo obrovské prohloubení vztahu s Bohem, protože i když je to bolestivé, člověk je najednou pravdivý. Navíc teď církev vidím z jiného pohledu – jsem na periferii, rozkoukávám se a zjišťuji, že existuje spousta zajímavých skupin i mimo katolickou církev. Určitě tahle zkušenost ale otřásla mou důvěrou v církevní hierarchii, která se mi jeví jako zmatená a v některých oblastech nezralá, až pastoračně nebezpečná.

Pokud se podíváte na svou dosavadní cestu s odstupem, máte pocit, že jste už našel své místo v životě?

Když se podívám zpětně, vidím tam kroky směrem k větší pravdivosti, která je teď úplně maximální, až je to někdy skoro nepříjemné. Tahle moje cesta mě naučila, že některé limity není dobré překračovat, resp. žít jako heterosexuál, když jím člověk není. Moje dosavadní zkušenost je natolik silná, že určitě bude pronikat celým mým dalším působením. Moc rád bych se proto aktivně zasazoval za změnu, aby třeba jednou moje děti nemusely prožívat to samé, co já. Teď jsem už dostatečně starý na to, abych nesáhl k nějakým radikálním krokům, ale vím, že před několika lety jsem sám byl v Bohnicích se sebevražednými sklony. Navíc vím o nejméně dvou lidech, kteří řešili stejný problém, a v uplynulém roce si sáhli na život. Proto nechci, aby kdokoliv musel jít stejnou cestou, jakou jsem šel já. A to hlavně kvůli bolesti, kterou působí.

Rozhovor vedla Alice Zoubková.

Copyright: jádu | Goethe-Institut Praha
únor 2016

    Jaroslav Lorman

    ThLic. Mgr. Jaroslav Lorman, Th.D. (*1973) je jáhen, teologický etik a překladatel. Vystudoval latinu a germanistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a také Katolickou teologickou fakultu, kde od roku 2008 přednášel. Věnuje se otázkám křesťanské mravnosti a manželské etiky. Byl osmnáct let ženatý a má čtyři děti. V roce 2015 otevřeně vystoupil se svou homosexuální orientací.

    Všude na světě lidé žijí pro lepší budoucnost. Sbíráme jejich příběhy a ukazujeme, co je možné už dnes. jadumagazin.eu/futureperfect

    Další články k tématu

    Přiznání, které změní život
    Jáhen Jaroslav Lorman se otevřeně přiznal k homosexualitě, což mělo za následek spoustu změn v jeho profesním i soukromém životě. Právě o tom hovoří v rozhovoru s Alicí Zoubkovou.

    Ani muž ani žena?
    Jaké to je, když se necítíte jako muž ani jako žena? Naše přispěvatelka Janna Degener hovořila se dvěma transgenderovými lidmi – a zjistila, jak těžké je se k tématu transgender i přes maximální otevřenost přiblížit.

    Lesby a gayové v Křesťansko-demokratické unii (CDU)
    Konzervativní a homosexuál: jde to dohromady? Pro členy Pracovní skupiny leseb a gayů v CDU (používající zkratku LSU) není tato kombinace v rozporu.

    Queer každým coulem
    Všestranný Josef Rabara nepasuje do žádného šuplete. Přesto se stal vedoucím umělcem české queer scény.

    Jak se dělá queer filmový festival
    Filmový festival Mezipatra dokazuje, že nadšení organizátorů může z provinční přehlídky udělat přehlídku světovou.

    Barevná party vedle politické diskuze
    Poselství festivalu Prague Pride 2014 směřuje zejména na Východ, Prague Pride tak projevuje solidaritu s LGBT z Ruska, Běloruska a Ukrajiny.

    „Mikuláš a karneval v Riu v jednom“
    Duhové vlaječky, kostýmy, gay a lesbické páry držící se bez ostychu za ruku: Dojmy ze slavnostního průvodu festivalu Prague Pride 2012.

    Témata jádu

    Až po uši
    Hlasy, tóny, zvuky. Příjemné i nepříjemné. Takové, které (pro nás) něco znamenají, a takové, které jsou jen zvukem sami o sobě. Takové, co vycházejí zvenčí, ale samozřejmě i takové, které vydáváme my sami. Ať už to umíme, chceme nebo musíme: natahovat uši se vyplatí. více...

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...