V očích pozorovatele

Divadlo proti divadlu Merkelové

Foto: Erik Marquardt, CC BY-SA 4.0Foto: Erik Marquardt, CC BY-SA 4.0
Pohřeb uprchlíka pořádaný Centrem pro politickou krásu v Berlíně-Gatowě, Foto: Erik Marquardt, CC BY-SA 4.0

Centru pro politickou krásu (Zentrum für Politische Schönheit, ZPS) se daří podněcovat a ovlivňovat diskusi o uprchlické politice v Německu. Svoji nejnovější akci „Uprchlíci jako krmení“ (Flüchtlinge fressen) divadelníci koncipovali jako instalaci klece s dvěma „libyjskými tygry“, kterým měla být údajně jako krmení vydána napospas syrská uprchlice. Zástupci centra ale sami sebe nepovažují za politické aktivisty. Proč ne?

Centrum pro politickou krásu, které na sebe již léta upozorňuje umělecko-politickými akcemi především k tématu uprchlické politiky, je vnímáno velmi kontroverzně. Někteří je vnímají jako novou morální instanci a jejich akce jako nové umění v Schlingensiefově tradici. Pro jiné překračují hranice vkusu. V novinách Die Welt byla akce První evropský pád zdi (Erster Europäischer Mauerfall) dokonce označená za „tu nejztřeštěnější hovadinu, kterou v posledních letech německé divadlo zažilo“.

Jenže akce se už dávno nekonají jen ve stínu divadla. Centrum pro politickou krásu a jejich cynismus se čím dál více zaplétá do konkrétních politických událostí. Ministerstvo vnitra například zamezilo části jejich akce Sežrat uprchlíky. ZPS tehdy díky příspěvkům najalo letadlo společnosti Air Berlin, nakoupilo letenky pro asi 200 syrských uprchlíků, aby je z tureckého utečeneckého tábora dopravilo do bezpečí Německa.

Pro ZPS bylo zakázání letu porušením Ženevské úmluvy o uprchlících. Neboť jakmile by syrští uprchlíci vystoupili na území EU, dostali by oprávnění k pobytu, říká André Leiphold, dramaturg a „tajný rada“ ZPS. „To, že to takhle grandiózně celé zkrachovalo, je zároveň metafora celé té nehumánní situace, na kterou jsme touto akcí chtěli upozornit. Takže to celé rozhodně nebylo k ničemu.“

S André Leipholdem si povídám v libanonské kavárně v berlínské čtvrti Prenzlauer Berg. Nemá u toho ale na tváři ty typické šmouhy od sazí, jimiž členové ZPS na veřejnosti dávají najevo svůj postoj. Umouněné tváře mají symbolizovat „spálené politické naděje Německa“.

Co lze považovat za politicky krásný akt?

Dobrým příkladem je rozhodně pokleknutí Willyho Brandta ve Varšavě. To bych rozhodně nazval politicky krásným aktem. Bylo to naprosto spontánní, vyzařovala z toho symbolická, inspirující síla. Počiny politické krásy bývají počiny lidí, kteří myslí nadčasově a kteří chtějí světu ukázat vykřičník. Krása znamená taky podnítit nadčasový pohled na společnost. Existuje ale i mnoho dalších odpovědí na to, co je krása. Je to pojem, který v člověku má probouzet představy.

Kritici ZPS ve vašich akcích často vidí morální apel naší doby. Je na čase hovořit o univerzálnosti morálky. Philipp Ruch, umělecký vedoucí ZPS, v jednom rozhovoru tvrdil, že není pacifistou.

Nejsme politická strana, takže ani nemáme program, kterým bychom se názorově museli řídit. Přesto Philippovo stanovisko sdílím. Podle mě je pacifismus dogma, které obnovení humanistických výdobytků může i brzdit.

Je tedy morálka vždy spojená s dobou, v níž žijeme?

Tento postoj vychází z myšlenky etické zodpovědnosti. Práci v Centru chápu také jako práci na pokusném budování etické zodpovědnosti, to znamená ptát se, jaké by to bylo, kdyby se v politické sféře začalo jednat. I pak ale pořád ještě máte špínu na rukou, když jako nositel zodpovědnosti začnete následovat humanistické tradice. Z té bažiny se člověk dostává jen pomalu. Neexistuje možnost, jak se prostě zjevit na čistém břehu. V rámci politiky k tomu potřebujete eticky zodpovědné postupy, nejde tedy jen o smýšlení. Morálka ve smyslu smýšlení je rozhodně něco nadčasového a něco velmi manifestního. Morálka v politice je ale něco, co lze formovat a měnit, a není to jen o ní.

Smýšlení tedy není normou politická rozhodnutí?

Nemělo by rozhodně být určujícím kritériem při politickém rozhodování. V politice člověk musí být ochotný jednat i proti vlastnímu etickému smýšlení, pokud tedy chce dosáhnout výsledků, které jsou možná důležitější než vlastní morální cítění. Tento etický konflikt se snažíme zavést i na veřejnosti. Vytváříme morální tlakové komory pro mediální a politické nositele odpovědnosti, čímž se dostávají do morální pračky: co se stane, když má člověk omezený rámec vlastních možností, jak jednat? Vidíme problémy, musíme učinit rozhodnutí a nemáme možnost se odvolávat na své normy, musí si činit rozhodnutí a ta rozhodně nebudou nikdy morálně úplně čistá.

Před několika lety jste prohlásili, že nejste političtí aktivisté. Změnilo se to?

Na tom se nic nezměnilo. Fungujeme v umělecké oblasti. Naším cílem je v intelektuálním slova smyslu hledat naše vlastní definice, obrazy a slova a nepohybovat se po už vyšlapaných cestičkách. Aktivismus spíše podněcujeme my, chceme roztáhnout červený koberec pro ty, kteří pak jednají konkrétněji. Nejsme proti aktivismu, když tvrdíme, že nejsme aktivisté, jen to naši práci nepopisuje tak úplně správně.

Známý citát Philippa Rucha zní: „Chceme páčidlem otevřít srdce Němců.“ Jak intelektuální umění může být, aby otevíralo srdce „těch“ Němců?

Vždycky to bývají jen části jedné akce, které v různých částech veřejnosti, k nimž jsou adresované, rezonují. Jsme to ale jen my, kdo danou akci smí definovat. Poslední akce Sežrat uprchlíky byla opravdu velmi komplexní a zahrnovala vlastně dvě akce. Jednu z nich by možná šlo přirovnat ke Spolkovému programu pro přepravu dětí. Let tam byl aktem etické odpovědnosti. Druhá část s tygry pak byla teatrální, instalační záležitost v Divadle Maxima Gorkého (Maxim-Gorki-Theater). Obě části akce jsme ale propojili a meziprostory vyplnili diskurzivními prvky, tedy salónem a „komentovaným krmením“, které jsem dělal každý večer. Chceme pokaždé podnítit v lidech to, aby sami začali jednat. Podstatou akčního umění bývá, že se jej účastní velké množství aktérů. Jako akční umělec nemáte sám vliv na to, jak něco působí, skončí nebo neskončí.

Máte někdy strach, že se vám akce vymknou z ruky?

Ne. Máme totiž pod kontrolou, kolik prostoru pro náhodný vývoj ponecháváme. O strach rozhodně nejde, spíš o kalkulované otevření akce, což se samozřejmě může začít ubírat i úplně jinam, než chcete. Nechcete, aby se akce vymkla z ruky, ale vždycky chcete, aby sklouzla určitým směrem.

Angelu Merkelovou média výrazně inscenují jako někoho, kdo pomáhá uprchlíkům. To je v rozporu s výčitkami, které ZPS adresuje spolkové vládě, jíž Merkelová předsedá. Jak si toto vzdalování se realitě vysvětlujete?

To můžu kriticky posoudit jen z divadelního hlediska. Lze to označit jen za dobrou performance. Merkelová to umí s kulisami. V tomto ohledu se považujeme za divadlo proti divadlu k reálně existujícímu divadlu. Máme tu kancléřku, která se postaví a řekne, že chce odstranit nehumánní hranice, zatímco její ministr vnitra vydírá Řeky, uzavírá hranice, v důsledku čehož se úmyslně a záměrně pak ve Středozemním moři topí lidé. Tím i kancléřka tedy přispívá k tomu, že kolem Evropy se staví neviditelná zeď. Nebo když se po teroristických útocích tváří otřeseně a dojatě, zároveň ale strpí ten byrokratický teroristický útok ve Středozemním moři. Uprchlická politika Angely Merkelové je úspěšně etablovaná karikatura.

Výběr některých akcí Centra pro politickou krásu v pravém sloupci.
Při své návštěvě polského hlavního města 7. prosince 1970 Willy Brandt poklekl u památníku zavražděných při povstání ve varšavském ghettu. Šlo o gesto prosby za odpuštění německých zločinů během druhé světové války.
Christoph Schlingensief (*1960, † 2010) byl německý filmový a divadelní režisér, autor a akční umělec.
Isabelle Daniel
překlad: Tereza Semotamová

Copyright: jádu | Goethe-Institut Praha
červenec 2016
odkazy k tématu

Akce Centra pro politickou krásu (výběr)

Die Brücke (Most)
ZPS v září 2015 spustilo crowdfundingovou kampaň, jejímž cílem bylo shromáždit dostatek peněz na postavení mostu, který by od roku 2030 spojoval Afriku s Evropou a umožnil by uprchlíkům bezpečnou cestu z jednoho kontinentu na druhý. Vybrané peníze se pak v říjnu 2015 použily na záchrannou plošinu instalovanou ve Středozemního moři.

Die Toten kommen (Mrtví přicházejí)
Uprchlíci, kteří zemřeli na vnějších hranicích EU, byli exhumováni a se svolením příbuzných přepraveni do Berlína. První pochování mrtvých těl na berlínském hřbitově se konalo 16. června 2015.

Erster Europäischer Mauerfall (První Evropský pád zdi)
U příležitosti 25. jubilea pádu Berlínské zdi chtěla skupina upozornit na problémy uprchlíků a tisíce mrtvých na vnějších hranicích EU. Odcizovaly se kříže upomínající na oběti pádu Berlínské zdi, ovšem krátce na to byly v renovovaném stavu znovu instalovány. Vznikaly fotografie reprodukcí těchto křížů spolu s uprchlíky na evropských vnějších hranicích.

Kindertransporthilfe des Bundes (Spolkový program pro přepravu dětí)
V roce 2014 skupina představila „Program okamžité pomoci Spolkové země“ a spustila novou kampaň „1 ze 100“. Cílem bylo, aby spolková vláda pomohla 1 % z 5,5 % syrských dětí v akutní nouzi. Spolková vláda tak dostala hotový koncept, který stačilo jen realizovat.

Quelle: wikipedia

Všude na světě lidé žijí pro lepší budoucnost. Sbíráme jejich příběhy a ukazujeme, co je možné už dnes. jadumagazin.eu/futureperfect

Další články k tématu

Divadlo proti divadlu Merkelové
Tygři, co místo krmiva žerou uprchlíky. Exhumace zemřelých uprchlíků. Svými kontroverzními akcemi Centrum pro politickou krásu (ZPS) podněcuje debatu o německé uprchlické politice.

Objetí na ostrově Lesbos
Od počátku roku na Lesbos dorazily statisíce lidí na útěku. Řecký ostrov hlásí výjimečný stav. Přispěvovatelka jádu Nancy Waldmann pomáhala na místě.

Lidi jako ty a já
Fotograf David Konečný a redaktorka jádu Tereza Semotamová se spontánně rozhodli jet do Maďarska s dodávkou plnou věcí pro uprchlíky. Přinášíme dojmy z jejich cesty – slovem i obrazem.

Ubytuj uprchlíka u sebe doma
Iniciativa "Uprchlíci vítáni" v Rakousku a Německu zprostředkovává bydlení u lidí v jejich bytech. Ve Vídni se na organizaci této dobročinné akce podílí mimo jiné český student politologie Michal Sikyta.

Do Evropy z donucení
„Water is killing,“ říká Nasir tiše. Voda dokáže zabíjet. Dvavadvacetiletý Nasir utekl do Evropy přes Středozemní moře a dnes bojuje s evropským právem.

Cestovat zakázáno
18letý Azibo před čtyřmi lety uprchl ze západní Afriky a od té doby žije v Berlíně. Jako žadatel o azyl podléhá takzvané rezidenční povinnosti, takže nesmí opustit město.

Rakousko s ostrým!
Městský magazín biber je mladý počin Rakušanů s migračním pozadím, určený všem, kteří se chtějí seznámit s pestrou a multikulturní Vídní.  

Ze života imigrantů
Režisérka Sabine Herpich několik měsíců doprovázela rumunskou rodinu a pozorovala jejich snahy usadit se v Berlíně.  

Náš útěk
Byli čtyři ze 400.000. Když opustili komunistické Československo, byly Martinovi tři roky, když padla železná opona, sedm. Multimediální příběh z doby, kdy cesta za svobodou byla trestná.

Témata jádu

Dnes je zítra
Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

V očích pozorovatele
… tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

Rychleji, výš, dál
Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

Někam patřit
Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

Archiv témat
Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...