Je to kniha, kterou nikdy nechtěla napsat, vysvětluje Oksana z Oděsy na předsádce knihy. Oksana na jaře uprchla se svojí osmiletou dcerou do Prahy. Ve svém „Deníku uprchlice“ popisuje svoje zážitky a pocity. Oksanin příběh má ilustrovat příběhy milionů dalších uprchlic.
V České republice nedávno vyšla kniha Deník uprchlice, v níž se vypráví o obtížné cestě matky s dcerou z Ukrajiny stíhané válkou. Kniha vznikla na jaře tohoto roku. Autorka v ní detailně popisuje útěk z vlasti, různá náhodná setkání a zážitky. Vypráví také o kulturním životě v různých ukrajinských městech, vrací se k událostem v roce 2014 [anexe Krymu a rozpoutání války na východě Ukrajiny ze strany Ruska. Pozn.red.] a neopomíjí ani obávanou otázku jazyků. [Velká část ukrajinského obyvatelstva má ruštinu jako první jazyk. Pozn.red.]Knihu ilustrovala ukrajinská umělkyně Iryna Potapenko z Oděsy. Některé ilustrace namalovala v krytu, kam se ukrývala před ostřelováním. Iryna Potapeko, původem z Černihivu, žije už od svých osmnácti let v Oděse. Pracuje pro různá ukrajinská nakladatelství. Momentálně se chystají do tisku její dvě nové knihy: Kronika života v krytu v nakladatelství Ranok a Rudi a Mléčná dráha (básnická sbírka Hryhorije Falkovyče) ve Vydavnictvo Staroho Leva. Iryna Potapenko se se svými kresbami zúčastnila výstav ve Vídni, Itálii a USA.
O autorce Deník uprchlice toho naproti tomu víme jen velmi málo. V knize dokonce není ani uvedeno její jméno. Jedná se o vědomé rozhodnutí autorky: „Tento příběh není přímo můj vlastní příběh, ale příběh milionu Ukrajinek, které z minuty na minutu byly nuceny opustit své domovy a odejít do zemí, do neznáma, aby chránily své děti. Je to příběh milionu lidí na celém světě, kteří těmto cizím ženám, jejichž jazyku nerozumí, pohostinně otevřely dveře svých domovů. Chci, aby byla kniha chápána takto. A chci, aby se tohle všechno už nikdy nedělo. O tom tahle kniha je.“
Deník uprchlice je jednou z prvních knih v EU, kterou napsala uprchlice z Ukrajiny a pravděpodobně první knihou tohoto druhu, která vyšla v ČR.
Se svolením autorky a nakladatelství Brána zveřejňujeme úryvek z knihy:
Vodu? Vodu vám nedám!
Praha na mě učinila zvláštní dojem. Byl šedý chladný den, pronikavý vítr, graffiti na zdech. Blížilo se jaro. Pořád se mi vybavoval odstavec ze školní učebnice o „Pražském jaru“. Chtělo se mi utíkat dál. Vrátit se, zabalit věci do kufru a běžet, běžet, běžet. Jakousi částí svého vědomí jsem však cítila, že na to nebudu mít síly. Prostě nebudu. Dojely jsme na Václavské náměstí a hned jsme se dostaly na exkurzi, bezplatnou exkurzi, pořádanou pro uprchlíky.
Bylo nás na ní šest – manželé, dvě mámy a dvě děti včetně nás. Průvodkyně nás prováděla pohádkovými uličkami Prahy, ale já viděla jen šedé nebe a graffiti na zdech. Šli jsme po Karlově mostě, kolem sochy, u které se obvykle vyslovují tajná přání. Podívala jsem se na sochu, blyštivou od milionů dlaní, které se jí s nadějí dotýkaly, a vzpomněla jsem si. Vzpomněla jsem si, jak jsem asi před patnácti lety stála na tomhle mostě, na stejném místě, a tajně si přála: přijet sem znova s člověkem, který mě bude milovat a kterého budu milovat i já, se kterým společně prožijeme mnoho šťastných let, skoro celý život. Držela jsem v ruce ručku své dcery a poťouchle jsem se usmívala – ideálně se pro tento popis hodila. Možná že takhle socha na Karlově mostě plní přání a člověk by měl být velmi obezřetný, jak to své naformuluje.
Potom byl Pražský hrad, Zlatá ulička. Zašli jsme se zahřát do kavárny. Ostatní si objednali horké nápoje a já poprosila jen o teplou vodu. Muž za pultem – a byl poměrně statné postavy – se na mě divně podíval a potom nám přinesl dvě sklenice s teplou vodou.
Dcera už byla zmrzlá bez ohledu na teplé oblečení, přece jen byla v Praze v prvních březnových dnech zima. Zabalila jsem ji do plédu, který ležel v kavárně na židli. Muž se zaposlouchal do našeho rozhovoru a potom se zeptal anglicky: „Jakou řečí mluvíte? To není ruština, ne?“ „To je ukrajinština,“ odpověděla za nás průvodkyně anglicky. Sedla si k vedlejšímu stolu a míchala si kávu. „Jsou z Ukrajiny, uprchlíci. Já je provádím po městě, aby přišli na jiné myšlenky.“
„Uprchlíci?“ ujistil se se zájmem ten muž. Rychlým pohybem vyšel zpoza pultu a vzal nám sklenice s teplou vodou a odnesl je. Byla jsem v šoku. Potom se obrátil na průvodkyni, na něco se jí zeptal česky, ta mu odpověděla. Prudce se otočil a spustil za pultem jakýsi stroj. Uchopil dva šálky a ty šálky postavil před nás. „Horká čokoláda! Platit nemusíte. Free. Pro tebe.“
Pobízet dceru dvakrát, aby vypila horkou čokoládu, není potřeba. Okamžitě se vymotala z plédu, do kterého jsem ji starostlivě zabalila, jednou rukou se chopila lžičky a druhou ruku přitiskla na šálek. „Ta je dóóóbrááá,“ protáhla.
Muž za pultem si cosi živě šeptal s průvodkyní. Kladl jí otázky, ona odpovídala. Já ničemu nerozuměla, jenom ucho občas zachytilo: Ukrajina. Setřel si slzu. Prudce, jedním pohybem, a potřásl hlavou, jako by se pokoušel zbavit jakési myšlenky.
Když dcera dopila čokoládu, já se také vypořádala s tou svojí. Je třeba říct, že čokoláda byla nejen horká, ale doopravdy moc dobrá. Muž nejenže po nás nechtěl peníze, on navíc i… zmizel. Byl pryč. No co, řekla jsem si a při odchodu nahlas poděkovala.
Celá naše skupinka vyšla ven. Ten muž stál u východu, rychle ke mně přistoupil, řekl mi cosi do ucha neznámým jazykem, zachytila jsem jen slovo „dítě“, a vsunul mi ruku do kapsy. A jako blesk se vrátil za pult. Když jsem se otočila, stál s klidným výrazem ve tváři a prohlížel si nápojový lístek.
Dala jsem ruku do kapsy, bylo tam 500 korun. Znovu jsem se otočila na muže za pultem, soustředěně utíral šálky. Zachytil můj pohled, pokýval hlavou, usmál se a vztyčil palec.
Za ty peníze se dalo jistě leccos koupit. Koupila jsem dcerce trdelník. Už několikrát ty sladké kotouče z těsta viděla a lahodná vůně ji jednoduše připravovala o rozum a nutila ji opakovat: „Chci trdelník, chci trdelník!“
Dcera žvýkala trdelník s vrstvou čokolády, která se jí rozmazávala po tvářích, a usmívala se. Zdálo se, že je absolutně šťastná.
Radši si vydělám
Cestu domů jsme našly poměrně rychle. Měly jsme adresu a Google Maps a k tomu ještě internet a mou angličtinu. Poprvé v životě jsem si uvědomila, že anglický jazyk neznamená časování, složené slovesné tvary, present continuous a future perfect. Angličtina, to je možnost najít cestu domů, pozdravit se, pocítit lidské teplo.
Když jsme zkoumaly, na který ze zvonků zazvonit, vyšel z branky Jitčin muž. Poznal nás a otevřel nám dveře do domu. Jitka se pořádně divila, jak jsme se tam dokázaly dostat. Já se zase divila, čemu se diví. Už jsem se tolik najezdila po světě. Podle Google Maps jsem chodila po Vilniusu, Krakově, San Franciscu, Berlíně, Stockholmu.
„Víš, moje kamarádka mě pořád prosí, abych ji vyzvedávala na metru, dělá jí problémy si to zapamatovat,“ vysvětlila mi Jitka.
„Už sis byla vyzvednout materiální pomoc?“ zajímá se jakoby mimochodem. „Uprchlíci z Ukrajiny mají právo na materiální pomoc.“
„Ne,“ odpověděla jsem. „A nepůjdu. Určitě ty peníze někdo potřebuje víc. Ať je dají tomu, kdo je potřebuje víc. Já si radši vydělám.“
„A co umíš?“ zeptala se Jitka.
A v tu ránu mi s ohromující přesností došlo, jak jsem absolutně neužitečná. Tedy že všechny mé znalosti jsou neužitečné. A dovednosti. Celý život se zabývám uměleckými projekty, píšu rusky a ukrajinsky, mám na starosti různé programy, dělám kurátorku, vymýšlím příběhy a scénáře. Má znalost angličtiny překonává úroveň B2, ale s jistotou uvízne v několika idiomech před C1. Němčina jen taktak dosahuje na A1. O studiu češtiny jsem nikdy vážně nepřemýšlela. Když Jitka vyslechla můj proud vědomí, zeptala se: „A nechceš třeba napsat o své cestě? Znám jeden časopis, kde by je to mohlo zajímat. Oni to přeloží.“
Tak jsem napsala první článek. Psala a plakala. Pro samé slzy jsem neviděla na písmena a musela jsem se zastavovat. V té chvíli jsem pochopila, že asi potřebuji psychoterapeuta.
Psychoterapeutka
„Oksano, vy dokonce i když mluvíte o penězích, tak se měníte. Začne to s vámi být velmi složité,“ shrnula psychoterapeutka z druhé strany obrazovky, když si vyslechla historku o naší diskusi s Jitkou kolem bankovky.
Byla to velmi příjemná žena, starší než já, která už dost dlouho žila v Praze a mluvila jedním z mně dostupných jazyků. Našla ji Jitka, ještě ten večer. A pak mě nechala samotnou v pokoji s notebookem a děti zabavila v dětském pokoji. Měla jsem čas, místo a odborníka.
„Ale já si ty peníze nemůžu vzít, prostě nemůžu,“ vysvětlovala jsem očividné věci.
„Ale proč?“ vedla si svou psychoterapeutka. „Jednou vám je Jitka dává, tak to znamená, že má možnost. Znamená to, že si přeje pomoci vám.“
„Ale já nemůžu, je to tak ponižující,“ pokračovala jsem.
„Co je ponižující? Peníze jsou ponižující?“
„Vy to nechápete. Ona mi dává peníze na ulici. Jako nějaké žebračce. Já přeci nejsem nějaký bezdomovec, abych si ty peníze brala.“
„Oksano, a co jste?“
Tahle otázka postavila všechno na své místo. Dokud odmítám peníze, držím se iluze. Zavírám oči před reálným stavem věcí. Ale i kdybych utíkala před realitou sebevíc, i kdybych strkala hlavu do písku, realita je taková, jaká je. A v téhle realitě se nemůžu vrátit domů. Jsem bezdomovec. A potřebuji peníze.
Psychoterapeuti říkají takovým věcem insight. Opatrně jsem posbírala střepy svých růžových brýlí, roztloukla je na prach a pustila po větru. Imaginárním větru. A potom jsem šla za Jitkou, omluvila jsem se a vysvětlila jí, že problém není v ní, problém je ve mně. Jitka mě vyslechla, objala a zeptala se, co se chystám dělat zítra. Peníze už mi pak nikdy nenabízela.
Článek o mém příběhu přeložili do češtiny. Během pár dní byl přečten víc než 30tisíckrát. A nabídli mi, abych napsala ještě jeden.
Oksana z Ukrajiny: Deník uprchlice
Nakladatelství Brána 08/2022
Paperback; 192 stran