V prvním roce ruské válečné agrese v Ukrajině se k ukrajinské armádě údajně přidalo přes 100 000 dobrovolníků. Kolik z nich padlo v boji, není známo. Jedním z nich byl Andrej. Pro vdovu Annu je Andrej hrdinou. Armáda usiluje o muže a ženy jako Andrej. Ale i jejich rodiny a přátelé přinášejí v boji proti agresorovi velké oběti. Kdy je hrdina hrdinou?
Na terase kavárny Vanil na jihu Oděsy svítí slunce. Anna sedí spolu se svojí sestrou Žeňou u konvičky černého čaje u stolu u dveří. Anně je 27 let, jejímu muži, když padl, bylo rovněž 27 let.Anna: Padl 27. července 2022 jako voják kousek od Bachmutu. Máme spolu syna, je mu šest let, jmenuje se Miron.
Annin hlas zní věcně, ale hovoří tiše, když rusky vypráví svůj příběh. S rozhovorem s novinářkou souhlasila, protože jí připadá důležité, aby se o „těchto věcech“ informovalo, říká. Anglickým dotazům Anna rozumí, jen hovořit anglicky je jí zatěžko, proto poprosila Žeňu, aby na to nebyla sama.
Anna (vpravo) a její sestra Zheniya | Foto: © Lieselotte Hasselhoff
Anna se svým mužem a synem žili v Polsku. Když vypukla ruská válečná agrese, žila v Oděse jen Žeňa. Anna pracovala v Polsku jako uklizečka, Andrej pracoval jako svářeč. Po několika letech, poté, co našetřili dost peněz, se chtěli vrátit do Ukrajiny, koupit dům v Andrejově rodné vsi Petrodolynském, kde si Anna chtěla otevřít svůj vlastní malý obchod se smíšeným zbožím. Byla náhoda, že Andrej několik dní přes vypuknutím ruské válečné agrese letěl do Oděsy, aby si nechal obnovit řidičský průkaz.Anna: 20. února 2022 dorazil do Oděsy, 22. února mám narozeniny, on byl tady a já v Poslku. Měl zpáteční letenku na 23. února a ruská válečná agrese vypukla 24. února. Ale na úřadě, který mu měl vydat řidičský průkaz, došlo k nějakým zdržením, řekli mu, že má přijít o den později. Andrej si koupil novou letenku na 25. února, ale letiště byla od 24. února zavřená.
Žeňa: Andrej se snažil opustit Ukrajinu směrem Polsko, ale nemohl sehnat žádný autobus. Celá dopravní síť se zhroutila. Lidé běhali po ulicích a snažili se z bankomatů dostat peníze v hotovosti, nakoupit potraviny, vládla panika. Byla jsem tady, chodili jsme společně po ulicích, já a Andrej, Anna byla v Polsku, všichni jsme tu ztuhli strachy. Všem volali příbuzní: „Bože, začala válka, co se děje? Co máme dělat?“ Bylo zvláštní nevědět, co se bude dít v dalším okamžiku.
Žeňa: Andrej se snažil opustit Ukrajinu směrem Polsko, ale nemohl sehnat žádný autobus. Celá dopravní síť se zhroutila. Lidé běhali po ulicích a snažili se z bankomatů dostat peníze v hotovosti, nakoupit potraviny, vládla panika. Byla jsem tady, chodili jsme společně po ulicích, já a Andrej, Anna byla v Polsku, všichni jsme tu ztuhli strachy. Všem volali příbuzní: „Bože, začala válka, co se děje? Co máme dělat?“ Bylo zvláštní nevědět, co se bude dít v dalším okamžiku.
Před válkou: Anna, Andrej a Miron | Foto: © privat
Anna nikdy nechtěla, aby se Andrej dobrovolně přihlásil do armády.Anna: Nejdříve jsem nevěděla, že šel do náborového centra. Nikomu to neřekl.
Žeňa: Řekl jí to, až když si začal balit věci.
Anna: Když válka začala, zavolal mi a řekl: „Chci být bojovníkem.“ Já řekla: „Ne, potřebuju tě, potřebujeme tě.“ Ale on řekl: „Mám velkou rodinu.“ Má osm bratrů a tvrdil: „Nikdo z mých bratrů nemůže pro tuhle zemi nic udělat. Jsem jediný z rodiny, kdo může udělat něco pro záchranu naší země, a já to udělám.“ Řekl, že prý to chce udělat pro našeho syna. Co jej inspirovalo, byla naše rodina, jeho syn, Ukrajinu, naši zemi, velmi miloval.
Žeňa: My všichni milujeme Ukrajinu.
Anna: Andrej se do Polska nevrátil. Později jsem dvakrát z Polska jela do Ukrajiny. Jednou sama, abych ho navštívila, když byl ve výcvikovém táboře pro dobrovolné vojáky. Podruhé jsem tam jela s naším synem Mironem, aby Andreje naposledy navštívil, krátce předtím, než narukoval do Bachmutu. Koncem května byl Andrej postřelen. Utrpěl zranění hlavy a byl odvezen do nemocnice.
Žeňa: Řekl jí to, až když si začal balit věci.
Anna: Když válka začala, zavolal mi a řekl: „Chci být bojovníkem.“ Já řekla: „Ne, potřebuju tě, potřebujeme tě.“ Ale on řekl: „Mám velkou rodinu.“ Má osm bratrů a tvrdil: „Nikdo z mých bratrů nemůže pro tuhle zemi nic udělat. Jsem jediný z rodiny, kdo může udělat něco pro záchranu naší země, a já to udělám.“ Řekl, že prý to chce udělat pro našeho syna. Co jej inspirovalo, byla naše rodina, jeho syn, Ukrajinu, naši zemi, velmi miloval.
Žeňa: My všichni milujeme Ukrajinu.
Anna: Andrej se do Polska nevrátil. Později jsem dvakrát z Polska jela do Ukrajiny. Jednou sama, abych ho navštívila, když byl ve výcvikovém táboře pro dobrovolné vojáky. Podruhé jsem tam jela s naším synem Mironem, aby Andreje naposledy navštívil, krátce předtím, než narukoval do Bachmutu. Koncem května byl Andrej postřelen. Utrpěl zranění hlavy a byl odvezen do nemocnice.
-
Voják Andrej – pozdrav z fronty -
Anna a Andrej
Žeňa: Myslela jsem si, že to bude Andrejův konec, že už ho do armády zpátky nevezmou. Jenže on podepsal smlouvu na rok. Řekli jen: „No, ale vždyť jsi zase v pořádku, musíš tam zpátky.“ A to bylo jeho poslední nasazení, šlo to všechno velmi rychle.
Žeňa je rozrušená, když o tom vypráví. Hovoří hlasitěji než její sestra a gestikuluje u toho rukama – jako by chtěla vyjádřit bolest, kterou Anna sama otevřeně neukazuje.
Anna Andreje navštívila v nemocnici poté, co se zranil. Bylo to naposledy, co jej viděla živého.
Žeňa: Andrej padl na své misi: měli chytit dezertéra – ukrajinského vojáka, který měl strach a chtěl utéct. Andrej a několik dalších vojáků dostalo za úkol ho jet hledat autem. Ale když se vrátili, došlo k ostřelování dělostřelectva. Andrej seděl za volantem a byl zasažen.
Anna: Následoval oficiální telefonát a poslali mi screenshot dopisu, ve kterém stojí, že zemřel, kde zemřel, kdy zemřel a v kolik zemřel. Stalo se to 27. července, 28. červenci mi oficiálně zavolali, že je mrtvý. Pochovali jsme Andreje v jeho rodné vsi Petrodolynske.
Žeňa: Při pohřbu jeho matka dostala obrovskou vlajku.
Anna: Na jeho hrob položili obrovskou ukrajinskou vlajku.
Anna: Následoval oficiální telefonát a poslali mi screenshot dopisu, ve kterém stojí, že zemřel, kde zemřel, kdy zemřel a v kolik zemřel. Stalo se to 27. července, 28. červenci mi oficiálně zavolali, že je mrtvý. Pochovali jsme Andreje v jeho rodné vsi Petrodolynske.
Žeňa: Při pohřbu jeho matka dostala obrovskou vlajku.
Anna: Na jeho hrob položili obrovskou ukrajinskou vlajku.
Andrejův hrob v den pohřbu | Foto: © privat
Žeňa: To bylo tak – ani nevím, jak to říct. Dokonce ani v našem jazyce nevím, jak to vyjádřit. – Během pohřbu všichni lidé z vesnice klečeli u jeho rakve. Je to zvyk pro padlé vojáky. Žijící jim tak děkují za jejich činy. Vojáci Andrejovu rakev nosili na ramenou po celé vsi. A všichni se mu poklonili. Každý ho znal, každý věděl, kdo je Andrej. Všichni ho milovali.
Anna: Byl to pracant, všechno uměl. Uměl spravit všechno, co se rozbilo. Dokázal rukama postavit dům. Tenhle mužskej prostě uměl všechno. A když to neuměl, tak prostě našel nějakou cestu, jak to udělat. A byl hrozně ochotný pomáhat. A proto ho všichni milovali.
Žeňa: To mi toho dne zlomilo srdce, jak šli všichni do kolen, dokonce i staří lidé, dokonce i lidi o berlích. – Anna nebrečela, nešlo to. Řekla: „Nebudu brečet, Andrej by si to nepřál.“ A já řekla: „Dobře, já být na tvém místě, tak bych brečela.“ A vybrečela jsem všechny slzy, co jsem dokázala. Plakala jsem za moji sestru.
Anna: Byl to pracant, všechno uměl. Uměl spravit všechno, co se rozbilo. Dokázal rukama postavit dům. Tenhle mužskej prostě uměl všechno. A když to neuměl, tak prostě našel nějakou cestu, jak to udělat. A byl hrozně ochotný pomáhat. A proto ho všichni milovali.
Žeňa: To mi toho dne zlomilo srdce, jak šli všichni do kolen, dokonce i staří lidé, dokonce i lidi o berlích. – Anna nebrečela, nešlo to. Řekla: „Nebudu brečet, Andrej by si to nepřál.“ A já řekla: „Dobře, já být na tvém místě, tak bych brečela.“ A vybrečela jsem všechny slzy, co jsem dokázala. Plakala jsem za moji sestru.
Ženě mluví náhle se zlomeným hlasem a oči se jí zalesknou. „Pardon,“ řekne a trochu se směje. Anně po tváři stéká několik slz, nenápadně si je utře.
Žeňa: Jo, je to těžký. Ale nebudu teď brečet, protože jsem všechny slzy nechala na pohřbu. – Když skončilo procesí, směli jsme se s Andrejem rozloučit, a všichni přišli a položili ruce na rakev. Já na ni taky dala ruce a už jsem jimi nemohla pohnout. V okamžiku, kdy jsem ruku položila na rakev, jsem najednou cítila veškerou bolest, co v té rakvi byla, a tahle bolest mnou prošla, a já potom byla dva týdny nemocná. Byla jsem ráda, že Anna se rakve nedotkla. Protože ona je velmi citlivá, velmi empatická.
Anna na svém smartphonu ukazuje videosestřih z pohřebního procesí a karu na návsi: slunečný letní den, zářivě modrá obloha a vojáci na ramenou nesou ozdobenou rakev a za nimi jdou pomalu lidé, procházejí kolem velkého plakátu, který stojí na kraji silnice. Na něm je ukrajinský voják v uniformě. Žeňa nám přeloží slogan na plakátu: „Věřte ukrajinské armádě.“
-
„Proměň svůj hněv ve zbraň“ – plakáty lákají nové rekruty do armády a vyzývají obyvatelstvo k vytrvalosti. -
„Síla celé Ukrajiny je s námi“ – plakáty lákají nové rekruty do armády a vyzývají obyvatelstvo k vytrvalosti. -
„Vraťme zemi zákonné hranice“ – plakáty lákají nové rekruty do armády a vyzývají obyvatelstvo k vytrvalosti.
Plakáty jakožto pomníky připomínají, že jen několik stovek kilometrů odsud zuří krvavý boj. Nápisy psané tučným písmem jako „Buď odvážný jako Ukrajina“ nebo prostě jen „сміливість“ („smilivist“, v překladu „odvaha“) apelují na výdrž obyvatelstva a na bojeschopné mezi nimi, aby se přihlásili k boji. Neboť odvaha a bojový duch se v průběhu desetiletí staly součástí ukrajinského sebepojetí: v důsledku odpoutání se od Ruska začala postsovětská Ukrajina svoji historii vyprávět jinak. K hrdinům patří pozdně středověcí kozáci, ale také literáti dalších staletí nebo zabití demonstrující na Euromajdanu v letech 2013/14. Od vypuknutí bojů na Donbase v roce 2014 k nim patří také ti, kteří padli v tamních bojích na ukrajinské straně ruské válečné agrese.
Anna na svém telefonu teď ukazuje screenshot videocallu, který měla s Andrejem.
Anna: To je jeho poslední fotka, co mám.
Žeňa: Toho dne, 27. července, spolu Anna a Andrej mluvili. Seděl v autě, kterým jel na svoji poslední misi.
Anna: Pro mě je hrdina někdo, kdo nemyslí jen na sebe a jen na svoji rodinu, ale taky na ostatní lidi. Andrej takový byl. Myslím, že by si nějaký řád zasloužil. Ale zatím nic. Už je to skoro rok, co Andrej padl.
Žeňa: Ne všichni naši vojáci jsou podle mě hrdinové. Hodně vojáků má strach – nejen strach, dokonce se třeba schovávají. Na druhou stranu: válka je tak hrozná, tak krutá. Myslím, že je nemůžeme za strach nebo ty hrozné činy odsuzovat. Jsme ženy a nevíme, jaké to je být tam, na frontě, v centru války. Neviděli jsme všechny ty krutosti, které oni musí zažívat.
Žeňa: Toho dne, 27. července, spolu Anna a Andrej mluvili. Seděl v autě, kterým jel na svoji poslední misi.
Anna: Pro mě je hrdina někdo, kdo nemyslí jen na sebe a jen na svoji rodinu, ale taky na ostatní lidi. Andrej takový byl. Myslím, že by si nějaký řád zasloužil. Ale zatím nic. Už je to skoro rok, co Andrej padl.
Žeňa: Ne všichni naši vojáci jsou podle mě hrdinové. Hodně vojáků má strach – nejen strach, dokonce se třeba schovávají. Na druhou stranu: válka je tak hrozná, tak krutá. Myslím, že je nemůžeme za strach nebo ty hrozné činy odsuzovat. Jsme ženy a nevíme, jaké to je být tam, na frontě, v centru války. Neviděli jsme všechny ty krutosti, které oni musí zažívat.
Podle informací Ukrajinských ozbrojených sil v ukrajinské armádě je kolem 30 000 žen na vojenských pozicích. 109 z nich působí jako velitelky jednotek. [pozn. red.]
Anna: Válka lidi mění. Válka ukazuje, jaký je člověk ve skrytu duše. I když není nasazený někde v první linii. Válka ukazuje každému, kým je. V Andrejově případě mu válka dala šanci ukázat to nejlepší v sobě. Stal se z něj lepší člověk.
Žeňa: Anna nám řekla, že začal přemýšlet o Bohu. Začal se modlit. Začal celý svět vnímat z jiné perspektivy.
Anna: Proměnil se k lepšímu.
Žeňa: Ano.
Žeňa: Anna nám řekla, že začal přemýšlet o Bohu. Začal se modlit. Začal celý svět vnímat z jiné perspektivy.
Anna: Proměnil se k lepšímu.
Žeňa: Ano.
Žeňa s ironickým podtónem dodá: „Proto si ho Bůh asi vzal k sobě.“ – Se slzami v očích se obě sestry začnou smát.
Anna: Vtipkujeme, abychom nemusely plakat. Je to tak jednodušší se s tím vším vyrovnat.
Snímek obrazovky posledního videohovoru mezi Annou a Andrejem. Bylo to naposledy, kdy ho viděla naživu. | Foto: © privat
Tento článek byl zveřejněn jako součást PERSPECTIVES – nového labelu pro nezávislou, konstruktivní a multiperspektivní žurnalistiku. Tento projekt, který je spolufinancovaný EU, realizuje JÁDU spolu se šesti dalšími redakčními týmy ze středovýchodní evropy pod vedením Goethe-Institutu. >>> Více o PERSPECTIVES
červenec 2023