Fotografické kontrasty Buči  Makrosnímky: Buča plná kontrastů

Uplynul rok a půl od událostí z jara 2022 v Buči u Kyjeva: bojů o město, kruté okupace doprovázené masovým zabíjením civilistů a následného odchodu okupantů. Těchto několik textových a fotografických útržků zachycuje jednotlivé dojmy ze současného života v Buči. Života plného kontrastů, kde se hrůzy a rány z prožitého mísí s radostnými momenty plnými života, kde se navzdory veškerému nebezpečí ujímá vlády obnova.

Muži v černém

Čas od času přijíždějí do Buči velmi zvláštní „hosté“. Jedná se o ruské válečné zajatce, kteří „se vyznamenali“ během bojů o město a okupace. Nyní je sem přivážejí za účelem vyšetřovacích pokusů. Aby předvedli, kde a co dělali. Tyto návštěvy přitahují mnohonásobně větší pozornost místních obyvatel než přítomnost oficiálních zahraničních delegací.

Jeden z mnoha takových hostů popisoval svou účast na událostech 27. února, kdy ruská vojska poprvé vešla do Buči, ale utrpěla porážku a musela ustoupit. První boje toho dne proběhly u zářivě zeleného supermarketu „NOVUS“, kde se okupantům postavila domobrana. Síly byly nerovné (kolem dvou desítek obránců proti celé koloně okupantů), ale odvážným členům domobrany se podařilo zastavit postup Rusů a tím získat čas pro jednotky na pomezí Buči a Irpině. Podle slov ruského zajatce, na začátku jejich útoku na Irpiň přišel rozkaz od velení skupiny: identifikovat jako nepřítele všechny osoby v černém oblečení. Snad netřeba říkat, kolik lidí chodí v zimě v černém? Rus vyplnil rozkaz. Jednotlivými ranami ze samopalu. Přinejmenším takové svědectví se zachovalo na videozáznamu. Neozbrojený člen ochranky supermarketu v černé uniformě zemřel na následky zranění.

Obnova

Obnova pokračuje. | Foto: © Oleh Kotsarev Většina poškozených budov v Buči byla obnovena nebo probíhá jejich rekonstrukce. Část ulice Vokzalna, kde zničili kolonu ruské obrněné techniky (následující fotografie obletěly celý svět), je už opravená. Shořelá lékárna v centru města už je dávno zase v provozu. Jezdí tu autobusy věnované německými městy Drážďany a Bergisch Gladbach. Všude panuje čilý ruch. Na druhou stranu ohledně priorit obnovy se vedou neustálé spory, najde se dost nespokojených. Současně dochází k ničení měst a obcí převážně na východě a jihu země – tam, kde má pozice okupační armáda. V osvobozených městech nedaleko fronty podobných Charkovu rekonstruují pomálu – každou chvíli tam totiž může něco „přilítnout“.

Strom

Ruská ekocida v Ukrajině to jsou uhynulí delfíni v Černém a Azovském moři, následky zničení Kachovské přehrady a spousta dalšího. V Kyjevské oblasti utrpěly lesy, zvířata, ptáci, vodní nádrže, parky. Jedním z nejviditelnějších příkladů jsou poškozené stromy. Ukázalo se však, nakolik jsou odolné. Mnoho z nich přijalo a nevypustilo kulky a střepiny granátů. A dál se zelenají. Je příjemné vidět stromy, které přežily a možná dokonce někoho zachránily, někoho, kdo stál, stála za kmenem.

„Sluníčko“

Stopy výbuchů minometných granátů na zámkové dlažbě a asfaltu. Mezi lidmi se jim říká „sluníčko“, což obvykle zní optimisticky. Obzvlášť podivně tato „sluníčka“ vypadají v okázalém bučském parku, který nebyl během bojů a okupace nijak výrazně poškozen, v kontrastu například s parkovými sochami a davy lidí, kteří se jdou po nábřeží koupat do jezera. „Jaké jezero?“ ptají se lidé z jiných zemí a měst, „copak se v Buči lidé chodí koupat?“ Ano, chodí. Jak jinak bychom přežili nedávná třiceti šesti stupňová vedra?

„Děkuju!“

Odpadkový koš i nadále děkuje. | Foto: © Oleh Kotsarev „Děkuju!“ říká odpadkový koš s prostřeleným břichem. Ukázal mi ho můj přítel, básník M., člověk místy extravagantní a vnímavý k trefným detailům. Prožil část okupace Buči a během evakuace odjel. Minulé léto se vrátil domů. Má autorskou sbírku historek a dialogů z oněch dob. Tady je jeden z mých nejoblíbenějších:

Ozývají se zvuky vzdálených, ale silných výbuchů. Na dvorek paneláku přichází ruští vojáci. Jeden z nich se ptá obyvatel domu, kteří tu stojí:
 

• „Co jste zač?“
• „My tu bydlíme.“
• „Bydlíte? Jak tu můžete žít? Vždyť je to tu nebezpečné! Strašně nebezpečné.“

Přesně tak, nebezpečné – odkud by se tu jinak vzalo několik set civilistů zabitých během asi čtyř týdnů okupace.
 
Proděravělý odpadkový koš je symbolem poškozené ukrajinské infrastruktury, která je leckde naprosto zničená. Jsou věci, které opravit nelze. Něco se rekonstruuje pomalu, něco zas nečekaně rychle. Ale každý hlasitý zvuk člověka nutí znepokojeně se ohlédnout na sever, na východ nebo na jih.

Skluzavka

Žlutá skluzavka, šedá skluzavka | Foto: © Oleh Kotsarev Jeden z nezapomenutelných obrázků z Buči zachycuje děti, jak vesele jezdí po klouzačce, kterou loni poškodil výbuch. Vůbec si nevšímají miniaturních dírek – děti, které byly malými svědky oněch hrůz, ani ty, které vše přečkaly jinde. Moc dobře vědí, co je to za dírky, ale nenechají si tímhle vědomím hatit hru. Hrají si dál. V parku jsou vlastně hned dvě skluzavky, žlutá a šedá. Kterou z nich mám vyfotit? Tak vznikla jedna moje báseň.

Schránky paměti

Ruští agresoři se koneckonců nikdy s dětským světem nemazlili a nemazlí. Zničené školky a školy, rozházené zakrvácené hračky nejsou v této válce ničím výjimečným. V Buči okupanti zabili učitelku mateřské školy. Zemřely i děti, které nemohly ruským vojákům nijak ublížit.

Nedávno tu vznikla instalace k uctění památky zemřelých v únoru a březnu 2022. Stříbrné tabulky – „schránky“ se jmény. Takové „schránky paměti“. Na jedné z ní je záznam o osmileté holčičce s výmluvným příjmením Ščaslyva, tedy šťastná, která zahynula 4. března 2022, během prvních dní okupace. Ryzí vtělení bolestné a kruté ironie osudu. Jedna z těch věcí, které nás podle slov polského básníka Czesława Miłosze, naplňují „nesouladem se světem“. Pokud ovšem předtím byly nějaké důvody k souladu.

Domů

Socha poškozená během bojů | Foto: © Oleh Kotsarev Pro mnohé je slovo „Buča“ synonymem hrůzy. Místem, které vzbuzuje hrůzu. Ale najdou se i tací, pro něž Buča představuje klidný týl, kde je možné si odpočinout. V parčíku si hrají děti.
 

• „Olenko, přijdeš si sem zítra zase pohrát?“
• „Ne, zítra už jedu domů k mámě.“
• „Ty nebydlíš v Buči?“
• „Ne, byla jsem tu jen na návštěvě u babičky. Bydlím v Chersonu.“

Cherson se v současnosti nachází prakticky pod neustálým brutálním ruským ostřelováním. Všechno je relativní. Rodiče ostatních dětí provázejí malou Olenku dlouhým pohledem. Možná, že právě takhle se za nimi dívali lidé například na západě Ukrajiny nebo v zahraničí, když jim šťastně oznamovali, že se konečně vrací domů do Buči.

Nástěnná komunikace v době osvobození a okupace

Dodnes lze v Buči najít na některých plotech, zdech nebo dveřích barvité nápisy, které se vztahují k období bojů, okupace a vysvobození. Mnohovrstevnatý palimpsest u vjezdu do města ze směru od hostomelského letiště, na němž Ukrajinci i Rusové formulovali nejrůznější vzájemné invektivní soudy. Telefonní číslo na řidiče auta s „nákladem 200“ (tj. převážejícího mrtvá těla) na dveřích do sklepa. Četné nápisy typu „Tady žijí lidé“, „Děti“, „Civilisté“ na plotech a zdech budov. Nápis „Tělo“ a šipka k místu, kde byl nalezen zastřelený civilista. Nebo radostné „Odminováno, pa!“ na něčí garáži – to už je práce ukrajinských ženistů po osvobození Buči.

Lidé žijí

Stylizace nápisů | Foto: © Oleh Kotsarev Nedávno se komunikační artefakty z roku 2022 staly materiálem pro svérázný „happening“. V centru Buči někdo vytvořil čerstvé nápisy „Lidé žijí“ a „Žijí zde lidé“. Působí to trochu znepokojivě.

Na vysoké noze

Kromě krutosti ruští okupanti v Buči prosluli chaotickým, někdy až nesmyslným rabováním a ničením majetku obyvatel města. Kradené pračky a záchodové mísy, spodní prádlo, kočičí žrádlo – to všechno se stalo předmětem výsměchu tzv. „osvoboditelů“. V našem bytě z nějakého důvodu rozbili (kladívkem? pažbou?) jeden z vypínačů (přičemž je zřejmé, že se obecně vzato právě v tomhle bytě chovali celkem zdrženlivě). Mým kamarádům zničili sbírku vinylových desek. V důsledku tohohle chaotického přemisťovaní objektů některé věci získali nové, mnohdy nečekané určení. Jednou jsem takhle narazil na vstupní šachtu kanalizace zakrytou nikoli poklopem, jak to v takových případech bývá, ale plazmovou televizí.

Alej obránců

Pamětní panely v centru města | Foto: © Oleh Kotsarev Jak uctít památku těch, kteří zahynuli, a událostí, které se v Buči odehrály? O tom se stále živě diskutuje. Přichází nejrůznější návrhy: od kamenů zmizelých na klíčových místech po využití zničené vojenské techniky jako pamětních značek. Zatím žádné stacionární objekty nevznikají. Existuje už zmiňovaná instalace se jmény obětí. V městě najdeme i spontánně vzniklá pietní místa, například květiny na místech, kde se našli těla, nebo fotografie, svíčky a květiny ve dvoře podniku, kde docházelo k popravám, na nechvalně známé ulici Jablunská, kde zabili nejvíc civilistů.

Nejvýraznější se nedávno stala Alej bojovníků za nezávislost na ulici Hrdinů Majdanu. Jedná se o poměrně veliké panely s fotografiemi a životopisy obyvatel Buči, kteří padli v rusko-ukrajinské válce od roku 2014, a také těch, jež zemřeli během obrany nebo v rámci odboje proti okupantům v únoru a březnu 2022. Na těchto tabulích se často objevují květiny a stužky. Alej nám pomáhá připomínat si, komu současná Buča vděčí za svůj život plný kontrastů a vzrušené obrození.

Každý tu má „svůj“ kout. Pro mě je to fotka Jurije Jermolajeva, městského aktivisty, kterého jsem znal. Dvacátého čtvrtého února se připojil k místním obráncům, účastnil se bojů o Buču a Irpiň, byl průzkumníkem. Podle všeho ho okupanti zajali v první třetině března a někdy po 20. březnu ho popravili. V mateřské škole.

říjen 2023